ECLI:CZ:US:2017:2.US.3177.16.1
sp. zn. II. ÚS 3177/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Chňoupka, zastoupeného Mgr. Karlem Touschkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Staropramenná 722/26, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015 č. j. MSPH 76 INS 34431/2013-A-159, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2016 č. j. 4 VSPH 2183/2015-A-179 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016 č. j. 29 NSČR 111/2016-A-191 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá nesprávný postup obecných soudů v průběhu řízení. Konkrétně se má jednat o pochybení prvostupňového soudu v rámci dokazování, nesprávné rozhodnutí o podaném insolvenčním návrhu ve vztahu k probíhajícímu nalézacímu řízení o stěžejní pohledávce věřitele, tj. rozhodnutí o předčasnosti. Městský soud v Praze měl v rozporu se zásadami insolvenčního řízení provádět dokazování, přičemž hlavní důraz je stěžovatelem kladen na pochybení soudu spočívající v délce trvání řízení o podaném insolvenčním návrhu (téměř 2 roky). V rámci dovolacího řízení stěžovatel namítá porušení jeho základních práv Nejvyšším soudem, které mělo spočívat v nepřipuštění dovolacích námitek stěžovatele, které sám pokládá za dostačující z hlediska naplnění zákonných podmínek.
2. Městský soud v Praze shora označeným usnesením rozhodl tak, že zjistil úpadek stěžovatele (v postavení dlužníka) a na jeho majetek prohlásil konkurs, který bude dále projednán jako nepatrný. Dále ustanovil insolvenčního správce (Mgr. Ing. Petru Hýskovou), vyzval věřitele k uplatnění pohledávek příslušným způsobem, uložil stěžovateli povinnost sestavit seznam majetku a závazků a nařídil přezkumné jednání k přezkoumání přihlášených pohledávek. Konstatoval, že insolvenční návrh byl věřitelem podán po právu a že dlužník je v úpadku ve formě insolvence, neboť má více věřitelů s pohledávkami po splatnosti delší tří měsíců, které není schopen plnit. Stěžovatel v seznamu, který předložil soudu, zatajil některé věřitele s pohledávkami splatnými po dobu delší tří měsíců a neuvedl údaje o splatnosti i dalších závazků - nevyvrácení domněnky ustanovení §3 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"). Soud se dále vyjádřil též k mimořádné délce insolvenčního řízení zapříčiněné především obstrukcemi stěžovatele.
3. Vrchní soud v Praze usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve stěžovatelem napadeném rozsahu výroků I., II. a IV. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a rovněž i s jeho právními závěry, že je stěžovatel v úpadku v důsledku jeho platební neschopnosti, přičemž tento stav zůstal nezměněn i v rámci odvolacího řízení. Do insolvenčního řízení se přihlásilo 20 věřitelů s pohledávkami v celkové výši přes 36 milionů Kč, dílem splatnými již před několika lety. Celkem devět věřitelů doložilo vykonatelnost pohledávek ve výši přes 15 milionů Kč.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že stěžovatel dostatečně nevymezil dovolací důvod, když pouze uvedl, že přípustnost dovolání spočívá v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Z dovolání však musí být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud podle stěžovatele odchýlit.
II.
5. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Podle ustanovení §3 odst. 1 insolvenčního zákona je závěr o úpadku dlužníka ve formě insolvence možno učinit při současném splnění těchto podmínek: a) existence nejméně dvou věřitelů dlužníka, b) existence závazků dlužníka více jak 30 dnů po splatnosti a c) neschopnost dlužníka svoje závazky plnit - důkazní břemeno ke skutkovému tvrzení o neschopnosti dlužníka plnit je na věřiteli. Podle ustanovení §3 odst. 2 písm. b) tamtéž platí vyvratitelná právní domněnka, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, (mimo jiné) jestliže je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. V případě, že věřitel unese břemeno tvrzení o existenci pohledávky vůči dlužníkovi déle než 3 měsíce po splatnosti, nemusí být při posuzování návrhu věřitele již dále zjišťována objektivní platební neschopnost dlužníka v jiné formě. Domněnka je doplněním lhůty 30 dnů uvedené v §3 odst. 1 písm. b) tamtéž.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům obecných soudů, k nimž měly soudy dospět na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Jeho konkrétní námitky se týkají dokazování soudu prvního stupně (údajná předčasnost podaného insolvenčního návrhu), nepřiměřená délka řízení (zjištění úpadku po téměř dvou letech od podání návrhu) a nesprávně posouzená přípustnost podaného dovolání Nejvyšším soudem. Téměř všemi (tj. logicky mimo posouzení nepřípustnosti podaného dovolání) námitkami stěžovatele se však podrobně zabývaly již obecné soudy. Poukázat lze již na rozsáhlé odůvodnění usnesení soudu prvního stupně a neméně podrobné usnesení odvolacího soudu. Z uvedených rozhodnutí logicky vyplývá, na základě jakých skutkových zjištění dospěly soudy k závěru, že stěžovatel není schopen plnit své závazky po dobu delší tří měsíců, a to ve vztahu více než ke dvěma věřitelům. Tvrzení stěžovatele o schopnosti plnit závazky byla v řízení dostatečně přezkoumávána a soudy se s tímto řádně vypořádaly. Jestliže stěžovatel namítá, že insolvenční soud není oprávněn provádět dokazování, pak netvrdí, v čem jeho pochybení přímo spatřuje. Insolvenční soud je povinen posoudit zákonné důvody pro zjištění úpadku a k tomu je logicky povinen posuzovat listiny (důkazy) předložené mu věřiteli či dlužníkem (zde stěžovatelem). Naopak to byl podle obsahu spisu stěžovatel, který ve věci neplnil své povinnosti uložené mu soudním rozhodnutím - konkrétně se jedná o doložení seznamu věřitelů včetně předepsaných náležitostí. Na nařízená jednání se nedostavoval, omluvy předkládal na poslední chvíli a takto muselo být nařízeno v průběhu necelých dvou let celkem 13 jednání.
8. Námitky stěžovatele směřují též proti postupu dovolacího soudu, který jako nepřípustné dovolání stěžovatele odmítl, ačkoliv z něj mělo být patrné, co je účelem podaného dovolání, a to s ohledem na předchozí podání stěžovatele a rozhodnutí soudů nižších instancí. Stěžovatel přitom tvrdí, že Nejvyšší soud ho měl, jestliže shledal dovolání nedostačujícím, vyzvat k doplnění dovolání. Podle obsahu spisu však byl stěžovatel na konkrétní nedostatky podaného dovolání upozorněn již soudem prvního stupně, který dovolání předkládá dovolacímu soudu. V tomto ohledu Ústavní soud upozorňuje na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016 č. j. MSPH 76 INS 34431/2013-A-183, který stěžovateli určil lhůtu deseti dnů k odstranění vad dovolání spočívající v nedostatečném určení jak důvodu, tak i samotného návrhu (čeho se domáhá). Stěžovatel tedy byl na nedostatky návrhu dostatečně upozorněn. Odkaz na předchozí podání a rozhodnutí soudu nemůže obstát již podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. Toto ustanovení přitom přejímá judikatorně vyvozovaný závěr, že podání dovolání nelze "odbýt" poukazem na předchozí podání (zejména opravné prostředky), nýbrž že dovolání musí být kompletně nově formulováno a vybaveno argumentací vztahující se k vymezené právní otázce.
9. Podle Ústavního soudu obecné soudy jasně a jednoznačně vysvětlily důvody pro svá rozhodnutí. Argumentace stěžovatele tak, jak je obsažena v ústavní stížnosti, postrádá ústavněprávní dimenzi. Ústavní soud připomíná, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů z ústavního hlediska zpochybňoval. Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
10. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu