ECLI:CZ:US:2017:2.US.3271.16.1
sp. zn. II. ÚS 3271/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Alexandra Alexandroviče Nikolaeva, t. č. ve Věznici v Plzni, zastoupeného JUDr. Václavem Chumem, advokátem, AK se sídlem Sokolská tř. 60, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. 14 To 97/2016 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2016 č. j. 1 Nt 101/2016-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále zákaz mučení a podrobování nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestu podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") bylo dle ustanovení §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,ZMJS"), rozhodnuto ve věci stěžovatele tak, že je přípustné jeho vydání do Ruské federace za účelem tam vedeného trestního stíhání pro trestný čin podvodu (krádeže cizího majetku podvodem a zneužitím své oficiální pozice skupinou osob po předchozí dohodě ve zvlášť velkém měřítku) podle článku 159 část 4 trestního zákoníku Ruské federace. Přípustnost vydání krajský soud vyslovil za současného přijetí záruk Generální prokuratury Ruské federace z 29. ledna 2016 sp. zn. No 81/03-1393-15. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž se domáhal jeho zrušení z důvodu existence překážek přípustnosti vydání ve smyslu ustanovení §91 odst. 1 písm. c), e), o) a p) ZMJS. O stížnosti stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") tak, že se stížnost zamítá.
3. Obecné soudy shodně konstatovaly, že v případě stěžovatele nejsou dány důvody pro to, aby byla vyslovena nepřípustnost jeho vydání ve vztahu ke skutku tvrzenému justičními orgány Ruské federace, neboť není možno dovodit, že by byl naplněn některý z důvodů nepřípustnosti vydání předpokládaných ustanovením §91 odst. 1 ZMJS.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ve svých předchozích podáních opakovaně upozorňoval na skutečnost, že popis skutku tak, jak je prezentován v extradičních materiálech justičních orgánů Ruské federace, neodpovídá skutečnému stavu věci, a pokoušel se toto prokázat předkládáním důkazů, které měly za cíl popis skutku prezentovaný ruskou stranou minimálně zpochybnit. Stěžovatel podle svých slov dále opakovaně upozorňoval na to, že jeho špatný zdravotní stav, ve spojení s podmínkami v ruských věznicích, by mohly mít za následek podstatné zhoršení jeho zdravotního stavu, nebo dokonce jeho smrt. Stěžovatel požadoval, aby byl jeho zdravotní stav řádně vyhodnocen např. znaleckým zkoumáním znalce z oboru zdravotnictví. Obecné soudy se však s touto otázkou vůbec nevypořádaly a jeho návrhy v této věci ignorovaly.
5. Dále stěžovatel poukazuje na to, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkami týkajícími se stavu zdravotní péče v jednotlivých ruských věznicích. Stěžovatel upozornil na řadu relevantních zahraničních zdrojů, z nichž má zcela jednoznačně vyplývat, že stav zdravotnictví v ruských věznicích, jakož i dodržování základních lidských práv vězněných, nadále nejsou nijak uspokojivé. Obecné soudy se jeho námitkám týkajícím se stavu dodržování lidských práv v ruských věznicích nijak nevěnovaly a pouze zcela obecně odkázaly na závěry Ministerstva zahraničních věcí České republiky, podle kterých sice praxe ruských soudů a orgánů činných v trestním řízení mnohdy neodpovídá zásadám obsaženým v čl. 3 a 6 Úmluvy, tento stav však není natolik závažný, aby vyžadoval úplný zákaz vydávání do Ruské federace. Ani záruky poskytnuté ruskými justičními orgány, konkrétně Generální prokuraturou Ruské federace, nejsou dle názoru stěžovatele dostačující.
II.
6. Vrchní soud ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění usnesení krajského soudu a argumentaci stížnosti proti němu ze dne 27. 7. 2016, přičemž dovodil, že výhrady, které stěžovatel uplatnil proti rozhodnutí o přípustnosti jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace, jsou obsahově stejné, jako v jeho ústavní stížnosti. Podle jeho názoru se krajský soud v odůvodnění svého usnesení těmito výhradami podrobně zabýval a zdůvodnil, proč se s nimi neztotožňuje a nevyhodnotil je jako překážku rozhodnutí o přípustnosti vydání. Vrchní soud se věcnou správností a zákonností usnesení krajského soudu zabýval a neshledal stížnost stěžovatele důvodnou. Konstatoval, že v příloze k extradiční žádosti a následně i na vyžádání státního zástupce poskytl dožadující stát dostatečně konkrétní důkazy, umožňující učinit závěr o důvodném podezření ze spáchání trestného činu, ze kterého je stěžovatel podezřelý. Podle soudu nelze akceptovat námitku, že trestní řízení v dožadujícím státě je vykonstruováno a je motivováno ryze politickými nebo podobnými snahami. K námitce, že nepříznivý zdravotní stav představuje překážku rozhodnutí o přípustnosti vydání, soud uvedl, že dožadující stát sám poukázal na dodržení standardů podle Evropských vězeňských pravidel, která se podrobně věnují i otázkám zdravotní péče o odsouzené osoby. Aniž by soud zlehčoval zdravotní potíže, které má stěžovatel, poukázal zároveň na to, že zákon o výkonu vazby obsahuje dostatečný systém signalizace případů, kdy osobě ve vazbě nelze zajistit potřebnou zdravotní péči v podmínkách vězeňských zařízení; k tomu ale v případě stěžovatele nedošlo.
7. Krajské státní zastupitelství v Plzni ve svém vyjádření uvedlo, že argumenty uvedené v ústavní stížnosti nepovažuje za důvodné a zcela se ztotožňuje se skutkovými a právními závěry uvedenými v napadených usneseních. Vrchní státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Krajský soud se ve lhůtě nevyjádřil.
8. Stěžovateli byla shora uvedená vyjádření zaslána k replice. V ní stěžovatel uvedl, že setrvává na argumentaci uvedené v ústavní stížnosti a navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.
III.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Věcně projednatelná je proto pouze taková ústavní stížnost, v níž jsou namítány relevantní argumenty o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
10. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Jak Ústavní soud v minulosti zdůraznil, vydání osoby, jež se zdržuje na území České republiky, orgánům cizího státu je právním institutem, kterým Česká republika projevuje svou vůli dodržovat mezinárodní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Povinnost vydat osobu do vyžadujícího státu, vyplývající z mezinárodních závazků, však není absolutní, nýbrž je omezena jinými mezinárodněprávními závazky vyžadovaného státu, zvláště pak těmi, jež vydání podmiňují splněním určitých podmínek, respektive zakazují vydání za podmínek, kdy lze odůvodněně předpokládat, že takový postup vážně ohrozí základní lidská práva vydávané osoby [srov. nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169)]. Nadřazení ochrany základních práv před ostatními závazky z mezinárodních smluv v případě jejich kolize judikoval Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích [srov. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3) a nález ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 (N 54/30 SbNU 65)].
12. V tomto smyslu je povinností státu zaručit, že žádná osoba nebude ve vyžadujícím státě podrobena mučení a jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 7. 1989 ve věci Soering v. Spojené království, stížnost č. 14038/88, odst. 91]. Obdobné závazky, znemožňující vydání osoby v případě hrozícího mučení ve vyžadujícím státě, vyplývají také z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání [srov. nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169)]. Vydání osoby je z hlediska ochrany základních práv nepřípustné rovněž v případě, kdy by jí ve vyžadujícím státě hrozilo reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, tedy kdyby v důsledku vydání prokazatelně mohlo dojít k porušení samotné esence práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 6 Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2012 ve věci Othman (Abu Qatada) v. Spojené království, stížnost č. 8139/09, odst. 258 a násl.].
13. Vznese-li vydávaný námitku spočívající v tom, že mu v cílové zemi hrozí zacházení rozporné s čl. 3 Úmluvy či reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, porušující čl. 6 Úmluvy, musí ji soudy podrobit podrobnému a pečlivému přezkumu. V případě, kdy dospějí k závěru, že takovéto reálné nebezpečí existuje, musí být extradice prohlášena za nepřípustnou.
14. Nepřípustnost vydání však může být dána až na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci. Při posuzování rizika porušení čl. 3 Úmluvy a flagrantního porušení čl. 6 Úmluvy v případě vydání konkrétní osoby musejí obecné soudy zpravidla přihlédnout nejen k obecné situaci ve vyžadujícím státě, ale také k okolnostem týkajícím se osobnosti vydávaného. Ačkoliv nelze a priori vyloučit, že by v některých oblastech mohla nastat natolik závažná situace, že by vydání kohokoliv do tohoto státu nebylo s ohledem na ochranu shora označených práv přípustné, půjde spíše o výjimečné situace, nikoliv o široce aplikované pravidlo. Pro posouzení přípustnosti vydání totiž není podstatné ani tak to, jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod a zda a jak jsou následně řešitelné, nýbrž to, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci [srov. nález ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14 a nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 670/12 (N 150/66 SbNU 269)]. Vydávaný proto bude zpravidla muset tvrdit konkrétní skutečnosti týkající se jeho osoby (např. příslušnost k pronásledované skupině, předchozí konflikty s veřejnou mocí ve státě apod.), z nichž plyne obava z ohrožení shora uvedených základních práv.
15. Při hodnocení existence reálného nebezpečí pro vydávanou osobu, a potažmo posuzování přípustnosti jejího vydání, mohou soudy přihlédnout k diplomatickým zárukám ze strany státu, do nějž má být daná osoba vydána (např. nález ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14). Předložení těchto záruk přitom samo o sobě neznamená, že zde toto nebezpečí neexistuje, nýbrž je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti, které potvrzují či vyvracejí, že takové záruky skutečně povedou k ochraně příslušných základních práv vydávaného v cílovém státě (rozsudek ESLP ze dne 28. 2. 2008 ve věci Saadi v. Itálie, stížnost č. 37201/06, odst. 148). Mezi faktory, které je v tomto ohledu třeba zkoumat, patří například obsah a konkrétnost záruk, to, zda byly poskytnuty smluvním státem Úmluvy a v rámci něj osobami k tomu oprávněnými, zda daný stát v minulosti obdobné záruky dodržel či zda lze jejich dodržování kontrolovat [srov. nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169), rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2012 ve věci Othman (Abu Qatada) v. Spojené království, stížnost č. 8139/09, odst. 189].
16. Kromě zodpovězení shora uvedených otázek mají soudy v justiční fázi vydávacího řízení rovněž povinnost posoudit naplnění celé řady dalších podmínek přípustnosti vydání osoby, resp. zvážit, zda neexistují překážky, které by tomuto vydání bránily (§90 a §91 ZMJS). V tomto smyslu je třeba zdůraznit, že i zde se uplatní požadavky spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Aby těmto požadavkům soudy dostály, musejí z úřední povinnosti zhodnotit všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, a náležitě se vypořádat se všemi relevantními námitkami osoby, o jejímž vydání jednají, přičemž nesmějí opomenout své rozhodnutí dostatečně zdůvodnit [srov. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3)].
17. Z hlediska naplnění kautel spravedlivého procesu musí být součástí řádného extradičního řízení i jednoznačný popis skutku, pro který má být osoba vydána. Z rozhodnutí o vydání tedy musí být patrno, jakého konkrétního jednání, v němž je spatřován trestný čin, se vydávaný měl dopustit, a musí obsahovat alespoň stručné odůvodnění, na základě jakých důkazů orgány vyžadujícího státu dospěly k podezření, že se uvedeného skutku dopustil vydávaný [srov. nález ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 1354/13 (N 161/70 SbNU 501)].
18. Ústavní soud v dané věci neshledal, že by krajský soud a vrchní soud v ústavněprávní rovině pochybily a že by nepostupovaly v souladu se shora uvedenými zásadami, pokud rozhodly o přípustnosti vydání stěžovatele do Ruské federace. Jde-li o konkrétní poměry v Ruské federaci, Ústavní soud se jimi již v minulosti opakovaně zabýval (naposled např. v usnesení ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 2726/15). V některých svých předchozích rozhodnutích sice poukázal na zprávy o nevyhovujících podmínkách v ruských věznicích a deficitech v ruském justičním systému, tyto však podle něj samy o sobě nezpůsobují, že by vydání do Ruské federace bylo ve všech případech nepřípustné [srov. nález ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14, nález ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 1354/13 (N 161/70 SbNU 501), usnesení ze dne 29. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 48/13]. Situace v této zemi dlouhodobě není považována za natolik závažnou, aby absolutně (nediferencovaně) vylučovala vydávání osob do Ruské federace. Obdobně k této otázce přistupuje i ESLP, který ve své rozhodovací praxi rovněž akceptoval vydávání do Ruské federace za situace, kdy z osobních poměrů stěžovatele nevyplývá, že by pro něj vydání mohlo představovat osobní hrozbu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 28. 2. 2008 ve věci Saadi v. Itálie, stížnost č. 37201/06, rozhodnutí ESLP ze dne 17. 2. 2009 ve věci Gasayev v. Španělsko, stížnost č. 48514/06, a další); přihlížel přitom zpravidla ke kvalitě záruk, které byly dožádanému státu poskytnuty orgány Ruské federace.
19. V projednávaném případě stěžovatel neprokázal ani netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, které by ve vztahu k jeho osobě mohly vyvolat konkrétní obavu z toho, že by měl být v případě vydání do Ruské federace vystaven mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či že by ve vztahu k jeho osobě mělo dojít k flagrantnímu odepření spravedlnosti. Vrchní soud posoudil jako zcela vágní a nepřezkoumatelnou námitku stěžovatele, že trestní stíhání je vedeno z ryze politických důvodů. Podle soudu je předmětem řízení majetkový, resp. hospodářský trestný čin, kde významnou důkazní roli hrají listiny týkající se organizování a provádění investičního záměru a s tím spojené toky rozpočtových prostředků, a samotný stěžovatel o své politické angažovanosti, pro niž by snad měl být postihován, v průběhu celého vydávacího řízení vůbec nehovořil.
20. Z obsahu extradičních materiálů také nelze usuzovat, že by ruské orgány postupovaly vůči stěžovateli neobjektivně a zaujatě; stěžovatel neuvedl, že by kupříkladu prostřednictvím obhájce v Rusku neměl přístup ke spisu, nemohl se písemně vyjadřovat, činit návrhy a podávat opravné prostředky apod.
21. Relevantní námitkou se naopak jeví tvrzení stěžovatele ohledně jeho neuspokojivého zdravotního stavu, který by mohl znemožňovat jeho vydání. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že ze žádné lékařské zprávy nevyplývá, že jeho zdravotní stav by byl natolik vážný nebo dokonce život ohrožující, aby to bránilo přípustnosti vydání. Vrchní soud odkázal na zákonná ustanovení vztahující se k výkonu vazby, jimiž se sleduje, že i osobám ve vazbě je poskytována náležitá zdravotní péče, ať již na ambulantní úrovni, nebo v nemocničních odděleních Vězeňské služby a jichž má právo se každá osoba ve vazbě dovolávat u širokého okruhu subjektů. Ve spise není žádná zmínka o tom, že zdravotní stav stěžovatele by byl neslučitelný s výkonem vazby a ani on sám toto nenamítá. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, stěžovatel navrhoval k posouzení závažnosti svého zdravotního stavu vypracování znaleckého posudku, což ani jeden ze soudů neakceptoval. Stěžovatel však jak v řízení před soudy obou stupňů, tak i v ústavní stížnosti, pouze obecně popsal, jakými nemocemi v současné době trpí, nikoli však konkrétně jak, kde a zda vůbec se léčí, jaké léky užívá či jakým lékařským zákrokům se v minulosti podrobil anebo v budoucnosti má podrobit. Na podporu svých tvrzení nepředložil ani žádné lékařské zprávy, z nichž by alespoň rámcově bylo možné posuzovat závažnost jeho zdravotního stavu. Ani v ústavních stížnostech, které stěžovatel podával proti jeho ponechání v předběžné vazbě a které byly již Ústavním soudem odmítnuty, nevyplývá, že by argumentoval neuspokojivým zdravotním stavem.
22. Vrchní soud se náležitě zabýval obsahem záruk Generální prokuratury Ruské federace. Jejich součástí je i závazek spočívající v řádném zacházení s vyžádaným stěžovatelem, pokud bude do Ruské federace vydán a pokud bude ve výkonu vazby. Generální prokuratura Ruské federace se rovněž zavazuje, že vyžádaný bude umístěn v zařízení, ve kterém budou vzaty v úvahu standardy, stanovené kromě jiného v Evropských vězeňských pravidlech. V jejich části třetí je obsáhle popsána zdravotní péče, poskytovaná vězněným osobám, její úroveň, dosažitelnost a včasnost. Z tohoto pohledu stávající zdravotní stav stěžovatele nepředstavuje ani zhoršení jeho případného postavení ve vazbě, ani riziko, že mu nebude poskytnuta odpovídající zdravotní péče v rozsahu a kvalitě, jaké jeho onemocnění vyžadují. Tyto záruky a ujištění ruské strany neshledal soud pouze formálními, ale způsobilými zamezit případnému porušení práv stěžovatele a vytvářejícími dostatečný tlak na dodržení práv a zároveň umožňujícími kontrolu jejich dodržování. Vrchní soud nezjistil negativní poznatky ohledně využití ujištění Generální prokuratury Ruské federace, přičemž tyto záruky berou v úvahu i jiné státy, vydávající osoby do Ruska; obecně hodnoceno, samotné ruské státní orgány mají zájem na tom, aby nedošlo k oslabení jejich mezinárodní věrohodnosti kvůli nedodržení těchto záruk. Uvedené závěry nekolidují ani s rozsudkem ESLP ze dne 14. 4. 2005 ve věci Shamayev a další v. Gruzie a Rusko, stížnost č. 36378/02 a rozsudkem ESLP ze dne 14. 9. 2010 ve věci Chentiev a Ibraghimov v. Slovensko, stížnosti č. 21022/08 a č. 51946/08.
23. Ústavní soud má za to, že jak krajský soud, tak vrchní soud přiměřeně uvážily všechny okolnosti, které by mohly svědčit o tom, zda vydání stěžovatele do Ruské federace nepovede k ohrožení jeho základních práv ve smyslu čl. 3 a čl. 6 Úmluvy, přičemž svá rozhodnutí v tomto ohledu zevrubně a dostatečně přesvědčivě odůvodnily. Jelikož obecná úroveň praktické ochrany lidských práv v Ruské federaci není důvodem pro paušální odmítání vydat vyžádané osoby do této země a současně stěžovatel neprokázal reálné nebezpečí porušení svých základních práv, které by vyplývalo z jeho konkrétních osobních poměrů, je Ústavní soud toho názoru, že vydáním stěžovatele za současného přijetí záruk Generální prokuratury Ruské federace není zasaženo do jeho práv zaručených čl. 3 a čl. 6 Úmluvy.
24. Na základě shora uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu