ECLI:CZ:US:2017:2.US.3423.16.1
sp. zn. II. ÚS 3423/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Alice Müllerové, právně zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016 č. j. 26 Cdo 415/2016-100, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015 č. j. 20 Co 128/2015-75 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 12. 2014 č. j. 67 C 62/2014-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 10. 2016, se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dne 23. 3. 1998 uzavřeli stěžovatelka a její manžel s hlavním městem Prahou nájemní smlouvu na dobu neurčitou, přičemž předmětem nájmu je byt č. 15 o velikosti 2+1 v 5. patře domu č. X. v P. Dopisem ze dne 30. 11. 2009 č. j. MHMP 817842/2009 dalo hlavní město Praha stěžovatelce a jejímu manželovi výpověď z bytu z důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) tehdy platného občanského zákoníku. Hlavní město Praha poté podalo žalobu na vyklizení předmětného bytu a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 bylo stěžovatelce a jejímu manželovi uloženo, aby byt vyklidili do 15 dnů od zajištění přístřeší. Proti rozsudku podala stěžovatelka i její manžel odvolání. Městský soud v Praze napadený rozsudek potvrdil. Dovolání obou manželů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016 č. j. 26 Cdo 415/2016-100 odmítnuto, neboť dovolatelé podle soudu vymezili v dovolání otázky, které odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že otázky uvedené v dovolání nebyly řádně vyřešeny soudem prvoinstančním, odvolacím ani dovolacím a že tak bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. V ústavní stížnosti uvedla řadu procesních otázek, na něž očekává od Ústavního soudu odpověď.
4. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci (příp. charakteru jiného zásahu) a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
5. Podle §43 odst. 3 zákona musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/0 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje pouhou polemiku se závěry učiněnými obecnými soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
9. Z pohledu práva na spravedlivý proces, ve vztahu k němuž stěžovatelka především zaměřila své námitky, v ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal nic, co by mohlo věc posunout do ústavněprávní roviny. Stěžovatelkou uvedené otázky, týkající se procesního postupu obecných soudů, nejsou takové povahy, že by mohly vyústit až do kasačního rozhodnutí Ústavního soudu. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, ne každé procesní pochybení obecného soudu lze považovat za porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
10. Závěrem je nutno rovněž připomenout, že věc stěžovatelky již byla předmětem řízení před Ústavním soudem, a to z hlediska otázky platnosti výpovědi (sp. zn. I. ÚS 3912/13). Ani v tomto řízení však nebyly shledány stěžovatelkou namítané zásahy do jejích ústavně zaručených práv.
11. Na základě shora uvedeného Ústavní soud dovodil, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu