ECLI:CZ:US:2017:2.US.3589.16.1
sp. zn. II. ÚS 3589/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Hudcové, zastoupené JUDr. Stanislavou Aksamitovou, advokátkou, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, č. j. 22 Cdo 655/2016-514, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 13. 10. 2015, č. j. 23 Co 364/2015-488, a proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 4. 2015, č. j. 7 C 37/2002-462, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 a v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí se prvotně odvíjejí od chybného rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích, který nesprávně rozhodl v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 37/2002 o vypořádání společného jmění manželů - stěžovatelky a jejího bývalého manžela Josefa Hudce. Stěžovatelce se nepodařilo cestou opravných prostředků zvrátit nezákonná rozhodnutí soudů všech stupňů ve věci vypořádání společného jmění manželů, proto se pokusila dosáhnout nápravy žalobou na obnovu řízení, ani v tomto řízení však nebyla v důsledku nesprávného právního posouzení věci zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů stěžovatelky. Tato skutečnost dle stěžovatelky způsobila narušení vztahů v rodině, když dcera stěžovatelky vede proti ní několik dalších soudních řízení směřujících mimo jiné k prodeji rodinného domu, který stěžovatelka obývá.
3. Z obsahu spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 7 C 37/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 16. 4. 2015, č. j. 7 C 37/2002-462, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 37/2002. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 13. 10. 2015, č. j. 23 Co 364/2015-488, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ani Okresního soudu v Pardubicích nedošlo.
5. Okresní soud v Pardubicích v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že v dané věci podmínky pro povolení obnovy řízení nebyly naplněny, když stěžovatelka sice popisuje skutkový stav věci ze svého úhlu pohledu, z žádného jejího tvrzení ovšem nevyplývá, že se jedná o skutečnosti nové, které nemohly být v původním řízení uváděny. Nic takového stěžovatelka ani netvrdí, a ani u jediné skutečnosti neuvádí, že se o ní dozvěděla až po právní moci původního rozhodnutí. Dle názoru soudu stěžovatelka žalobu na obnovu také nepodala včasně ve smyslu §233 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť z její strany nebyla dodržena subjektivní lhůta 3 měsíců od doby, kdy mohla důvody obnovy řízení uplatnit.
6. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích potvrdil usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné s odůvodněním, že žaloba na obnovu řízení byla podána dne 16. 7. 2012, tj. po uplynutí tří let od právní moci napadeného rozhodnutí (která nastala dne 1. 4. 2009). Pokud stěžovatelka poukazovala na to, že proti napadanému rozhodnutí bylo podáno dovolání a tříletá objektivní lhůta pro žalobu na obnovu řízení by měla počít běžet až od právní moci rozhodnutí dovolacího soudu (od 17. 12. 2010), není její právní názor správný. Dovolací řízení má totiž z hlediska běhu lhůt vliv na jejich stavení jen u žaloby pro zmatečnost a nikoliv u žaloby na obnovu řízení (§235 odst. 2, §234 o. s. ř.).
7. Také Nejvyšší soud konstatoval bez jakýchkoli pochybností, že žaloba na obnovu řízení byla podána až po uplynutí objektivní tříleté lhůty podle §233 odst. 2 o. s. ř. Na uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzení, že se stěžovatelka o rozhodných skutečnostech ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dozvěděla až doručením rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010 (které nabylo právní moci 17. 12. 2010). I v takovém případě byla žaloba na obnovu řízení podána dne 16. 7. 2012 zjevně opožděně, neboť uplynula taktéž tříměsíční subjektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení podle §233 odst. 1 o. s. ř. K tomu Nejvyšší soud dodal, že uplynula-li marně subjektivní (tříměsíční) lhůta, je bezpředmětná úvaha o dodržení objektivní (tříleté) lhůty podle §233 odst. 2 o. s. ř.; je tomu tak proto, že objektivní lhůta je právně významná pouze potud, že po uplynutí této lhůty je žaloba na obnovu řízení opožděná, i kdyby snad v této době subjektivní lhůta ještě běžela.
8. V souzené věci je rozhodné, zda soudy výše podaný výklad a aplikace zákonných ustanovení upravujících lhůtu k podání žaloby na obnovu řízení nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, v níž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. V tomto směru Ústavní soud konstantně judikuje, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Taková situace však v projednávané věci nenastala.
9. Ústavní soud je naopak přesvědčen, že není důvodu, aby závěr Nejvyššího soudu či soudu prvního a druhého stupně z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když jejich rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Lze konstatovat, že se soudy důkladně zabývaly otázkou, zda jsou v dané věci splněny podmínky pro obnovu řízení, a stěžovatelce podrobně vyložily, proč splněny nejsou. Podle občanského soudního řádu platí, že žaloba na obnovu řízení musí být podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí (§233 odst. 1 o. s. ř.). Po třech letech od právní moci napadeného rozhodnutí může být žaloba na obnovu řízení podána jen tehdy, jestliže trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny (§233 odst. 1 o. s. ř.). Obecné soudy se dodržením stanovené lhůty zabývaly, včetně stěžovatelkou tvrzených okolností, které vedly k opožděnému podání žaloby. Stěžovatelka musí respektovat, že žaloba na obnovu řízení je jedním z mimořádných opravných prostředků, jimiž se umožňuje zrušení již pravomocného rozhodnutí. Z tohoto důvodu (s přihlédnutím k zásadě právní jistoty, jako atributu právního státu) zákon stanoví poměrně přísné předpoklady pro použití takových instrumentů.
10. V kontextu ústavněprávního přezkumu je tedy významné, že soudy žalobu stěžovatelky na obnovu řízení řádně projednaly, jimi vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a uplatněné právní názory (hodnocení podmínek obnovy řízení) korespondují standardní rozhodovací praxi obecných soudů, jakož i názorům doktríny; již proto nemohou představovat ani ústavněprávně relevantní exces či libovůli, a stěžovatelkou vznesená námitka nedostatku spravedlivého procesu (ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. Listiny) potud neobstojí. Skutečnost, že stěžovatelka má na věc jiný názor, nemůže bez dalšího důvodnost ústavní stížnosti založit. Byl-li žalobní návrh stěžovatelky vyhodnocen jako opožděný, nelze přisuzovat relevanci ani její námitce, že se soudy nevěnovaly otázce, zda důvody obnovy (důkazy), na nichž svoji žalobu založila, byly důkazy "novými" či nikoli. Klíčovou skutečností totiž byl okamžik uplatnění těchto důkazů v řízení o mimořádném opravném prostředku. Včasnost žaloby je jedním z předpokladů její úspěšnosti; není-li tento předpoklad naplněn, charakter uplatňovaných důkazů je pak již bezpředmětný.
11. Ústavní soud závěrem dodává, že pečlivě prostudoval spis Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 7 C 37/2002 ve věci vypořádaní společného jmění manželů, a zrušení a vypořádaní podílového spoluvlastnictví, a je si vědom tíživé situace stěžovatelky, se kterou se není schopna i s ohledem na svůj vysoký věk adekvátně vypořádat. Z dalších podání stěžovatelky Ústavnímu soudu vyplývá, že již došlo k dražbě předmětných nemovitostí a stěžovatelka je vyzývána k jejich vyklizení a předání. Jakkoli Ústavní soud vnímá závažnost situace stěžovatelky, nemůže ji v řízení, jehož přezkumem je opožděně podaná žaloba stěžovatelky na obnovu řízení, jakkoliv zvrátit.
12. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu