ECLI:CZ:US:2017:2.US.3714.16.1
sp. zn. II. ÚS 3714/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Igora Žižko, právně zastoupeného Mgr. Vlastimilem Tauberem, advokátem, AK se sídlem Mírové náměstí 207/34, Ústí nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2016 č. j. 10 As 136/2015-41, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015 č. j. 2 A 1/2012-94 a rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 17. 10. 2011 č. j. 193652/2011/KUSK-DOP-HRO, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 1. 11. 2010 dala Městská policie v Mladé Boleslavi příkaz k odtažení osobního automobilu značky Peugeot, neboť bránilo ve výjezdu z garáže v rozporu s §4 písm. b) a §27 odst. 1 písm. n) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Stěžovatel při vyzvednutí vozidla do zápisu o podání vysvětlení ze dne 2. 11. 2010 uvedl, že přestupek nespáchal, neboť garáž ani značky, které by na garáž či zákaz stání upozorňovaly, neviděl, a nevěděl tedy o tom, že by bránil ve výjezdu.
3. Spáchání přestupku podle tehdy platného znění §22 odst. 1 písm. 1) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen "zákon o přestupcích"), oznámila městská policie Magistrátu města Mladá Boleslav. Magistrát zaslal stěžovateli dne 16. 11. 2010 výzvu k podání vysvětlení. Stěžovatel namísto dostavení se k podání ústního vysvětlení podal vysvětlení přípisem z 21. 11. 2010, v němž uvedl, že vozidlo zaparkoval na místě, kde nebyl žádný zákaz zastavení vyznačen. Magistrát vydal dne 27. 1. 2011 pod čj. DP-2709-9/2010 příkaz o uložení pokuty, kterým stěžovatele uznal vinným ze spáchání přestupku, a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč. Proti příkazu podal stěžovatel odpor, načež byl přípisem ze dne 11. 2. 2011 předvolán k ústnímu jednání, na které se opět nedostavil. Rozhodnutím magistrátu ze dne 8. 3. 2011 č. j. DP-2709-18/2010 byl opět uznán vinným ze spáchání přestupku a byla mu uložena pokuta ve výši 1 500 Kč. Krajský úřad Středočeského kraje posledně citované rozhodnutí zrušil rozhodnutím ze dne 2. 5. 2011 č. j. 052942/2011/KUSK, a to pro chybný postup při předvolávání stěžovatele k ústnímu jednání a nedostatečné zjištění skutkového stavu.
4. Magistrát přípisem ze dne 29. 7. 2011 předvolal stěžovatele k novému ústnímu jednání, ten se však opět nedostavil. Po doplnění dokazování magistrát rozhodnutím ze dne 31. 8. 2011 č. j. DP-2709-33/2010 opět uznal stěžovatele vinným ze spáchání zmíněného přestupku a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč. V odůvodnění mj. uvedl, že ze stěžovatelova písemného vyjádření vyplynulo, že vozidlo na dané místo zaparkoval on; dále vyšel z fotodokumentace pořízené městskou policií a výslechu svědka, majitele zmiňované garáže. Stěžovatelovo odvolání odvolací orgán zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 17. 10. 2011 č. j. 193652/2011/KUSK-DOP-HRO, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě spolehlivě zjištěného stavu věci.
5. Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatele s tím, že je nedůvodná a že skutkový stav věci, jakož i právní závěry z něj učiněné, jsou v souladu se zákonem.
6. Kasační stížnost, kterou stěžovatel proti rozsudku městského soudu podal, Nejvyšší správní soud zamítl, když uvedl, že kasační námitky nebyly Nejvyšším správním soudem shledány důvodnými a ani z přezkumu dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní soud provádí z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že předvolání k ústnímu jednání nebylo dostatečně určité, že byl připuštěn nezákonný důkaz, a to podání vysvětlení učiněné ještě před zahájením správního řízení, a konečně, že mu byla odepřena možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí.
8. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
9. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
11. Ústavní soud dále připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02) a znamenala nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
12. Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku stěžovatele se závěry správních soudů a správního úřadu. Ústavnímu soudu nezbývá, než zdůraznit, že správní soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež jim poskytl oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí přesvědčivě posoudil veškerou argumentaci stěžovatele a vyložil, že napadené předvolání k ústnímu jednání je v kontextu předcházejícího řízení dostatečně určité, a stěžovatel proto nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že předvolání je směřováno jemu, v jakém postavení v daném řízení vystupuje, tj. že je k ústnímu jednání předvolán jako obviněný, jakož i o tom, jakého skutku se jednání týká a co je mu kladeno za vinu. K otázce vyjádření se k podkladu pro rozhodnutí uzavřel kasační soud, že za předpokladu, že stěžovatel byl v předvolání k ústnímu jednání náležitě poučen o svém právu podle §36 odst. 2 správního řádu a §73 odst. 2 zákona o přestupcích, nelze považovat za pochybení, jestliže po skončení ústního jednání, kdy již magistrát formálně ukončil shromažďování podkladů pro rozhodnutí, nebyl stěžovatel opětovně vyzván, aby se k podkladům vyjádřil. K samotné důkazní situaci Nejvyšší správní soud uvedl, že svá skutková zjištění magistrát založil mj. na stěžovatelově písemném vyjádření ze dne 21. 11. 2010, v němž stěžovatel sám uvedl, že vozidlo na místě zaparkoval právě on. Toto vyjádření však není podáním vysvětlení ve smyslu §137 správního řádu, jež se činí před zahájením správního řízení ústně u správního orgánu; stěžovatelovo písemné vyjádření bylo tudíž učiněno již v rámci správního řízení, a zákaz ve smyslu §137 odst. 4 správního řádu na něj proto nedopadá. Ve spojení s fotografiemi a výslechem svědka Vlastimila Horyny, který stání automobilu před svým domem oznámil, je proto možné magistrátem zjištěný skutkový stav považovat za dostatečný a v souladu se zákonem.
13. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že jak Nejvyšší správní soud, tak i Městský soud v Praze a správní orgán postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a úplně odůvodnily. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu