ECLI:CZ:US:2017:2.US.3259.16.1
sp. zn. II. ÚS 3259/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Skřivánka, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Jugoslávských partyzánů 1603/23, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2014 č. j. KSOS 33 INS 21801/2013-B-17, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2014 č. j. 1 VSOL 1023/2014-B-26 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016 č. j. 29 NSČR 24/2015-B-42, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §389 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění: "který nemá dluhy z podnikání" a zrušení čl. II zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (Přechodné ustanovení) takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá, že přechodná ustanovení zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 294/2013 Sb."), umožňují vztáhnout novelizaci platnou od 1. 1. 2014 i na řízení zahájená před tímto datem. Návrh na zahájení insolvence však byl v jeho případě doručen soudu dne 6. 8. 2013, tedy v době, kdy platila pro oddlužení jiná právní norma. Dále v textu ústavní stížnosti cituje z textu vládního návrhu zákona (č. 1120) a naopak brojí proti výkladovým stanoviskům vypracovaným expertní pracovní skupinou pro insolvenční právo zřízenou Ministerstvem spravedlnosti ČR. Na závěr podává stručné shrnutí projednávané věci, kdy se v postavení dlužníka ocitl na vlastní návrh v konkurzu, ačkoliv žádal o schválení řešení svého úpadku formou oddlužení.
2. Krajský soud v Praze shora označeným usnesením neschválil oddlužení stěžovatele a na jeho majetek prohlásil konkurz. V odůvodnění uvedl, že na návrh stěžovatele bylo zahájeno insolvenční řízení dne 6. 8. 2013 a dne 29. 1. 2014 byl usnesením téhož soudu zjištěn jeho úpadek a bylo povoleno oddlužení. Na přezkumném jednání konaném dne 30. 6. 2014 však přihlášený věřitel č. 1 nesouhlasil s tím, aby jeho pohledávka pocházející z dřívější podnikatelské činnosti ve výši více než dva miliony Kč byla zařazena do oddlužení. Ve věci nebyla naplněna podmínka ustanovení §389 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"). Sám stěžovatel ve svém podání nezpochybňuje obchodně-závazkový původ pohledávky, ale tvrdí, že ze závazku se po deseti letech stala naturální obligace.
3. Vrchní soud v Olomouci usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že na schůzi věřitelů sám právní zástupce stěžovatele potvrdil, že jeho závazek vůči věřiteli č. 1 pochází z podnikání, ale namítal promlčení předmětného závazku. Insolvenční správkyní však pohledávka prvního věřitele při přezkumném jednání popřena nebyla a považuje se za zjištěnou podle ustanovení §201 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. Proto se soud dále nezabýval námitkou promlčení pohledávky. Stran zvoleného způsobu řešení úpadku stěžovatele soud uvedl, že v případě, kdy závazek k věřiteli č. 1 vznikl prokazatelně v důsledku podnikatelské činnosti, je rozhodující pro povolení oddlužení souhlas věřitele. Ten jej však nedal, a proto bylo přistoupeno k vydání rozhodnutí o řešení úpadku konkurzem.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Odkázal na konstantní judikaturu týkající se promlčení, popření pohledávky věřitelem a způsobů řešení úpadku. Nadto uvedl, že stěžovatel dovoláním nenapadal závěry o účincích popření pohledávky, když stěžovatel namítal její promlčení, avšak insolvenční správkyně a následně insolvenční soud vzal pohledávku za zjištěnou. Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání stěžovatele neobsahuje žádný relevantní důvod, na základě něhož by bylo možné dospět k závěru o jeho přípustnosti.
II.
5. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Podle ustanovení §389 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2014) může dlužník insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Podle odst. 2 písm. a) tamtéž dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde; platí, že věřitel souhlasí, pokud nejpozději spolu s přihláškou své pohledávky výslovně nesdělí, že s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí, a toto své stanovisko odůvodní.
7. Oproti tomu podle znění ustanovení §389 odst. 1 insolvenčního zákona účinného do 1. 1. 2014 dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.
8. Novelizací insolvenčního zákoníku došlo ke zpřesnění podmínek, za kterých může fyzická osoba, resp. podnikatel podat návrh na řešení úpadku formou oddlužení. Ve svém důsledku jde o promítnutí do té doby ustálené judikatorní praxe, kdy soudy v průběhu insolvenčního řízení rovněž kladly důraz na povahu jednotlivých závazků, tedy zda vznikly v rámci podnikatelské činnosti. Jde například o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 VSPH 74/2008-B-16 ve věci KSUL 69 INS 561/2008, rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 1 VSHP 273/2008 ve věci KSUL 70 INS 3940/2008 a další.
9. Obecné soudy v projednávané věci dospěly k jednoznačnému závěru, který stěžovatel ani jeho právní zástupce nepopírají, že jeho závazky, kvůli nimž sám podal návrh na prohlášení úpadku, pocházejí z podnikatelské činnosti. Pojem "nepodnikatelský subjekt" byl vymezen již ve výkladovém stanovisku expertní skupiny Ministerstva spravedlnosti ČR pro insolvenční právo, a to v roce 2008, tedy před nabytím účinnosti zmiňované novely. Toto výkladové stanovisko stěžovatel ve svém podání též uvádí, avšak namítá, že nemůže nahrazovat zákonodárce. Posléze však argumentuje vládním návrhem zákona, který rovněž postrádá právní závaznost. Stanoviska expertní skupiny bezpochyby nemohou být stavěna na roveň zákonů, jde však o výkladové postupy, které navíc v tomto daném případě podávají výklad de facto reflektující dosavadní soudní judikaturu.
10. Ústavní soud dále poukazuje na skutečnost, že námitky stěžovatele postrádají ústavněprávní dimenzi. Zčásti jde o pouhou rekapitulaci skutkového děje jeho věci a zčásti jde o pokračující polemiku s rozhodnutími obecných soudů. Argumentace zněním vládního návrhu zákona, který však ve svém důsledku nebyl schválen a účinnou se stala právní úprava odlišná, před Ústavním soudem nemůže obstát. Oproti tomu se jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud námitkami stěžovatele řádně zabývaly a jejich závěrům nelze z pohledu ústavněprávního ničeho vytknout. Obecné soudy srozumitelně a logicky zdůvodnily, jakou právní úpravu ve věci aplikovaly a na základě jakých skutkových zjištění. Ústavní soud připomíná, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů z ústavního hlediska zpochybňoval. Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
11. K návrhu stěžovatele na zrušení zákona, který odůvodňuje jeho nepřípustným retroaktivním účinkem, konkrétně retroaktivním účinkem přechodného ustanovení zákona č. 294/2013 Sb., Ústavní soud uvádí, že podmínky zahájení meritorního řízení ve věci jeho ústavnosti ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu zde splněny nejsou. Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud neshledal, že by aplikace napadených zákonných ustanovení přímo zasáhla základní práva stěžovatele. Podle obou právních úprav byl stěžovatel oprávněn podat návrh řešení úpadku formou oddlužení, jen novelizovaná právní úprava dále rozvedla podmínky pro rozhodnutí o této formě oddlužení soudem. Jak je již výše uvedeno, judikatura obecných soudů před novelizací zastávala konstantní stanovisko, podle něhož povolení oddlužení provázelo splnění dvou podmínek - absence závazku z podnikatelské činnosti, a to navíc pouze u osoby, která není podnikatelem ve smyslu právní úpravy tohoto pojmu v právním řádu. Tento výklad převzala i nová právní úprava. Ve věci není možné hovořit o protiústavním zásahu do základních práv stěžovatele prostřednictvím aplikace právní úpravy obsažené v zákoně č. 294/2013 Sb., konkrétně čl. II.
12. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ústavní stížností spojený návrh stěžovatele na zrušení v záhlaví citovaných ustanovení insolvenčního zákona pak byl Ústavním soudem odmítnut, neboť takový návrh, jak vyplývá z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, má toliko akcesorickou povahu. Byla-li tedy ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu