ECLI:CZ:US:2017:2.US.3563.16.1
sp. zn. II. ÚS 3563/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zelený Sport Defence s. r. o., Slatina 116, Vysoké Mýto, zastoupené JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, AK se sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016 č. j. 9 A 152/2016-28, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že postupem Městského soudu v Praze byly porušeny ústavní principy České republiky jako právního státu. Navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
2. Ministerstvo vnitra dopisem ze dne 17. 5. 2016 podalo Licenční správě Ministerstva průmyslu a obchodu návrh na pozastavení čerpání licencí udělených stěžovateli k provádění obchodu s vojenským materiálem a podnět k zahájení řízení o zrušení povolení k provádění obchodu s vojenským materiálem. Dopisem ze dne 17. 5. 2016 pak Ministerstvo vnitra podalo Licenční správě Ministerstva průmyslu a obchodu návrh na pozastavení čerpání všech povolení k vývozu a podnět k pozastavení čerpání všech povolení udělených stěžovateli. Licenční správa Ministerstva průmyslu a obchodu následně vydala předběžná opatření, kterými žalobci nařídila zdržet se využívání účelu licencí, pro který byly tyto licence uděleny. Stěžovatelka následně podala dvě podání označená jako podnět k přezkumnému řízení závazných stanovisek. Ministerstvo vnitra posoudilo tyto podněty a reagovalo na ně tak, že jím napadené dokumenty nejsou závaznými stanovisky ve smyslu §149 odst. 1 z. č. 500/2004 Sb., správní řád, a že vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala proti rozhodnutím o předběžných opatřeních rozklady, bude zákonnost postupu Ministerstva vnitra hodnocena v rámci posouzení těchto rozkladů Ministerstvem průmyslu a obchodu. Stěžovatelka podala k Městskému soudu v Praze žalobu na ochranu proti nečinnosti Ministerstva vnitra, kterou se domáhala, aby soud uložil Ministerstvu vnitra povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení ve věci podnětů k přezkumnému řízení. Stěžovatelka v žalobě dále navrhla, aby soud vydal předběžné opatření, kterým by stanovil, že žalobce není povinen zdržet se využívání účelu licence, pro který byla udělena, a to až do doby nabytí právní moci rozhodnutí ve správních řízeních, která jsou vedena pod čísly jednacími specifikovanými v návrhu na vydání předběžného opatření. Návrh odůvodnila stěžovatelka tím, že Ministerstvo průmyslu a obchodu vydalo rozhodnutí o předběžném opatření, kterým bylo razantně zasaženo do jejích práv, a vznikla jí škoda, kterou v návrhu vyčíslila. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2016 č. j. 9 A 152/2016-28 návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření zamítl.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci. Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
6. Městský soud v Praze v usnesení, kterým zamítl návrh na vydání předběžného opatření, odůvodnil, jak dospěl ke svému závěru. Soud považuje za nepřípustné, aby v řízení, v němž žalobce brojí proti nečinnosti žalovaného (tedy Ministerstva vnitra) spočívající v nerozhodnutí o podnětech žalobce k přezkumnému řízení, formou předběžného opatření ,,pozastavoval" účinky předběžných opatření, která vůči žalobci vydalo v samostatném řízení Ministerstvo průmyslu a obchodu. Zatímní úprava poměrů účastníků formou soudem vydaného předběžného opatření musí být nepochybně odůvodněna skutečnostmi, které mají přímý vztah k řízení o žalobě. Soud se v odůvodnění rozhodnutí vyjádřil i k posouzení povahy návrhů Ministerstva vnitra ve vztahu k rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření a na okraj i k možnému vyřízení podnětů k provedení přezkumného řízení.
7. Ústavní soud po zhodnocení námitek obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí vykazovalo výše uvedené znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci obecných soudů. Jeho rozhodnutí obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které přesvědčivě reaguje na námitky a tvrzení stěžovatelky i dalších účastníků řízení a osvětluje jejich promítnutí do výrokové části rozhodnutí. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecného soudu a opakováním jejích námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
8. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
9. Součástí ústavní stížnosti byl i návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření podle §80 zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může Ústavní soud k odvrácení hrozící vážné škody nebo újmy, k zabránění hrozícímu násilnému zásahu nebo z jiného závažného veřejného zájmu uložit orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval. Možnost vydat předběžné opatření je tedy dána pouze v případě, že ústavní stížnost směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, nikoliv rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí, přichází v úvahu odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jestliže to není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Ústavní stížnost však konkrétně směřuje proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, nikoli proti zásahu orgánu veřejné moci, jak uvádí v druhé části ústavní stížnosti stěžovatelka (namítaná nečinnost MV v přezkumném řízení) a vydání požadovaného předběžného opatření by tedy nebylo možné. Navíc jediné opatření, které Ústavní soud může učinit za podmínek stanovených citovaným ustanovením, je uložit orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval (usnesení ÚS ze dne 24. 5. 1996 sp. zn. IV. ÚS 142/96), nikoli tedy plnění požadované stěžovatelkou. Takto formulovaným návrhem stěžovatelka de facto brojí proti rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu o předběžném opatření a stěžovatelka musí využít jiných prostředků ochrany. I pokud by Ústavní soud s ohledem na přiměřené použití §41 odst. 2 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (§63 zákona o Ústavním soudu) posoudil návrh na vydání předběžného opatření jako návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §79 zákona o Ústavním soudu, nevedl by odklad vykonatelnosti k následkům požadovaným stěžovatelkou. Návrh na odklad vykonatelnosti, resp. vydání předběžného opatření má nadto ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (usnesení ÚS ze dne 25. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 155/96). Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti není možno vyhovět ani návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, resp. vydání předběžného opatření.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu