ECLI:CZ:US:2017:2.US.3645.16.2
sp. zn. II. ÚS 3645/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Pinka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem se sídlem Čujkovova 1736/30, Ostrava - Zábřeh, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016 č. j. 20 Cdo 2450/2016-277, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 11. 2016 stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. Tímto usnesením Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 29. června 2015 č. j. 10 Co 145/2015-184 v jednom ze dvou jeho výroků. Zrušeným výrokem krajský soud změnil usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 9. prosince 2014 č. j. 97 EXE 11814/2013-146 tak, že částečně zastavil exekuci vedenou proti stěžovateli za účelem vymáhání dlužného výživného pro jeho syna ve vztahu k období od 1. 11. 2005 do 31. 8. 2011. Zbylým výrokem, který se týkal období od 1. 9. 2011 do 30. 4. 2013, krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu. Ten předtím zamítl návrh stěžovatele na zastavení dané exekuce. Nejvyšší soud rozhodl o zrušení prvního zmíněného výroku usnesení krajského soudu na základě dovolání syna stěžovatele.
2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze shrnul skutkový stav a uvedl, že je přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 Listiny. Obecné soudy se také podle něj zcela opomněly zabývat otázkou promlčení. Z obsahu jeho ústavní stížnosti a ze vzniklé procesní situace plyne, že předmětem této ústavní stížnosti je pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu o výroku krajského soudu, který se týkal výživného za období od 1. 11. 2005 do 31. 8. 2011. Výrok usnesení krajského soudu, který potvrdil usnesení okresního soudu ve vztahu k období od 1. 9. 2011 do 30. 4. 2013, stěžovatel nenapadl dovoláním a Nejvyšší soud ho v napadeném usnesení neposuzoval. Není proto předmětem tohoto řízení o ústavní stížnosti.
3. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 citovaného zákona.
4. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. Proto Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení.
5. Stěžovatel bude mít za dané procesní situace možnost uplatnit své námitky (včetně jím zmíněné námitky promlčení) v řízení před krajským soudem, kde bude krajský soud znovu posuzovat otázku zastavení předmětné exekuce na výživné za období 1. 11. 2005 do 31. 8. 2011. K ochraně svých práv ve vztahu k danému výroku krajského soudu proto má i nadále k dispozici dostupné prostředky nápravy. Teprve vyčerpání těchto prostředků nápravy, pokud by se stěžovatel nadále domníval, že jím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by mu otevřelo cestu k Ústavnímu soudu. Z uvedeného plyne, že stěžovatel podal tuto ústavní stížnost předčasně. Jeho návrh je proto nepřípustný.
6. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2017
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj