ECLI:CZ:US:2017:2.US.3259.17.1
sp. zn. II. ÚS 3259/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. E., zastoupeného Mgr. Martinem Smetanou, advokátem, se sídlem Vinohradská 404/19, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře č. j. 15 Co 135/2017-171 ze dne 16. června 2017 a rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. 7 Nc 34/2016-118 ze dne 8. února 2017, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, a Okresního soudu v Táboře jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena ústavní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Táboře bylo ve věci úpravy poměrů pro dobu před rozvodem a pro dobu po rozvodu rozhodnuto tak, že nezletilá dcera stěžovatele se pro dobu trvání manželství rodičů i pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřuje do péče matky (výrok I.), stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na její výživu měsíčně částkou 4 500 Kč počínaje od 1. 3. 2016 (výrok II.), nedoplatek na výživném za dobu od 1. 3. 2016 do 8. 2. 2017 byl stěžovateli povolen splácet v pravidelných měsíčních splátkách spolu s běžným výživným (výrok III.), dalšími výroky IV - VII byl upraven styk stěžovatele s nezletilou (každý sudý víkend od pátku 12:00 hod. do neděle do 19:00 hod. a každý lichý týden od středy po skončení školního vyučování do čtvrtka do 19:00 hod., 6 dnů o vánočních prázdninách, necelých 6 dnů o velikonočních prázdninách v každém sudém roce a 20 dnů o letních prázdninách). Výroky IX a X bylo rozhodnuto o nákladech účastníků a státu.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o svěření nezletilé do péče matky a ve výroku o stanovení výživného potvrdil (výrok I.), změnil je toliko ohledně počátku splácení dluhu na výživném (výrok II.), potvrdil též výroky o úpravě styku stěžovatele s nezletilou, pouze posunul účinnost této úpravy (výrok III.), výroky IV a V pak rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co sám doplnil dokazování aktuálními zprávami zaměstnavatele stěžovatele, základní školy a opatrovníka nezletilé.
4. Stěžovatel po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení a skutkového stavu věci svou ústavní stížnost zdůvodňuje přesvědčením, že soudy důkladně neposoudily skutečný zájem nezletilé a vytvořily stav, který vede fakticky k tomu, že jen z důvodu nesouhlasu matky a jejího vlivu na nezletilou mu je odňato právo podílet se stejnou měrou na výchově nezletilé jako matka, čímž je i nezletilá zkrácena na svém právu být vychovávána oběma rodiči. Polemizuje přitom především se závěry odvolacího soudu, jimiž aproboval stav, že ten z rodičů, který v době rozhodování soudu nemá dítě ve své péči, nemůže nikdy dosáhnout střídavé péče, neboť dítě bude vždy zvyklé na prostředí, v němž momentálně žije. Tvrzení odvolacího soudu, že zatím není vhodná doba k nařízení střídavé péče, označuje za bezobsažné. Dle jeho názoru odvolací soud nezkoumal zájem nezletilé ani stran rozhodnutí o úpravě styku, když rozsah styku bez dalšího označil za nadstandardní, aniž by se řádně vypořádal s návrhem stěžovatele na úpravu širšího styku s nezletilou. Poukazuje přitom na to, že fakticky probíhající styk byl častější, než soudem upravený. Stěžovatel zpochybňuje vypovídací hodnotu zprávy školní psycholožky, kterou nezletilá navštěvovala bez jeho vědomí, i zprávu třídní učitelky, na niž mohla vyvíjet tlak ředitelka. Stěžovatel má za to, že byl zkrácen na svém právu mít v řízení rovné postavení, neboť matka matky je ředitelkou školy a má možnost ovlivnit obsah zprávy školní psycholožky. Dle něj i způsob provedení znaleckého posudku byl na újmu jeho práv, neboť byl vyložen účelově, a výhrady vznáší i proti zprávě opatrovníka, který zřejmě nedisponuje potřebným vzděláním a není schopen posoudit psychický stav nezletilé, přičemž opatrovník dle jeho názoru vyšel pouze ze svých domněnek, nikoli ze znalosti zájmů nezletilé. Poukazuje též na to, že soudy nezkoumaly, proč matka nesouhlasí se střídavou péčí, a nezjišťovaly, na straně kterého z rodičů leží příčina případné nevhodné komunikace. Odkazuje přitom na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se problematiky střídavé péče a s ní spojeného posuzování nejlepšího zájmu dítěte.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozsudků a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry soudů, především pak soudu odvolacího, učiněnými v rámci řízení o návrhu stěžovatele na svěření nezletilé do střídavé péče rodičů a ve věci úpravy styku stěžovatele s nezletilou.
7. Ústavní soud v prvé řadě považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti soudním rozhodnutím, týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či jakým způsobem má být rozhodnuto o styku rodičů s nezletilým dítětem. Stěžovatel však Ústavní soud staví právě do takové pozice, neboť jeho námitky jsou v podstatě nesouhlasem s konkrétními důvody, o něž soudy opřely svá rozhodnutí.
8. Úkolem Ústavního soudu v souvislosti s přezkumem soudních rozhodnutí, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele např. tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. stěžovatelem poukazovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
9. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu soudních rozhodnutí s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí soudy z hlediska potřeby rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
10. V projednávaném případě soud prvního stupně právě za účelem řádného zhodnocení uvedených kritérií i zákonných hledisek provedl dokazování nejenom výslechy rodičů a zprávami opatrovníka, který provedl jednání s rodiči i pohovor s nezletilou, ale také znaleckým posudkem k psychologickému vyšetření rodičů i nezletilé. Z jeho závěrů, k nimž neměli účastníci žádné připomínky, pak čerpal informace o osobnostech rodičů i nezletilé, o jejich vzájemných vztazích a o výchovných předpokladech obou rodičů, včetně důvodů, proč je matka nezletilou preferována více než stěžovatel. V souladu se závěry znaleckého posudku a prvních zpráv opatrovníka pak vyzněly i důkazy provedené odvolacím soudem - další zpráva a doporučení opatrovníka, stanovisko základní školy, do níž nezletilá v průběhu řízení nastoupila, a výsledky pohovoru nezletilé se školní psycholožkou. Tyto listinné důkazy sice stěžovatel zpochybňuje, přičemž opakovaně poukazuje na ovlivňování názorů nezletilé matkou a na její manipulaci nezletilé proti němu, nic takového však prokázáno nebylo a ani znalec nezjistil, že by docházelo k nějakému přímému ovlivňování nezletilé ze strany některého z rodičů.
11. Pokud tedy soudy obou stupňů kladly především důraz na splnění základního postulátu tohoto typu řízení, tj. aby řízení bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), jehož součástí je mimo jiné i požadavek na zachování stability výchovného prostředí nezletilého dítěte, přičemž dospěly ke shodnému závěru, že svěření nezletilé do střídavé péče rodičů není aktuálně v nejlepším zájmu nezletilé, z ústavního hlediska nelze tomuto řádně odůvodněnému a důkazně podloženému závěru cokoli vytknout. Jejich stanovisko, že přestože oba rodiče projevují o výchovu nezletilé zájem a mají pro ni schopnosti, vzhledem k nízkému věku a osobnosti nezletilé, která je ovlivněna konfliktním vztahem mezi rodiči, není střídavá péče pro ni vhodná, přičemž předpoklady pro vhodnější působení a pozitivní vliv na nezletilou má matka, je akceptovatelný, neboť má dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Nemůže být sporu o tom, že nezletilá má vzhledem ke svému nízkému věku k matce nejužší citový vztah a matka je pro ni nejdůležitější osobou. Nelze odhlédnout ani od jejího opakovaně vysloveného přání před znalcem, opatrovníkem i školní psycholožkou nadále zůstat v péči matky. Jak však vyplývá ze znaleckého posudku, znalec do budoucna střídavou výchovu nevyloučil, musí však dojít k dostatečnému vyzrání osobnosti nezletilé, přičemž stěžovatel bude muset být schopen poskytnout emočně saturované zázemí.
12. Stěžovatel sice napadá i rozsah upraveného styku s nezletilou, který považuje za nedostatečný, Ústavní soud však má za to, že i šíře styku odpovídá zájmům nezletilé, pro niž je v současné době nezbytné ukotvení a nalezení pocitu bezpečí i adaptace na novou rodinu stěžovatele. Ani tato úprava však nemusí být do budoucna neměnná, neboť rozhodnutí soudů o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá z ustanovení §909 občanského zákoníku. Jakkoliv lze chápat postoje stěžovatele, nezbývá než konstatovat, že je především věcí obou rodičů, aby se v zájmu nezletilé sami dohodli na co nejširším kontaktu nezletilé se stěžovatelem, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů. Vývoji nezletilé především nijak neprospívá dlouhý spor rodičů, který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu. Na možná rizika ve vývoji nezletilé poukázal ve znaleckém posudku i znalec, který konstatoval, že nezletilá je zcela zřejmě ovlivněna konfliktním vztahem mezi rodiči, což u ní vede k pocitům úzkosti a zažívaného nebezpečí, které by u ní mohlo v budoucnu způsobit značné psychické problémy.
13. Lze uzavřít, že soudy obou stupňů vzaly při svém rozhodování pečlivě a důsledně do úvahy relevantní kritéria rozhodná pro řízení o úpravě výchovných poměrů a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Zjištěné skutečnosti pak hodnotily komplexně, především se zohledněním nejlepšího zájmu nezletilé v jejím nízkém věku. Jejich řádně odůvodněnému závěru, že ponechání nezletilé v péči matky je prozatím nejvhodnější formou její výchovy, přičemž stěžovatel má možnost podílet se na výchově v rámci poměrně široce upraveného styku, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
14. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu