ECLI:CZ:US:2017:2.US.3256.16.1
sp. zn. II. ÚS 3256/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. N. a nezl. S. N., zastoupených Mgr. Markétou Kellerovou, advokátkou se sídlem Černíkova 14, 612 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2016 č. j. 83 P 49/2011-803 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 44 Co 208/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení výroku III. rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 83 P 49/2011-803 ze dne 6. 1. 2016 a výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 44 Co 208/2016 ze dne 29. 6. 2016 v části potvrzující výrok III. rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 83 P 49/2011-803, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich práv garantovaných čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, napadeným výrokem III. rozsudku Městského soudu v Praze byl zamítnut návrh prvního stěžovatele na udělení souhlasu za matku k podání žádosti o změnu jména svého syna - druhého stěžovatele. Napadeným výrokem I. rozsudku krajského soudu bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.
Městský soud v napadeném rozsudku řešil několik dílčích otázek stran výchovy nezletilého stěžovatele plynoucích ze skutečnosti, že první stěžovatel již s matkou druhého stěžovatele nežije, matka navíc trpí jednak bipolární afektivní poruchou, jednak smíšenou poruchou osobnosti. Vzhledem k těmto onemocněním byl matce výrokem I. napadeného rozsudku městského soudu zakázán styk s nezletilým stěžovatelem a jeho sestrou. Výrokem II. pak byl nad výchovou nezletilého stěžovatele stanoven dohled.
Návrh související se změnou jména byl podán údajně proto, že si změnu přeje nezletilý stěžovatel, jelikož se svým současným jménem má spojené negativní vzpomínky na traumatické události, ke kterým byl vystaven v souvislosti s rozvodem rodičů. Oslovování novým jménem ("Tom") údajně od svého okolí vyžaduje již dva roky. Matka však souhlas se změnou jména nedala.
Prvostupňový soud konstatoval, že nemá za prokázané, že by změna jména byla v nejlepším zájmu nezletilého, neboť k takovému rozhodnutí jsou zapotřebí dlouhodobé závažné důvody, přičemž není možné vycházet jen z dočasného stanoviska nezletilého a nezohlednit přitom názory obou rodičů.
Krajský soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil. K návrhu účastníků vedl s nezletilým pohovor bez přítomnosti dalších účastníků. Z něj dle soudu vyplynulo, že si nezletilý ve skutečnosti nechce změnit jméno s ohledem na traumatické zážitky z minulosti, nýbrž se jedná jen o to, že se mu nyní jméno S. nelíbí, protože je příliš ojedinělé. Jelikož dle zprávy psychologa se psychický stav nezletilého stěžovatele stabilizoval, nemá neurotické symptomy a zlepšil se mu i školní prospěch, nelze údajně dojít k závěru, že by u nezletilého byla změna jména pro vyrovnání se s minulostí nezbytná. Jméno dítěte je podle odvolacího soudu součástí jeho identity, prezentuje ho vůči okolnímu světu a je úzce spjato s jeho osobností a sebeuvědoměním. Ke změně v této oblasti by tak nemělo docházet bez významných důvodů, které ovšem v dané věci dány nejsou. Soud konečně poukázal i na běžnou praxi změn jmen a příjmení v rodině prvního stěžovatele, přičemž údajně zůstává otázkou, zda není jednání prvního stěžovatele, který již svého syna jeho vlastním jménem neoslovuje (byť tak ve škole spolužáci činí), neuvážené a rozporné s právem dítěte na jméno a zachování identity.
Stěžovatelé následně podali ústavní stížnost, v níž prvně obsáhle namítají, že soud prvního stupně nezjistil názor nezletilého stěžovatele, jak je vyžadováno judikaturou Ústavního soudu. V druhé části ústavní stížnosti stěžovatelé brojí proti postupu a závěrům odvolacího soudu. Tomu předně vyčítají, že vyslechl nezletilého stěžovatele bez přítomnosti ostatních účastníků, avšak z tohoto pohovoru nebyl pořízen žádný doslovný zvukový, audiovizuální či písemný záznam, neboť soud vypracoval pouze písemný protokol, ve kterém shrnul jednotlivé body výpovědi. Dle stěžovatelů tak vyvstávají pochybnosti o tom, na co se soud ptal a zda není protokol zkreslený.
Dále stěžovatelé namítají, že krajský soud neprovedl důkaz výslechem psychologa, který ve své zprávě změnu jména podpořil, což učinil i kolizní opatrovník. Za situace, kdy byly podle soudu některé důkazy v rozporu (zjištění učiněná z pohovoru s druhým stěžovatelem na straně jedné a názor psychologa na straně druhé), bylo údajně potřeba dokazování doplnit.
V ústavní stížnosti je také namítáno, že nezletilý stěžovatel měl v době odvolacího řízení dvanáct let, byl tudíž schopen vyjádřit jednoznačně své přání a to při uvědomění všech relevantních okolností a důsledků. Odvolací soud by tak neměl snižovat význam jeho výpovědi pouze s odkazem na jeho věk.
Závěrem se první stěžovatel ohrazuje proti údajné narážce odvolacího soudu na časté změny jmen ve stěžovatelově rodině. Jak uvádí, jeho dřívější příjmení "K." často pobízelo k jisté záměně a v případě změn křestních jmen dalších členů rodiny k tomu byly dány náboženské důvody. K těmto změnám došlo již před delší dobou a není údajně důvod je spojovat se současným řízením, natožpak z nich vyvozovat pochybnosti o výchovných kvalitách prvního stěžovatele.
Konečně, stěžovatelé odkazují na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které obecné soudy v řízeních, ve kterých činí určité kroky k zásahům do práv a povinností rodičů, nesmí absentovat zkoumání relevantních skutečností odůvodňujících takový zásah. Poukazováno pak je i na právo rodičů zajišťovat výchovu a vzdělání nezletilého potomka ve shodě s vlastním náboženským přesvědčením.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud úvodem poznamenává, že zcela nepodstatná je prakticky celá první polovina ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé obsáhle namítají, že si soud prvního stupně nezjistil názor nezletilého stěžovatele jeho výslechem. Ústavní soud totiž zásadně hodnotí soudní řízení jako celek. V dané věci došlo k pohovoru s nezletilým ze strany odvolacího soudu, a toto případné pochybení tím bylo napraveno.
Pokud jde o samotný pohovor vedený krajským soudem, žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů zde Ústavní soud neshledává. Výslech bez přítomnosti účastníků navrhl sám první stěžovatel a není pochyb, že právě takový postup byl ve věci nejvhodnější. V ústavní stížnosti je k tomu namítáno, že z pohovoru nebyl pořízen žádný doslovný zvukový, audiovizuální či písemný záznam. Dle názoru Ústavního soudu by nicméně pořízení takového záznamu částečně snižovalo účinnost toho, že se nezletilý mohl před soudem vyjádřit zcela otevřeně a bez pocitu jakéhokoli případného nátlaku či ovlivňování. Za situace, kdy by nezletilý věděl, že je nahráván na video či že vše bude doslovně zachyceno v protokolu, by skutečně upřímného vyjádření názorů nemuselo být dosaženo.
K otázce změny jména Ústavní soud poznamenává, že jméno je významnou součástí identity dítěte (srov. čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož má každé dítě právo na jméno). Jméno dítěti vybírají zásadně rodiče, a to společně. I o případné změně rozhodují za nezletilého jeho zákonní zástupci (zákon nicméně děti chrání proti změnám, které by byly v rozporu s jejich potřebami či zájmy; viz §72 odst. 4 zákona o matrikách). To je v souladu s čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, dle kterého platí zásada, že oba rodiče mají prvotní a společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte (viz i §876 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče ve vzájemné shodě). Skutečnost, že volba jména je prvotně na rodičích, nikoli na státu, pak odpovídá i čl. 5 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jímž se smluvní strany zavázaly respektovat odpovědnost, práva a povinnosti rodičů, které směřují k zabezpečení jeho orientace a usměrňování při výkonu práv podle úmluvy v souladu s jeho rozvíjejícími se schopnostmi.
Prvotním hlediskem při výchově je samozřejmě zájem dítěte (čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Posouzení, co v nejlepším zájmu dítěte je, a co nikoli, ovšem leží zejména právě na rodičích. Pokud se rodiče v důležité otázce týkající se výchovy neshodnou, rozhodne na návrh jednoho z nich soud (§877 odst. 1 občanského zákoníku). V této souvislosti je nutno poznamenat, že argumentace v ústavní stížnosti týkající se judikatury Evropského soudu pro lidská práva stran zasahování státu do práv a povinností rodičů není zcela případná, neboť je to právě první stěžovatel, který prostřednictvím svého návrhu vyžaduje po státu, aby tento zásah prostřednictvím soudu provedl, a to navzdory názorům a přáním matky dítěte. Rodiče přitom společně vybrali svému dítěti jméno, a pokud je chtějí nyní změnit, měli by tak zásadně učinit opět společně, nikoli ingerencí veřejné moci. Soud se tedy tím, že návrhu nevyhověl, zásahu do práv rodičů v podstatě zdržel. Bylo by zásahem do práv a povinností matky jako rodiče (a na tom nic nemění, že i v jiných oblastech jsou možnosti matky vychovávat své děti z důvodu nemoci omezené), pokud by soud nahradil její souhlas, v důsledku čehož by proti její vůli došlo ke změně jména jejího vlastního nezletilého dítěte.
Tento zásah samozřejmě možný je, ale pouze pokud by pro něj byly dány významné důvody spočívající v oprávněných potřebách dítěte. Samotné přání (v době rozhodování odvolacího soudu ani ne dvanáctiletého) dítěte změnit si jméno důvodem pro vměšování veřejné moci do práv a povinností matky ovšem bez dalšího není. Mohou pochopitelně nastat situace, kdy bude v nejlepším zájmu dítěte jméno změnit, přičemž názor dítěte bude bezpochyby muset být patřičně zohledněn, v tomto směru ale provedl nalézací a zejména odvolací soud dostatečné dokazování, po němž dospěly k závěru, že důvody k zásahu soudu dány nejsou, naopak by takový zásah byl se zájmy a potřebami dítěte v rozporu. Krajský soud přihlédl k názoru psychologa i postojům dítěte, zohlednil současný psychický stav nezletilého, jakož i jeho prospívání ve škole a uzavřel, že důvodem, proč si chce změnit jméno, není snaha "začít znovu", nýbrž pouze to, že se mu jméno nyní nelíbí. Za přihlédnutí k významu jména jako součásti identity dítěte (a k s tím souvisejícímu zájmu na jeho stabilitě) pak soud za těchto okolností neshledal důvod do práv matky zasahovat. Ústavní soud, při vědomí, že to byl právě odvolací soud, který byl s účastníky v nejbližším kontaktu, a je proto nejlépe předurčen ke zhodnocení všech relevantních okolností, může pouze dodat, že závěry soudu považuje za logické a přiléhavé. Podle Ústavního soudu měl přitom odvolací soud k dispozici dostatek důkazů k řádnému zhodnocení všech relevantních okolností, pročež nebylo nutné provádět výslech psychologa, kterého se v ústavní stížnosti stěžovatelé domáhali.
Dle názoru Ústavního soudu byla zdrženlivost obecných soudů na místě i vzhledem k tomu, že matce z důvodů vážné nemoci bylo znemožněno se s vlastními dětmi stýkat. Sama přitom před krajským soudem uvedla, že jména, která společně s otcem vybrali, zůstávají v současnosti prakticky jediným pojítkem a vazbou mezi ní a dětmi. Změnou jména by hrozilo další prohloubení vzájemného odcizení, k němuž kvůli nemoci mezi matkou a nezletilým nevyhnutelně dochází, což by bylo v rozporu nejen se zájmy dítěte, ale i se zájmy matky samotné (srov. k tomu čl. 3 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého se při zajištění ochrany dítěte bere ohled na práva a povinnosti jeho rodičů).
Pokud se týče poukazu krajského soudu na časté změny jmen v rodině prvního stěžovatele, tato zmínka neměla na napadené rozhodnutí žádný vliv.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu