ECLI:CZ:US:2017:2.US.3326.16.1
sp. zn. II. ÚS 3326/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky 1. faktorské s. r. o. se sídlem Husitská 107/3, Praha 3, zastoupené Mgr. Ivo Siegelem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Školská 38, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016 č. j. 28 Cdo 1155/2016-373 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu soudů tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil ve věci zcela zásadní otázku, kdo je aktivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení získaného Veronikou Zimmelovou (dále jen "žalovaná"), tzn. na úkor koho se žalovaná bezdůvodně obohatila. Namítá, že ačkoliv napadené rozhodnutí budí dojem formální právní správnosti, domnívá se, že je nesprávné, a to dokonce v takové míře, že porušuje ústavně zaručená práva stěžovatelky. Nejvyšší soud měl totiž opomenout podrobnosti daného případu a pouze automaticky (strojově) aplikovat právní normu a judikatorní závěry. Ústavní stížnost stěžovatelky brojí proti tvrzenému přepjatému formalismu v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu.
2. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015 č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co 133/2014-330, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 11. 2015 č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co 133/2014-338, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 5. 2013 č. j. 5 C 362/2010-172, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2013 č. j. 5 C 362/2010-184, doplňujícího rozsudku ze dne 13. 2. 2014 č. j. 5 C 362/2010-240 a opravného usnesení ze dne 4. 4. 2014 č. j. 5 C 362/2010-263, jímž byla žaloba stěžovatelky (a IPP Invest Real, a. s. - druhé žalobkyně) na zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Nalézací soudy dospěly k závěru, že žalovaná sporné plnění obdržela z účtu Patrika Pokorného a jedině na jeho úkor se tedy mohla bezdůvodně obohatit, nikoliv k tíži stěžovatelky. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí hojně citoval judikaturu zabývající se otázkou vlastnictví peněz umístěných na bankovním účtu a konstatoval, že vůči konečnému příjemci předmětného prospěchu může nárok z bezdůvodného obohacení uplatnit majitel daného účtu, nikoliv osoba, jejíž finance na něj byly prve situovány. Povinnost vydat, co bylo bez právního důvodu získáno, stíhá adresáta plnění. Pokud nabude dodatečně spornou hodnotu jiný subjekt, povinnost vydat přijatý prospěch na něj nepřechází, neboť závazkový vztah z bezdůvodného obohacení se utváří jen mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor k obohacení došlo.
II.
3. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
4. V nyní projednávané věci stěžovatelka namítá přepjatý formalismus, tedy svévolnou aplikaci norem podústavního práva ze strany obecných soudů. Pojem "svévole" Ústavní soud v minulosti interpretoval ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)].
5. V daném případě nicméně Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky ve shora uvedeném smyslu neshledal, neboť právní závěry obecných soudů nejsou ve shora zmiňovaném "extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními". Neschází jim totiž náležité odůvodnění, resp. propojení s ústavně chráněným účelem, a netrpí ani přepjatým formalismem.
6. Stěžovatelka spatřuje přepjatý formalismus v určité automatické aplikaci právních norem a příslušné judikatury na posuzovanou věc. Oproti tomu od soudů žádá individuální, samostatné posouzení případu a podává skutkové okolnosti, které její požadavek mají zdůvodnit. Ve věci však nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud, jehož rozhodnutí je stěžovatelkou napadeno, rozhodoval spor stěžovatelky v souladu právními předpisy a ustálenou rozhodovací praxí. Přitom dospěl k závěru, který neodporuje zákonu, a to ani ve výkladové rovině. Smyslem institutu bezdůvodného obohacení je náprava újmy osoby, na jejíž na úkor se jiný obohatil. Tento účel rozhodnutí Nejvyššího soudu neopomíjí, avšak sděluje stěžovatelce, že v daném případě je zapotřebí újmu, kterou utrpěla, vymáhat na jiné osobě, konkrétně osobě, na jejíž účet byly finanční prostředky stěžovatelky připsány jako první. V opačném případě by totiž mohlo být problematické určit původ peněz a zejména účel převodu.
7. Stěžovatelka na základě argumentace obsažené v ústavní stížnosti očekává, že Ústavní soud napadená rozhodnutí podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu. Ústavní soud však připomíná, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněné závěry civilního soudu z ústavního hlediska zpochybňoval, a proto mu nepříslušelo jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud postupoval v nyní projednávané věci v souladu s ústavními principy a s požadavky spravedlivého (řádného) procesu a že řízení vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí lze hodnotit jako odpovídající principům obsaženým v hlavě páté Listiny.
8. Vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k jinému závěru, než že stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu