ECLI:CZ:US:2017:2.US.362.17.1
sp. zn. II. ÚS 362/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti 1) Ilony Štěrbové a 2) Ludmily Žákové, obou zastoupených JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem Přímětická 1185, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 12. 2016, č. j. 51 C 80/2012-61, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2017 se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
2. Stěžovatelky uvádějí, že napadeným rozhodnutím byla zamítnuta jejich žaloba, kterou se domáhaly vrácení zálohy na náklady exekuce ve výši 6.664 Kč (tedy 3.332 Kč každá), kterou dříve uhradily žalovanému - soudnímu exekutorovi. Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl žalobu jako předčasnou s odkazem na čl. II odst. 8 smlouvy o provedení exekuce uzavřené mezi stěžovatelkami a soudním exekutorem, který v řízení vystupoval jako žalovaný. Podle tohoto smluvního ustanovení vrátí soudní exekutor zaplacenou zálohu tehdy, budou-li v rámci exekučního řízení vymoženy náklady exekuce. Jelikož však byla nařízená exekuce zastavena pro nemajetnost povinného (bývalý zaměstnavatel stěžovatelek) poté, co se podařilo vymoci toliko 4.300 Kč, neměl soud tuto podmínku za splněnou.
3. Stěžovatelky toto rozhodnutí považují za krajně nespravedlivé a zdůrazňují, že ačkoliv měly za povinným soudně přiznanou pohledávku, v konečném důsledku byly nuceny v rámci neúspěšné exekuce vynaložit další značné náklady.
4. Dále stěžovatelky uvedly, že v projednávané věci bylo rozhodnutí obvodního soudu zcela nepředvídatelné, neboť při prvním ústním jednání soud neposkytl žádné poučení, kterým by stěžovatelky upozornil na možnost neúspěchu ve věci.
5. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Procesně projednatelná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Ústavní soud chápe rozčarování stěžovatelek, které vůči svému bývalému zaměstnavateli měly vykonatelnou pohledávku; tu však nejenže nevymohly, nýbrž jim i v souvislosti s jejím vymáháním vznikly další náklady. Jádro tohoto problému však tkví a tkvělo v nemajetnosti povinného (ať již "skutečné" či úmyslně vyvolané). Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že napadené rozhodnutí je ústavně souladné.
9. Je totiž opřeno o výklad čl. II odst. 8 smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkami a soudním exekutorem. Obvodní soud pro Prahu 9 tuto smlouvu vyložil racionálně a svůj právní názor rovněž řádně odůvodnil. Za situace, kdy toto klíčové smluvní ujednání přímo stanoví, že soudní exekutor vrátí zaplacenou zálohu tehdy, budou-li v rámci exekučního řízení vymoženy náklady exekuce, a náklady exekuce vymoženy nebyly, si lze jen obtížně představit jiný udržitelný výklad podústavního práva, než ten zvolený Obvodním soudem pro Prahu 9.
10. Jiná situace by zřejmě mohla nastat, pokud by např. stěžovatelkám byla uložena povinnost nahradit náklady exekuce. V projednávané věci však tato povinnost byla uložena povinnému - právě s ohledem na skutečnost, že stěžovatelky zastavení exekuce nezavinily.
11. Pokud jde o tvrzené porušení práva stěžovatelek na spravedlivý proces v důsledku tvrzeného chybějícího poučení, uvádí Ústavní soud následující. Skutečnost, že stěžovatelky nebyly upozorněny na možnost neúspěchu ve věci, nezakládá tzv. překvapivost již proto, že neúspěch ve věci (jejíž posouzení závisí na výkladu smlouvy, jež byla mezi účastníky řízení uzavřena) je zcela samozřejmou eventualitou, o níž nemusí soud účastníky zvláštním způsobem poučovat.
12. Napadené rozhodnutí, byť je jakýmsi završením politováníhodné situace stěžovatelek, je tudíž ústavně konformní. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k dotčení či dokonce porušení stěžovatelkami tvrzených základních práv. Vzhledem k tomu odmítl podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu