ECLI:CZ:US:2017:2.US.3079.16.1
sp. zn. II. ÚS 3079/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) design365, s. r. o., adresa Javornická 1580, 516 01 Rychnov nad Kněžnou a 2) J. T., obou zastoupených JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. července 2016, č. j. 11 To 252/2016-1126, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. května 2016, č. j. 5 T 27/2014-1095, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. května 2016, č. j. 5 T 27/2014-1095, rozhodl podle §81a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 17. března 2017 (dále jen "trestní řád"), s přihlédnutím k §79d trestního řádu a za použití §80 odst. 1 trestního řádu tak, že nemovité věci v rozhodnutí blíže specifikované (dále též "předmětné nemovitosti") se ukládají do úschovy Okresního soudu v Hradci Králové. Předmětné nemovitosti, které byly převedeny na společnost design365, s. r. o. (první stěžovatel), byly předmětem zajištění podle §79d trestního řádu v trestní věci vedené proti obžalovaným, kde J. T. (druhý stěžovatel) vystupoval jako jeden z obžalovaných [rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. prosince 2016, č. j. 5 T 27/2014-1159, byl J. T. pravomocně zproštěn obžaloby za zločin podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů]. Po odpadnutí důvodu zajištění předmětných nemovitostí však vznikly pochybnosti o jejich vlastnictví, neboť si na ně uplatňovala nárok jednak H. T., jakožto poškozená v trestním řízení, a současně původní vlastník, jednak společnost design365, s. r. o. jakožto v katastru nemovitostí aktuálně zapsaný vlastník. Tyto pochybnosti je podle názoru soudu nutno vyřešit jedině v rámci občanskoprávního řízení.
3. Proti usnesení soudu prvního stupně si podali stížnost J. T. a společnost design365, s. r. o. Tato stížnost byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. července 2016, č. j. 11 To 252/2016-1126, podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Odvolací soud sice připustil specifičnost situace spočívající v tom, že předmětem úschovy jsou nemovité věci, avšak pokud soud prvního stupně dospěl k přesvědčení, že v posuzované věci k předmětným nemovitostem uplatňuje nárok jak poškozená H. T., která byla v rámci trestního řízení se svým nárokem odkázána na občanskoprávní řízení, tak i stěžovatelé, nebylo možno rozhodnout o zrušení zajištění podle §79d odst. 7 trestního řádu, nýbrž analogicky použít §80 odst. 1 třetí věta trestního řádu a nemovité věci, u nichž jsou pochybnosti o vlastnickém právu, uložit do soudní úschovy. Odvolací soud doplnil, že usnesení podle §80 odst. 1 trestního řádu není rozhodnutím, kterým by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydané věci a stěžovatelům zůstává zachována možnost uplatňovat svá práva v občanskoprávním řízení řešícím smluvní a vlastnické otázky. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí poukázal rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2015 sp. zn. I. ÚS 2307/13, jímž bylo zrušeno rozhodnutí, kterým došlo k vydání nemovitosti.
II.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s právním posouzením věci a za spornou považují otázku, zda lze nemovitost uložit do soudní úschovy. Vyslovují přesvědčení, že ohledně zajištěných nemovitostí umožňuje trestní řád postupovat výlučně podle §79d odst. 7 trestního řádu, tedy zajištění zrušit. Ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu je pak podle stěžovatelů určeno pouze pro nakládání s movitými věcmi. Stejně tak §81a trestního řádu či §289 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, neumožňují uložit nemovitosti do úschovy soudu. Stěžovatelé nesouhlasí s argumentací, na níž bylo postaveno rozhodnutí odvolacího soudu, a dále mu vytýkají, že pominul jimi prezentované názory. Upozorňují na rozpory v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kdy na jedné straně tvrdí, že nemovitost nelze vydat vlastníkovi, ale na straně druhé tvrdí, že ji lze uložit do soudní úschovy. Namítají rovněž, že je jim odpírána spravedlnost, když soudy odmítají rozhodnut o jimi podané žádosti o zrušení zajištění, což je ovšem dle jejich názoru jediná možnost, jak o zajištěné nemovitosti, o níž nebylo vysloveno její propadnutí či zabrání, rozhodnout. Stěžovatelé dále zpochybňují smysl uložení nemovitostí do úschovy a připomínají, že v rámci řízení o úschově nelze řešit otázku vlastnického práva k nemovitostem. Konečně poukazují na odvolacím soudem citovaný nález Ústavního soudu, ze kterého odvolací soud vyvodil nesprávné závěry. Podle stěžovatelů Ústavní soud dovodil, že vydat nemovitost jedné či druhé straně není možné nikoliv proto, že taková nemovitost musí být uložena do úschovy soudu, nýbrž proto, že ohledně zajištěné nemovitosti nelze přijmout jiné rozhodnutí, než rozhodnutí o zrušení zajištění podle §79d odst. 7 trestního řádu.
III.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů a v jimi vydaném rozhodnutí neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, a také odůvodnění napadených usnesení jsou dostatečně přesvědčivá a odpovídají zjištěným skutkovým závěrům, takže Ústavní soud nezjistil žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatele či o extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení ve shora naznačeném smyslu.
7. Podle §80 odst. 1 trestního řádu platí, že není-li věci, která byla podle §78 vydána nebo podle §79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. O pochybnostech v uvedeném smyslu se jedná zejména tehdy, když si právo na věc nárokuje více osob. K tomuto způsobu výkladu dospěla jak doktrína (viz např. P. Šámal a kol. Trestní řád, 6. vydání, Praha 2008, s. 665), tak i judikatura Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 178/01 ze dne 27. listopadu 2002 (N 147/28 SbNU 335)].
8. V případě, kdy o právu k věci existují pochybnosti, nemůže, a ani nesmí dojít k vydání věci, neboť orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat podle §80 odst. 1 věty třetí trestního řádu týkajícího se úschovy. Smyslem a účelem tohoto ustanovení je totiž zabránit tomu, aby s věcí bylo až do objasnění práva na ně disponováno, neboť právě tato dispozice s věcí by mohla vést k již neodčinitelným důsledkům. Z hlediska tohoto postupu orgánů činných v trestním řízení je pak podstatné, že jejich rozhodnutí nebrání tomu, aby se oprávněná osoba domáhala případného vydání věci podle občanskoprávních předpisů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 325/98 ze dne 22. října 1998 (N 130/12 SbNU 239)].
9. Ve stávající věci stěžovatelé zpochybňují především otázku, zda je možné uložit do soudní úschovy nemovitosti, a to na základě použití analogie §80 odst. 1 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není povolán k výkladu podústavního práva, omezí se pouze na stručné konstatování, že proti závěru obecných soudů o možnosti uložení i nemovitých věcí do soudní úschovy (byť taková situace se může jevit jako poněkud nezvyklá) nemá z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. I když právní úprava nehovoří výslovně o možnosti uložení nemovité věci do soudní úschovy, je třeba vyjít ze smyslu §80 odst. 1 věty třetí trestního řádu, jímž je primárně, jak vyložil Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 325/98, potřeba zabránit možnosti dispozice s věcí, o niž je spor, tak, aby nedošlo ke vzniku neodčinitelných následků. Imperativ přikazující orgánům činným v trestním řízení v případě pochybností o právu k věci postup podle §80 odst. 1 věty třetí trestního řádu je rozhodujícím pro posouzení nyní projednávané věci.
10. V dané věci jsou nepochybně objektivní pochybnosti o právu jednotlivých osob k předmětným nemovitostem [na jedné straně vystupuje vlastník zapsaný v katastru nemovitostí, na straně druhé původní vlastnice předmětných nemovitostí, která byla zbavena svého vlastnictví v důsledku trestného činu (podvod při sjednávání kupní smlouvy k předmětným nemovitostem), při jehož řešení došlo k zajištění předmětných nemovitostí], přičemž není věcí trestního soudu, aby rozhodoval spor o vlastnictví věcí. Podstatné pro danou věc nicméně je, jak rovněž konstatuje Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 325/98, že rozhodnutí podle §80 odst. 1 trestního řádu upravující vydání věci (a analogicky i nakládání s věcí uložením do soudní úschovy) nemá z hlediska věcného a závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek. Rozhodnout o vlastnictví toho kterého předmětu není věcí orgánů činných v trestním řízení, ale občanskoprávních soudů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. června 2010 sp. zn. IV. ÚS 2546/08, usnesení ze dne 12. prosince 2012 sp. zn. III. ÚS 3847/12 a další). Jinak řečeno uložení do úschovy neznamená trvalé odnětí vlastnického práva stěžovatelům a ústavní stížností napadená rozhodnutí nijak nesuplují či nepředjímají rozhodnutí civilních soudů o vlastnictví věci.
11. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatelů, jichž se dovolávali, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu