ECLI:CZ:US:2017:2.US.3536.16.1
sp. zn. II. ÚS 3536/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Týneckého, zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, se sídlem Jugoslávská 620/29, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. června 2016, č. j. 84 Co 999/2015-75, a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 7. října 2015, č. j. 43 EXE 11939/2011-54, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 7. října 2015, č. j. 43 EXE 11939/2011-54, zamítl návrh povinného (stěžovatele) na zastavení exekuce vedené pro vymožení pohledávky oprávněného v celkové výši 145 762,99 Kč, kterou z větší části představuje poplatek z prodlení za dlužné nájemné a dále náklady nalézacího a exekučního řízení.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. června 2016, č. j. 84 Co 999/2015-75, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věc nejsou dány okolnosti, pro něž by bylo možno exekuci pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavit. Odvolací soud uvedl, že povinný se svou argumentací v podstatě domáhá přezkoumání věcné správnosti exekučního titulu, což je však v rámci exekučního řízení nepřípustné. Neztotožnil se s názorem povinného, že důvodem pro zastavení exekuce může být nepřiměřenost mezi výší jistiny vymáhané pohledávky a jejím příslušenstvím, které v důsledku mnohaletého prodlení přesáhlo desetinásobek jistiny. K tomu dodal, že narůst kapitalizované výše poplatku z prodlení byl způsoben tím, že povinný dlouhodobě povinnost uloženou mu exekučním titulem neplnil. Odvolací soud se rovněž vyjádřil k zamítnutí návrhu povinného na provedení důkazů soudem prvního stupně. V této souvislosti uvedl, že tyto důkazy se zčásti vztahují k době předcházející vydání exekučního titulu (např. výslech svědka Coufala a výslech zaměstnankyně oprávněného k okolnostem užívání bytu a zániku dluhu započtením), a proto nemohly být v exekučním řízení zohledněny, a zčásti byly bezvýznamné (výslech svědkyně Wollodkové, která měla potvrdit, že se povinný v jejím bydlišti nezdržoval v situaci, kdy byl exekuční titul doručován povinnému na jinou adresu).
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudům vytýká, že nedostatečně posoudily jeho argumenty, resp. nezhodnotily reálné skutkové okolnosti, když se zaměřily pouze na konstatování nemožnosti uplatňovat jakékoliv námitky, které bylo možné vznášet v rámci nalézacího řízení. Polemizuje s názorem soudů, že enormně vysoké příslušenství pohledávky je důsledkem jeho zavinění. V této souvislosti podotýká, že žádný ze soudů se nezabýval tím, že oprávněný se nijak aktivně nesnažil domoci po stěžovateli úhrady své pohledávky, o jejíž existenci stěžovatel nevěděl, a z tohoto důvodu potom narostlo příslušenství jistiny pro stěžovatele do zcela likvidační výše. Stěžovatel dále namítá, že soudy neprovedly důkazy, které navrhoval (zejména výslechy svědků Wollodkové a Coufala), což odporuje právu na spravedlivý proces. Těmito důkazy chtěl poukázat na zvláštní okolnosti případu, které měly soudy v rámci probíhající exekuce zhodnotit. Nesouhlasí s názorem soudů, že v exekučním řízení nelze uplatnit námitku, kterou by bylo možné uplatnit v řízení nalézacím. Takový závěr je podle stěžovatele vyloučen v situaci, když reálná možnost obrany byla stěžovateli v nalézacím řízení upřena. Stěžovatel dále soudům vytýká absenci posouzení nepřiměřené výše příslušenství vymožené jistiny. V daném případě totiž poplatek z prodlení mnohonásobně překračuje výši vymáhané jistiny. Příslušenství pohledávky tak již dávno neplní funkce předvídané zákonodárcem tj. motivační, reparační a sankční, nýbrž v případě poplatku z prodlení se jedná o zcela likvidační a amorální požadavek. V otázce přiměřenosti poplatku z prodlení poukazuje stěžovatel na judikaturu ve vztahu k úrokům z prodlení a smluvní pokutě. Stěžovatel připouští, že jím uváděná judikatura se vztahuje k řízení nalézacímu, nicméně je přesvědčen, že je aplikovatelná i na řízení exekuční. Podle názoru stěžovatele požadavek na zaplacení příslušenství pohledávky nemůže pro dlužníka představovat neúnosnou zátěž, pokud je naplněn předpoklad, že věřitel neutrpí významnou majetkovou újmu. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že nastaly okolnosti, pro které další provádění exekuce odporuje účelu, jenž se exekucí sleduje. Opakuje, že smyslem exekuce nemá být likvidace povinného. Podle stěžovatele dochází ke kolizi dvou základních práv, a to práva na zachování lidské důstojnosti ve smyslu čl. 10 Listiny a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, přičemž je třeba respektovat princip proporcionality (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. I. ÚS 998/09). Stěžovatel uzavírá, že byly naplněny důvody pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jelikož vymáhaná pohledávka jednak představuje sankci likvidačního charakteru, jednak dalece přesahuje možnosti stěžovatele.
III.
5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny může docházet ze strany obecných soudů mimo jiné formou zjevných interpretačních excesů určité vyšší míry závažnosti - např. výkladem a aplikací právních předpisů, jež nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, resp. jsou výrazem zjevného neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, anebo jsou v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V tomto případě však takové pochybení Ústavní soud neshledal.
7. V dané věci stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, které zamítly jeho návrh na zastavení exekuce, neboť v projednávaném případě neshledaly žádný jiný důvod ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pro který by měla být exekuce zastavena. Stěžovatel přitom uvádí, že tímto důvodem by měla být především nepřiměřenost výše vymáhaného příslušenství ve vztahu k výši vymáhané jistiny. Ačkoliv Ústavní soud chápe situaci a argumentaci stěžovatele, jeho názor, že tím dochází k porušení jeho ústavně zaručených práv, nesdílí. V prvé řadě nelze přehlédnout, a v tomto je třeba dát zapravdu obecným soudům, že stěžovatel, pokud vznáší námitky proti stanovení výše poplatku z prodlení, v podstatě brojí proti exekučnímu titulu, který však v exekučním řízení přezkoumávat nelze, a to bez ohledu na to, jaké možnosti obrany stěžovatel mohl nebo nemohl využít v nalézacím řízení. V tomto směru je pak třeba souhlasit s názorem obecných soudů, že v rámci exekučního řízení není možné, aby obecné soudy přezkoumávaly rozhodnutí učiněná v předcházejícím nalézacím řízení, neboť stěžovatelem vznesená námitka může být řešena v nalézacím řízení o opravném prostředku proti vykonávanému rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. října 2002 sp. zn. 20 Cdo 554/2002). Stěžovatel proto měl primárně bránit svá práva v rámci nalézacího řízení, tj. napadnout vykonávané rozhodnutí obecného soudu řádným opravným prostředkem, příp. ústavní stížností [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2008 sp. zn. IV. ÚS 2380/08 (N 223/51 SbNU 793)]. S námitkami tohoto charakteru vznesenými stěžovatelem se ostatně obecné soudy dostatečně vypořádaly a v jejich postupu tak nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud pouze podotýká, že stěžovatel ani neuvádí, kdy se o existenci exekučního titulu dozvěděl a zda využil procesní prostředky, kterými by dosáhl zrušení rozhodnutí nalézacího soudu (exekučního titulu), ani není zřejmé, zda v exekučním řízení popř. uplatnil námitku nevykonatelnosti exekučního titulu podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
8. Pokud stěžovatel namítal, že soudy zamítly provedení jím navržených důkazů, což mělo podle jeho názoru mít za následek rovněž porušení práva na spravedlivý proces, je třeba připomenout, že ze zásad spravedlivého procesu nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87)]. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek (ve stěžovatelově věci konkrétně výslechy svědků) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V dané věci soudy řádně zdůvodnily, proč stěžovatelem navržené důkazy nebudou provádět (buď se týkaly otázek řešených v nalézacím řízení, anebo byly z pohledu soudu pro exekuční řízení bezvýznamné, protože jimi prokazovaná skutečnost neměla pro probíhající exekuční řízení žádnou relevanci). Ani v tomto nelze tedy spatřovat porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. V obecné rovině se sice lze zamýšlet nad otázkou přiměřenosti stanovení výše poplatků z prodlení za dlužné nájemné či služby spojené s užíváním bytu, zejména pokud prodlení trvalo delší dobu, avšak v rámci exekučního řízení skutečně není prostor pro jejich přezkoumávání. Otázku proporcionality stanovení výše poplatku z prodlení (ve srovnání s úroky z prodlení), Ústavní soud lehce nadnesl v odůvodnění nálezu ze dne 14. března 2006 sp. zn. Pl. ÚS 30/04 (N 55/40 SbNU 533). Při zdůvodnění přiměřenosti stanovení jeho výše vyšel přitom z asymetričnosti specifického právního vztahu nájemce a pronajímatele. V tomto právním vztahu byl nájemce v zájmu funkčnosti nájemního poměru k bytu zvýhodněn tradičními prostředky, jako např. možností výpovědi pouze z taxativně stanovených výpovědních důvodů. Proto Ústavní soud považoval existenci svým způsobem diferencovaného přístupu k subjektům nájemního vztahu stanovením odlišných právních prostředků stabilizujících právní vztah za možnou.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu