ECLI:CZ:US:2017:2.US.3373.15.1
sp. zn. II. ÚS 3373/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Bc. Pavla Bludského, zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. srpna 2015 č. j. 4 As 157/2015-35, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Bezpečnostní informační služby, sídlem Nárožní 1111/2, Praha 13 - Stodůlky, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž měla být porušena ustanovení čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 11. 6. 2015 č. j. 10 Ad 11/2012-73. Městský soud jím (poté, co mu Nejvyšší správní soud věc vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení) zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí ředitele vedlejší účastnice ze dne 17. 4. 2012, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí náměstka ředitele vedlejší účastnice ze dne 3. 1. 2012, jímž nebyla stěžovateli přiznána náhrada škody z důvodu porušení právních předpisů a povinností vedlejší účastnicí.
3. Spornou se mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí přitom stala otázka, zda má stěžovatel právo na náhradu platu od 11. 2. 2001 do 31. 12. 2006 za dobu, kdy nemohl vykonávat službu, protože jej vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 30. 11. 2000 propustila ze služebního poměru, přičemž toto rozhodnutí bylo následně zrušeno rozsudkem městského soudu ze dne 25. 11. 2010 č. j. 9 A 89/2010-143. Vedlejší účastnice totiž dospěla k závěru, že stěžovateli za uvedené období nemohl vzniknout nárok na náhradu platu, neboť žádný v té době účinný právní předpis takový nárok nezakládal, mohl mu však vzniknout nárok na náhradu škody, spočívající v tom, že měl v daném období nižší příjem, než na jaký by mu vznikl nárok, pokud by nebyl ze služebního poměru protiprávně propuštěn. Jelikož však stěžovatel v tomto období dosahoval vyššího příjmu, než na jaký by mu vznikl nárok ve služebním poměru, škoda mu dle názoru vedlejší účastnice nevznikla.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem potvrdil správnost právního názoru vedlejší účastnice (aprobovaný posléze po vrácení věci i městským soudem), že právní úprava účinná do 31. 12. 2006 neumožňovala vyplacení náhrady platu za období, kdy stěžovateli nebyla přidělována práce z důvodu neplatného propuštění ze služebního poměru, pročež stěžovateli mohl za dané obdobní vzniknout nárok pouze na náhradu škody, jež mu však v tomto období nevznikla. Současně Nejvyšší správní soud zdůraznil, že na danou věc nelze použít znění v té době platného, avšak neúčinného zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a to ani jako nástroj výkladu, neboť by tím došlo k jeho retroaktivnímu použití.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na svém právním názoru, že v dané věci nelze postupovat dle §101 zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, neboť toto ustanovení "pokrývá" odpovědnost vedlejší účastnice pouze za její (proti)právní jednání, nikoliv však za individuální správní akty vydané ve správním řízení, tedy nikoliv za vydaná nezákonná správní rozhodnutí. Stěžovatel je proto přesvědčen, že §45 zákona č. 154/1994 Sb. je třeba vykládat prizmatem zásady audiatur propriam turpitudinem allegans (jak učinil ve svém prvním rozsudku městský soud), tedy v kontextu §124 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. Podle názoru stěžovatele je totiž §45 zákona č. 154/1994 Sb. nutno vykládat tak, že nezákonně propuštěnému náleží nárok na náhradu platu (když stěžovatel nikterak nezavinil, že mu po dané obdobní nebyla vedlejší účastnicí přidělována práce). Opačný výklad dle mínění stěžovatele vede k porušení jeho základních práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Za zjevně neopodstatněnou je třeba považovat (mimo jiné) ústavní stížnost, jež obsahuje pouze takové námitky, se kterými se obecné soudy v předchozím řízení již řádně vypořádaly; tak je tomu i v posuzované věci.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá toliko argumenty, jež již prezentoval v řízení před správními soudy, tuto argumentaci nikterak nerozvíjí, a s výjimkou pouhého odkazu na výše uvedená ustanovení Listiny a Úmluvy ani nepředkládá argumentaci, již by bylo možno bez dalšího označit za argumentaci (alespoň potenciálně) ústavněprávní.
10. Nemá-li proto Ústavní soud vybočit z mezí své kompetence (viz výše), nemůže na základě předmětné ústavní stížnosti podrobit napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu meritornímu přezkumu za situace, kdy je zřejmé, že se městský soud i Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích stěžovatelovou argumentací řádně zabývaly, když ji z důvodů, nevykazujících zjevné prvky svévole (a naopak vykazujících potřebnou míru rozumnosti), neshledaly právně opodstatněnou (jmenovitě v případě dovolávaného použití §124 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. viz bod [27] odůvodnění napadeného rozsudku a v souvislosti s argumentací odvozenou od zásady audiatur propriam turpitudinem allegans srov. body [15] až [17] předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2015 č. j. 4 As 259/2014-38).
11. Za této situace Ústavnímu soudu nezbývá než plně odkázat na odůvodnění nejen napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, nýbrž i na odůvodnění jej předcházejícího rozsudku městského soudu, se kterými se zcela ztotožňuje v tom smyslu, že na základě tehdy platné právní úpravy stěžovateli nárok na náhradu platu za dobu do 31. 12. 2006 nevznikl, neboť stěžovateli žádný právní předpis existenci takového nároku negarantoval (stěžovatel ostatně ani v ústavní stížnosti opak explicitně netvrdí). Nelze proto spatřovat porušení stěžovatelových základních práv v rozhodnutí správního orgánu, jenž odmítl stěžovateli vyplatit jím požadované plnění, zjevně postrádající potřebnou oporu v příslušných předpisech veřejného práva.
12. Dovolává-li se stěžovatel čl. 26 odst. 3 a čl. 28 Listiny, postačí připomenout, že v nich zakotvená základní práva do posuzované věci nedopadají. Stěžovatel v rozhodném obdobní zjevně měl zajištěn (byť patrně jen "díky" své vlastní iniciativě) jiný zdroj obživy, pročež je porušení čl. 26 odst. 3 Listiny pojmově vyloučeno. Ustanovení čl. 28 Listiny pak (bez ohledu na v něm obsaženou výhradu zákona) nemohlo být porušeno právě proto, že stěžovatel v daném obdobní prokazatelně - pro vedlejší účastnici - nepracoval. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti nepředkládá žádnou argumentaci, ze které by bylo možno dospět k úsudku, že toto ustanovení Listiny garantuje rovněž právo na náhradu platu za dobu, kdy trvaly důsledky neplatného propuštění ze služebního poměru.
13. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že za situace, kdy měl stěžovatel během rozhodného období vyšší příjem, než kterého by dosáhl za předpokladu, že by nebyl vedlejší účastnicí nezákonně propuštěn ze služebního poměru, je zjevné, že zde nejsou dány žádné důvody, pro které by mohlo být porušeno některé jiné (stěžovatelem výslovně nedovolávané) základní právo či svoboda.
14. Je tak namístě již pouze uzavřít, že stěžovatel porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy neprokázal. Právní závěry Nejvyššího správního soudu, obsažené v napadeném rozsudku, jsou výsledkem aplikace práva, jež nevybočuje z mezí ústavnosti a jež je z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu