ECLI:CZ:US:2017:2.US.3324.17.1
sp. zn. II. ÚS 3324/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Janečka, Ph.D., soudního exekutora se sídlem V Bezovce 1896/6, Plzeň, zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem Komunardů 36, Praha 7, proti 1. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2017, č. j. 23 Co 219/2017-169, 2. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2017, č. j. 10 Co 465/2017-79, 3. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2017, č. j. 40 Co 355/2017-118, 4. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9.2017, č. j. 40 Co 355/2017-118, 5. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2017, sp. zn. 12 Co 334/2017, 6. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 61 Co 301/2017, 7. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2017, sp. zn. 15 Co 264/2017, 8. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2017, sp. zn. 12 Co 326/2017, 9. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 18 Co 297/2017, 10. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 64 Co 304/2017, 11. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 14 Co 228/2017, 12. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2017, č. j. 64 Co 249/2017, 13. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 61 Co 282/2017, 14. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 18 Co 152/2017, 15. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 10 Co 259/2017, 16. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 61 Co 223/2017, 17. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 56 Co 244/2017, 18. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 13 Co 239/2017, 19. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 56 Co 302/2017, 20. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2017, sp. zn. 27 Co 353/2017, 21. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2017, sp. zn. 27 Co 327/2017, 22. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 19 Co 262/2017, 23. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 19 Co 292/2017, 24. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2017, sp. zn. 27 Co 264/2017, 25. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2017, č. j. 25 Co 258/2017-85, 26. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2017, č. j. 21 Co 678/2016- 49, 27. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2017, č. j. 21 Co 678/2016-49, 28. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2017, č. j. 28 Co 330/2017-173, 29. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2017, č. j. 25 Co 300/2017- 136, 30. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 27 Co 263/2017, 31. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 27 Co 280/2017, 32. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, č. j. 25 Co 261 /2017-102, 33. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2017, č. j. 28 Co 352/2017-97, 34. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2017, č. j. 84 Co 381/2017-110, 35. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2017, č. j. 12 Co 208/2017-110, 36. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2017, č. j. 95 Co 124/2017-33, 37. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2017, č. j. 95 Co 137/2017-120, 38. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 11 Co 209/2017-103, 39. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2017, č. j. 11 Co 294/2017-124, 40. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2017, č. j. 12 Co 222/2017-31, 41. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2017, č. j. 11 Co 269/2017-92, 42. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2017, č. j. 8Co 242/2017-89, 43. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2017, č. j. 9 Co 294/2017-105, 44. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2017, č. j. 95 Co 51 /2017-110, 45. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2017, č. j. 8 Co 241/2017-190, 46. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 9. 2017, č. j. 12 Co 221/2017-29, 47. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 9. 2017, č. j. 84 Co 340/2017-108, 48. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 9. 2017, č. j. 14 Co 245/2017-36, 49. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 9. 2017, č. j. 14 Co 235/2017-197, 50. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2017, č. j. 10 Co 814/2016-64, 51. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2017, č. j. 84 Co 301/2017-86, 52. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2017, č. j. 84 Co 291/2017-57, 53. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2017, č. j. 8 Co 197/2017-124, 54. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 84 Co 292/2017-102, 55. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2017, č. j. 84 Co 373/2017-188, 56. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 84 Co 312/2017-102, 57. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 9 Co 290/2017-217,58. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2017, č. j. 11 Co 292/2017-171, 59. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 14 Co 246/2017-44, 60. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2017, č. j. 12 Co 254/2017-91, 61. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2017, č. j. 95Co 125/2017-159, 62. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 9 Co 295/2017-160, 63. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2017, č. j. 12 Co 164/2017, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Ostravě, Krajského soudu v Plzni, Krajského soudu v Praze, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů, kterými stěžovateli nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce, kterou místo stěžovatele převzal Mgr. Jaroslav Homola. V tom stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu majetku.
2. Stěžovatel uvádí, že dne 8. 1. 2013 byl jmenován soudním exekutorem a převzal exekutorský úřad Plzeň-jih, který prováděl velký počet exekucí pro Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky ("VZP"). VZP poté podala (se souhlasem obou exekutorů, tedy stěžovatele a Mgr. J. Homoly) žádost o změnu exekutora podle ustanovení §44b zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Stěžovatel nicméně vyslovil souhlas s touto změnou jen proto, že očekával přiznání odměny ve stejné výši jako při zastavení exekuce a náklady exekuce v paušální výši (§44b cit. zákona), což údajně odpovídalo i dosavadní judikatuře. Situace se měla změnit teprve po publikaci usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. 17 Co 379/2015 (Sbírka rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních č. Rc 3/2016), který začaly krajské soudy respektovat, byť je prý v rozporu s dikcí zákona. Stěžovatel tvrdí, že pokud by věděl, že souhlasem se změnou exekutora se připravil o možnost dosažení předmětných příjmů, nikdy by tak neučinil. V tomto směru stěžovatel odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3195/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z něhož plyne, že odměna přiznaná stěžovateli není protiústavní nebo nespravedlivá. Obdobným způsobem měl judikovat Ústavní soud též v několika dalších rozhodnutích. Stěžovatel namítá rovněž porušení práva na zákonného soudce, neboť Mgr. Homola vydává usnesení s možností podání odvolání ke krajským soudům, ačkoliv případné námitky proti příkazům k úhradě nákladů exekuce projednávají okresní soudy.
3. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud nejprve konstatuje, že ústavní stížností stejného stěžovatele a s podobnou argumentací se již zabýval v usnesení ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 3443/16, od něhož neshledal žádný rozumný důvod se jakkoliv odchýlit. Rovněž v nyní projednávané věci proto konstatuje, že její podstatou je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy v napadených rozhodnutích zvolily extrémně svévolný výklad ustanovení §44b odst. 4 in fine exekučního řádu, jenž ve svém důsledku porušuje princip právní jistoty a má citelný dopad do stěžovatelových majetkových práv. Stěžovatel se dovolává skutečnosti, že mu přísluší odměna ve výši, "jako by došlo k zastavení exekuce", čemuž sice lze plně přitakat, stěžovatel nicméně již zcela nedůvodně dovozuje, že ústavně konformní výklad §44b odst. 4 in fine exekučního řádu rovněž zahrnuje jeho nárok na odměnu exekutora v minimální výši 3000 Kč, resp. i paušální náhradu hotových výdajů.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel opakovaně akcentuje fakt, že Ústavní soud shledal v usnesení sp. zn. I. ÚS 3195/14 ústavně konformním výklad, dle kterého při změně exekutora soudnímu exekutorovi, jenž exekuci dosud vedl, náleží odměna ve výši 3000 Kč (zvýšená o DPH). Stěžovatel v této souvislosti cituje z jemu příznivých závěrů tohoto usnesení, přehlíží však již tu (po citovaném odstavci následující) pasáž, ve které Ústavní soud (v bodu 12. odůvodnění) zdůraznil, že "řešení přijaté Okresním soudem v Mělníku v napadených rozhodnutích nelze považovat za protiústavní, stejně jako by ústavnímu pořádku nemusela odporovat ani odlišná řešení podobné situace, která naznačují stěžovatelka a soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola ve svých podáních. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho přezkum se nezaměřuje na soulad napadených rozhodnutí s relevantními podústavními předpisy, ale toliko na jejich soulad s ústavním pořádkem České republiky." Ústavní soud tedy ve stěžovatelem dovolávaném usnesení sice neshledal ústavně nesouladným rozhodnutí, dle kterého má dosavadnímu exekutorovi zaplatit odměnu ve výši 3 630 Kč oprávněná, současně však konstatoval, že by (patrně) nevykazoval ústavní deficity ani výklad, dle kterého by tomuto exekutorovi náležel nárok pouze na náhradu doložených nákladů, které jsou v usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 379/2015 - posléze publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu - označeny jako "zvláštní náklady".
6. Již z uvedeného důvodu není v projednávané věci (bez dalšího) prostor - v rámci ústavněprávního přezkumu - k revizi právního závěru (nadto petrifikovaného jeho publikací ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), že náklady exekuce vzniklé v souvislosti se změnou soudního exekutora, které hradí oprávněný podle ustanovení §44b odst. 5 exekučního řádu, jsou jen skutečně vynaložené náklady exekutora související se samotným provedením změny soudního exekutora, nikoli odměna exekutora ani paušální náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem.
7. Dovolává-li se přitom stěžovatel té části dispozice §44b exekučního řádu, dle které má nárok na odměnu ve výši, jež by mu byla přiznána v případě zastavení exekuce, postačí připomenout, že v případě, kdy je exekuce zastavována ve stádiu, kdy soudní exekutor (dosud) žádnou finanční částku nevymohl, je základem pro určení jeho odměny částka nulová, přičemž je rovněž namístě vyčíslit náhradu hotových výdajů nikoliv paušální částkou, ale pouze na základě prokazatelných výdajů, které soudnímu exekutorovi skutečně vznikly [srov. nález ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125)].
8. Tvrdí-li proto stěžovatel, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho legitimní očekávání, neboť se změnou soudního exekutora souhlasil pouze proto, že očekával, že mu bude poskytnuta náhrada ve výši odpovídající náhradě při zastavení exekuce, je zřejmé, že stěžovatelovo legitimní očekávání zasaženo být nemohlo, jelikož při zastavení exekuce by mu taktéž měla být přiznána pouze náhrada prokázaných hotových výdajů. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti ani netvrdí, že poté, co převzal exekuční řízení po svém předchůdci, v předmětných řízeních exekuci fakticky prováděl a vymohl nějakou finanční částku.
9. Z uvedených důvodů je proto zřejmé, že Ústavní soud klíčový právní závěr obecných soudů, podle kterého má stěžovatel nárok pouze na prokázané (doložené) náklady související se změnou soudního exekutora, neshledává ústavně nesouladným, a to i přesto, že Ústavní soud v minulosti ve svém usnesení (nikoli tedy v nálezu) v rámci ústavněprávního přezkumu připustil jako možný i opačný právní názor. Rolí Ústavního soudu totiž není - za situace kdy obecné soudy v různých řízeních dospějí k odlišným interpretacím aplikované právní normy, a současně ovšem i za situace, kdy oba zvolené výklady obstojí v testu ústavnosti - být (konečným) arbitrem, jenž by indikoval, které z ústavně souladných řešení je řešením správným či "správnějším".
10. Konečně k námitce ohledně porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení §55c odst. 2 exekučního řádu platí, že o odvolání proti rozhodnutí exekutora rozhoduje krajský soud, v jehož obvodu působí exekuční soud. Pokud tedy proti usnesením soudního exekutora Mgr. Homoly rozhodovaly krajské a nikoliv okresní soudy, nevidí Ústavní soud žádný rozumný důvod k domněnce, že by k tomuto rozhodování zjevně nebyly příslušné a že by tímto rozhodováním dokonce mohlo dojít k odnětí zákonného soudce stěžovateli.
11. Je tak namístě souhrnně konstatovat, že stěžovatel porušení jím dovolávaných ustanovení ústavního pořádku České republiky neprokázal. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu