ECLI:CZ:US:2017:2.US.3474.16.1
sp. zn. II. ÚS 3474/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem v právní věci stěžovatele P. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Cackem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Dukelská třída 15, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2016 č. j. KSPH 36 INS 14621/2011-B-138 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel napadá ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 19. 10. 2016 (po výzvě k odstranění vad podání řádně doplněno 3. 2. 2017) usnesení Krajského soudu v Praze s tím, že jím byl porušeno jeho základní právo na právní pomoc ve smyslu ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. tvrdí, že porušování jeho základního práva se krajský soud dopouští v průběhu celého insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 36 INS 14621/2011.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy je žádost stěžovatele o ustanovení právního zástupce z řad advokátů za účelem provádění úkonů v insolvenčním řízení. Krajský soud shora označeným usnesením rozhodl, že stěžovateli v postavení dlužníka se zástupce z řad advokátů neustanovuje. Konstatoval, že při rozhodování vycházel z konstantního názoru, že v rámci insolvenčního řízení není nezbytně třeba k ochraně zájmů dlužníka, aby mu byl zástupce ustanoven a současně dodal, že stěžovatel ve své žádosti ani neuvádí, že jsou v jeho případě splněny předpoklady toho, aby byl osvobozen od soudních poplatků, ani nijak nerozvádí své majetkové poměry. V poučení soud uvedl, že proti jeho rozhodnutí lze podat odvolání.
3. Z uvedeného plyne, že stěžovatel se na Ústavní soud obrátil s ústavní stížností směřující proti usnesení soudu, které není konečným rozhodnutím, resp. není vyčerpáním všech prostředků, které jsou zákonem stanoveny k obraně jeho základních práv - zde podání odvolání proti napadenému rozhodnutí.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom možných nedostatků v podobě předčasnosti a nevyčerpání všech opravných prostředků. Na porušování jeho základních práv ze strany obecného soudu však trvá. Tvrdí, že krajskému soudu musely být jeho tristní majetkové poměry známy z insolvenčního rejstříku a přesto trval na doložení osobních a majetkových poměrů prostřednictvím standardního formuláře, a to navíc ve lhůtě sedmi dnů od doručení výzvy (pozn.: z rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že mezi výzvou a vydáním napadeného rozhodnutí uplynula lhůta dvou měsíců).
5. Ústavní soud je tedy povinen v prvé řadě posoudit, zda byla ústavní stížnost podána v souladu s ustanovením §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Podle odst. 2 téhož ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle odstavce 1, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
6. Ústavní soud však dospěl k závěru, že o takový případ, tj. naplnění předpokladů pro uznání přípustnosti ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, se v nyní projednávané věci nejedná. V případě naplnění uvedené výjimky musí jít o natolik silný a významný veřejný zájem (ve smyslu zachování ústavnosti), který v daném okamžiku vyžaduje bezpodmínečný zásah Ústavního soudu. K takovému závěru však Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh nedospěl. Naopak, stěžovatel jednoznačně usiluje o dosažení ochrany jeho subjektivního ústavně zaručeného základního práva.
7. S ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti, zde spočívající v nevyčerpání řádného opravného prostředku (odvolání), Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele pro nepřípustnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2017
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj