ECLI:CZ:US:2017:2.US.3739.16.1
sp. zn. II. ÚS 3739/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ľ. S., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou, se sídlem Vítkovická 3276/2A, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 1 To 231/2016-46 ze dne 29. července 2016, usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 Nt 19025/2016-17 ze dne 2. června 2016, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 1 To 270/2016-29 ze dne 29. července 2016 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 Nt 18030/2016-20 ze dne 29. června 2016, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 14 ve spojení s čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy. Dále navrhuje, aby Ústavní soud vydal podle §80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") předběžné opatření, kterým orgánům činným v trestním řízení uloží nepokračovat v porušování práv a svobod stěžovatele a uloží jim povinnost eskortovat stěžovatele zpět do Velké Británie k trestnímu stíhání, kde se případné trestné činnosti dopustil. Žádá též o přednostní vyřízení věci podle §39 zákona o Ústavním soudu.
II.
2. Z obsahu vyžádaného spisového materiálu se podává, že usnesením Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování Ostrava č. j. ČTS:NPC-1488/TČ-2014-222600 ze dne 16. 12. 2014 bylo podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Dne 17. 12. 2014 podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě Okresnímu soudu v Ostravě návrh na vydání příkazu k zadržení stěžovatele a na vydání evropského zatýkacího rozkazu (dále jen "EZR"). Soudce Okresního soudu v Ostravě návrhům vyhověl a dne 18. 12. 2014 vydal pod sp. zn. 0 Nt 5538/2014 podle §76a odst. 1 tr. řádu příkaz k zadržení stěžovatele a pod sp. zn. 0 Nt 5006/2014 podle §193 odst. 1 věta poslední zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon č. 104/2013 Sb.") EZR. Stěžovatel byl na podkladě EZR dne 30. 12. 2014 zadržen ve Velké Británii a byl vzat do vyhošťovací vazby. Dne 6. 8. 2015 proběhlo se stěžovatelem soudní líčení o předání na základě EZR, přičemž stěžovatel s předáním nedal souhlas a proti předání se odvolal. Dne 8. 3. 2016 Policejní prezidium České republiky, Odbor mezinárodní spolupráce, soudu sdělilo, že bylo schváleno předání stěžovatele z Velké Británie do České republiky. Eskorta z předávajícího státu do České republiky proběhla dne 11. 3. 2016.
4. Usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 Nt 16038/2016-11 ze dne 12. 3. 2016 bylo k návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě rozhodnuto podle §68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu o vzetí stěžovatele do vazby. Stalo se tak v rámci vazebního zasedání, kdy se stěžovatel po vyhlášení usnesení vzdal práva stížnosti i za osoby oprávněné, rovněž státní zástupkyně se vzdala práva stížnosti, obě strany po poučení podle §136 odst. 3 tr. řádu prohlásily, že nežádají písemné odůvodnění usnesení, postačí jim vyhotovení zjednodušeného usnesení. Usnesení tak nabylo právní moci dne 12. 3. 2016.
5. Napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 Nt 19025/2016-17 ze dne 2. 6. 2016 bylo k návrhu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě rozhodnuto, že se stěžovatel podle §71 odst. 1 písm. b), §72 odst. 1 tr. řádu nadále ponechává ve vazbě za stálého trvání důvodu vazby podle §67 písm. a), c) tr. řádu. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením č. j. 1 To 231/2016-46 ze dne 29. 7. 2016 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
6. Dne 22. 6. 2016 byla Okresnímu soudu v Ostravě doručena žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Dalším napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 Nt 18030/2016-20 ze dne 29. 6. 2016 byla podle §71a tr. řádu žádost stěžovatele zamítnuta. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením č. j. 1 To 270/2016 ze dne 29. 7. 2016 zamítl.
7. Z obsahu spisu 0 Nt 19059/2016 se dále podává, že usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 Nt 19059/2016-9 ze dne 19. 10. 2016 byl podle §71 odst. 1 písm. b), §72 odst. 1 tr. řádu stěžovatel nadále ponechán ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a), c) tr. řádu. Stížnost stěžovatele byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 1 To 457/2016-30 ze dne 8. 12. 2016. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě podala na stěžovatele a další tři obviněné dne 19. 11. 2016 pod sp. zn. 1 KZV 54/2014 obžalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, kterou je stěžovatel viněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
III.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že po převozu do České republiky před rozhodnutím o vazbě neměl možnost se seznámit s důkazy odůvodňujícími jeho vydání do České republiky. Uvádí, že ve vazbě se nachází již od zadržení ve Velké Británii dne 30. 12. 2014. Popisuje průběh zadržení, přičemž zpochybňuje datum vydání EZR, kdy se domnívá, že byl vydán až po jeho zadržení, zpochybňuje své trestní stíhání za skutek uvedený pod bodem 2) usnesení o zahájení trestního stíhání a uvádí, že za něj měl být stíhán ve Velké Británii nebo na Slovensku. Uvádí, že do České republiky byl vydán na základě zkreslených a nepravdivých informací. Nesouhlasí s tím, že se trestné činnosti dopouštěl v České republice, uvádí, že mu zde byl uložen trest vyhoštění a od té doby se zde nevyskytoval, tudíž nemohl páchat žádnou trestnou činnost. Poukazuje na to, že všichni obvinění shodně vypovídali, že nevěděli o tom, že předmětem převozu kufrů je pervitin, všichni se domnívali, že jde o pasy. Za nevyjasněnou považuje otázku, pod kterou soudní pravomoc věc spadá. Shrnuje, že do České republiky byl vydán na základě vykonstruovaných informací až dne 11. 3. 2016, tj. po průtazích, kdy se vydání bránil. Domnívá se, že pokud mu nebyl přerušen trest vyhoštění, je na území České republiky zadržován v rozporu s rozhodnutím o vyhoštění.
9. K samotnému rozhodování o dalším trvání vazby dne 2. 6. 2016 stěžovatel namítá, že se ho nezúčastnila obhájkyně, která nebyla řádně vyrozuměna. Cítí se tak poškozen na svém právu na spravedlivý proces. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala obhájkyně stížnost a hned poté podala návrh na propuštění stěžovatele z vazby, který byl také zamítnut. Projednání stížností proti oběma usnesením však proběhlo v neveřejném zasedání, přičemž obhájkyně obdržela usnesení stížnostního soudu až dne 13. 9. 2016, tedy v rozporu s rychlostí řízení ve vazební věci. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, pojednávající o právu obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, o zvýšené pozornosti v případě déletrvající vazby a o povinnosti soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit. V jeho případě však nebyla zohledněna celková doba omezení stěžovatele na svobodě téměř 2 roky, když v dané věci je možné omezit osobu na svobodě v rámci přípravného řízení maximálně po dobu 1 roku. Povinností soudu bylo zkoumat nutnost pokračování vazby i s ohledem na její délku a zabývat se všemi argumenty stěžovatele, což stížnostní soud neučinil.
10. Stěžovatel dále vyslovuje názor, že pokud se policejní orgán rozhodl věc řešit, měl postupovat podle §71 zákona č. 104/2013 Sb. a s příslušnými orgány jednoho nebo více cizích států měl uzavřít dohodu o společném vyšetřovacím týmu. Trestní stíhání tak mělo být zahájeno na základě společného vyšetřovacího týmu.
11. Stěžovatel se dále domnívá, že nebylo respektováno ustanovení §91 o nepřípustnosti vydání. Opakuje, že se na území České republiky ničeho nedopustil, navíc byl původně stíhán ve Velké Británii, takže neměl být do České republiky vydán, když k vydání nedal souhlas a je občanem Slovenské republiky trvale žijící ve Velké Británii. Nebyla ani dodržena lhůta vydávací vazby podle §101 a lhůta pro předání podle §213, takže měl být propuštěn na svobodu. Dále poukazuje na to, že smlouvy upravující extradici omezují možnost vydání pachatele na podmínku, že trestný čin spáchal na území dožádaného státu. Stěžovatel však nechápe, proč byl vydán do České republiky, kde nic nespáchal a není ani jejím občanem. Vznáší též další námitky ve vztahu k rozhodování orgánů Velké Británie o samotném vydání do České republiky a tvrdí, že se tak stalo na základě nepravdivých údajů uváděných v EZR. Pokud se dopustil nějaké trestné činnosti, pak na území Velké Británie, která je podle kritérií Evropského soudního dvora jeho domovským státem, a tam měl být také stíhán.
IV.
12. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Ostravě a vedlejší účastník řízení Krajské státní zastupitelství v Ostravě.
13. Krajský soud v Ostravě k věci uvedl, že výhrady stěžovatele směřují především proti vydání EZR a následující komunikaci s britskými justičními orgány, přičemž mu nepřísluší, aby se vyjadřoval k důvodnosti a zákonnosti postupu soudů ve Velké Británii.
14. Okresní soud v Ostravě k námitce, že obhájkyně stěžovatele neměla možnost se seznámit před rozhodnutím o vazbě s důkazy, odůvodňujícími předání stěžovatele k trestnímu stíhání do České republiky, uvedl, že ze spisového materiálu vyplývá, že v rámci řízení před soudem stěžovatel ani obhájkyně nepožádali o nahlédnutí do spisového materiálu. Oba byli přítomni vazebnímu zasedání, kde byla podána zpráva o stavu věci a přednesen návrh na vzetí do vazby. K dalším námitkám odkázal na obsah spisů Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 2145/2015 a sp. zn. 0 Nt 5006/2014, z nichž jsou patrné okolnosti vydání EZR, včetně data a komunikace s předávající stranou. Stran samotného procesu vydání je soud toho názoru, že proces se řídí právními předpisy předávajícího státu, k němuž se soud nevyjadřuje. Postup dle §44 zákona č. 104/2013 nepřipadá v úvahu, neboť EZR byl vydán ve smyslu §190 a násl. tohoto zákona. Stran vazebních důvodů odkázal na písemné odůvodnění svého usnesení ve spojení s usnesením stížnostního soudu. K argumentaci ustanoveními §91, §101 a §213 zákona č. 104/2013 Sb. připomněl, že jde o postup příslušných orgánů činných v trestním řízení v České republice v případě předávání osoby do jiného státu a nikoliv naopak, kdy stěžovatel byl předáván Velkou Británií do České republiky. Má za to, že ve věci bylo postupováno v souladu se zákonem. Závěrem uvedl, že trestní věc se nachází ve stádiu po podání obžaloby.
15. Krajské státní zastupitelství v Ostravě uvedlo, že dle sdělení britské strany bylo usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovateli doručeno dne 13. 7. 2015. EZR byl vydán dne 18. 12. 2014 na základě návrhu státního zástupce ze dne 17. 12. 2014 a státnímu zastupitelství byl včetně překladu do anglického jazyka doručen dne 30. 12. 2014. Pokud soudce Okresního soudu v Ostravě v odpovědi ze dne 23. 3. 2015 sdělil soudu ve Westminsteru, že byla zaznamenána přítomnost stěžovatele na území České republiky, nejedná se o přesný údaj, neboť stěžovatel byl se spolupachateli na území České republiky, kde byli najímáni dle dispozic stěžovatele kurýři, v kontaktu prostřednictvím informačních technologií - především telefonu. Nicméně trestná činnost byla prokazatelně páchána mimo jiné i na území České republiky, kde byli najímáni dle dispozic stěžovatele kurýři, z nichž dva byli zadrženi v Japonsku a jeden v Turecku, kde byli rovněž souzeni, další kurýři byli zadrženi a souzeni na území Velké Británie, nicméně zde byli souzeni nikoliv jako členové organizované skupiny, když podklady pro toto posouzení byly zajištěny na území České republiky na základě zákonem povolených odposlechů a záznamem telekomunikačního provozu. Upozornilo na to, že v usnesení o zahájení trestního stíhání byl uveden i skutek pod bodem 2, který spočíval v najmutí kurýra Michala Gaľa, kdy zahájení trestního stíhání bylo odůvodněno odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu. Teprve výslechem této osoby jako svědka byla účast Tomáše Pallaie na cestě kurýra Gaľa vyloučena, a proto nebyla pro tento skutek na stěžovatele podána obžaloba. Dále uvedlo, že podstatné důkazy ve věci - záznamy telekomunikačního provozu - jsou v jazyce českém či slovenském, proto jejich provedení v jiném státě je těžko realizovatelné. Není ani pravdou, že by nikdo z obviněných nevěděl, že jde o pervitin, což je patrné z telefonické komunikace. Do České republiky měla být dovezena zásilka pervitinu, pro kterou jel do Turecka Tomáš Pallai, který s ní byl dne 24. 11. 2014 zadržen (bod 4 usnesení o zahájení trestního stíhání). K namítanému zadržování stěžovatele v rozporu s uloženým trestem vyhoštění připomnělo, že stěžovatel nebyl do České republiky předvolán. V další části vyjádření vysvětlilo, proč nepřicházelo v úvahu vytvoření společného vyšetřovacího týmu. Závěrem uvedlo, že byly nepochybně dotčeny zájmy České republiky, když vyjma toho, že poslední zásilka směřovala do České republiky, byli dále čeští občané na území dalších států za dovoz pervitinu rovněž zadrženi a souzeni.
16. V podrobné replice na podaná vyjádření stěžovatel setrval na své argumentaci, uplatněné v ústavní stížnosti. Nad její rámec ještě uvedl, že soud při vydání EZR vycházel pouze ze závěrů návrhu státního zástupce, aniž by se zabýval podklady, z nichž tyto závěry vycházely. Vyvozuje to z argumentu obsaženého v EZR, z něhož vyplývá, že stěžovatel se měl zdržovat na území České republiky. Upozorňuje na to, že pro totožnou trestnou činnost může být stíhán hned ve třech zemích, a to nejen v České republice, ale i na Slovensku a ve Velké Británii. EZR byl vydán i na skutek vztahující se k osobě Michala Gaľa, přestože ohledně tohoto skutku bylo proti němu zahájeno trestní stíhání ve Slovenské republice. K tomu měla poskytnout materiály Česká republika, byť v tu dobu vedla proti stěžovateli trestní stíhání i pro tento skutek. K replice připojil usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 31 T 6/2016 ze dne 20. 12. 2016 o ponechání stěžovatele ve vazbě za existence důvodů vazby podle §67 písm. a), c) tr. řádu a o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby a dále usnesení policejního orgánu Slovenské republiky č. j. ČVS: PPZ-1028/NKA-PD-VY-2014 2016 ze dne 24. 5. 2016.
V.
17. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
18. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 trestního řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).
19. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57, SbNU 167]; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též na: http://nalus.usoud.cz]. Z toho plyne i požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je nicméně Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
20. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl k závěru, že tato rozhodnutí, posuzovaná ve svém celku, dostatečně konkretizují a individualizují důvody, pro které je nutno ponechat stěžovatele i nadále ve vazbě. Stěžovatel ostatně proti samotné existenci důvodů vazby dle §67 písm. a), c) tr. řádu ani žádné námitky nevznáší.
21. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že podmínkou při posuzování zákonnosti pokračující vazby je trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin. To je vyjádřeno v dovětku §67 trestního řádu, neboť zákon vyžaduje, aby zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný.
22. Ústavní soud se proto dále zaměřil na posouzení, zda tato podmínka v případě stěžovatele nadále trvá. Přes stěžovatelem opakované ujištění, že trestný čin nespáchal, popřípadě že jej nespáchal ve vztahu k České republice, však z napadených usnesení a z příslušného spisového materiálu vyplývá, že dosud shromážděné a provedené důkazy nasvědčují tomu, že se předmětný skutek stal, že vykazuje znaky uvedené skutkové podstaty trestného činu a že je důvodné podezření, že jej spáchal stěžovatel. V rozhodnutích o dalším trvání vazby stěžovatele jsou také konkretizovány prameny, z nichž toto podezření vyplývá. Jde jak o výpověď stěžovatele, který se k trestné činnosti doznal, byť své stanovisko později změnil, tak o informace poskytnuté cestou mezinárodní spolupráce z jiných států formou právní pomoci, zajištěné záznamy telekomunikačního provozu a další důkazy.
23. Trestná činnost měla být páchána organizovaně, ve vícero státech, kdy jedna skupina osob vyhledávala kurýry, organizovala jim cesty, a další skupina osob organizovala způsob převzetí pervitinu a jeho převoz na území jiných států a hradila náklady s tím spojené. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, že stěžovatel se nenacházel na území České republiky, neboť dosud provedenými důkazy bylo zjištěno, že s dalšími osobami na území České republiky, které byly do předmětné trestné činnosti zapojeny, byl ve spojení prostřednictvím komunikačních technologií, organizoval přes ně převoz pervitinu, posílal jim finanční prostředky, zjišťoval, zda k předávkám došlo apod. To vyplývá již ze skutkové věty usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, jejíž znění pak bylo upřesněno, s ohledem na další zjištění, v obžalobě.
24. Nebylo tedy dosud zpochybněno, že trestná činnost měla být v určité části páchána na území České republiky, neboť právě zde byli tipováni a najímáni dle dispozic stěžovatele kurýři pro převoz pervitinu, tito byli stěžovatelem nebo prostřednictvím dalších osob dle dohody se stěžovatelem podrobně instruováni, za tímto účelem jim byly zasílány finanční prostředky apod. Jedna ze zásilek pervitinu také směřovala do České republiky. Tím je dána pravomoc orgánů České republiky k vedení trestního stíhání proti stěžovateli i dalším osobám v České republice, která nemůže být zpochybněna poukazem na některé kurýry, kteří byli v souvislosti s převozem pervitinu zadrženi a souzeni v jiných zemích, neboť tito nebyli souzeni jako členové organizované skupiny. Zájmy České republiky byly nepochybně dotčeny.
25. Stěžovatel má pravdu v tom, že v usnesení o zahájení trestního stíhání byl uveden pod bodem 2 skutek, který měl spočívat v najmutí kurýra Michala Gaľa, kdy zahájení trestního stíhání bylo odůvodněno odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu. Krajské státní zastupitelství však ve svém vyjádření poukázalo na to, že až výslechem stěžovatele a obviněného Michala Gaľa byla účast spoluobviněného Tomáše Pallaie, který se měl v té době zdržovat v České republice, a s nímž se měl stěžovatel dohodnout na zajištění dovozu pervitinu z Arménie do Anglie, na cestě tohoto kurýra vyloučena, proto nebyla pro tento skutek na stěžovatele podána obžaloba. Tato skutečnost, která dodatečně vyplynula z dokazování, provedeného až po zahájení trestního stíhání, však nic nemění na odůvodněnosti trestního stíhání stěžovatele za další závažné skutky uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání a nyní v obžalobě. Stěžovatel z toho sice pro sebe vyvozuje nebezpečí, že může být stíhán za stejné skutky ve více zemích, což dokládá usnesením policejního orgánu Slovenské republiky ze dne 24. 5. 2016, z něhož se podává, že pro stejný skutek bylo na stěžovatele vzneseno obvinění na Slovensku; z obsahu tohoto usnesení však vyplývá, že se tak stalo právě z důvodu, že skutek spočívající v organizaci odvozu metamfetaminu z Arménie do Anglie s využitím Michala Gaľa jako kurýra není předmětem trestního řízení v České republice ani jinde.
26. Z obsahu spisového materiálu a z vyjádření Krajského státního zastupitelství v Ostravě se podává, že orgány činné v trestním řízení dostatečným způsobem ověřily, zda je trestní stíhání stěžovatele přípustné z hlediska ustanovení §11 odst. 2 tr. řádu. Pokud stěžovatel namítá, že za stejné skutky byl stíhán ve Velké Británii, Krajské státní zastupitelství v Ostravě případně poukázalo na sdělení Ministerstva spravedlnosti Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ze dne 26. 6. 2016, z něhož vyplývá, že stěžovatel byl přijat v předběžné vazbě 31. 12. 2014, vazba byla uvalena za drogové delikty, z žádných trestných činů nebyl na území Velké Británie usvědčen a byl propuštěn jako neodsouzený vězeň za účelem předání dne 11. 3. 2016. V této souvislosti je třeba odkázat i na výpověď stěžovatele učiněnou v rámci rozhodování o uvalení vazby dne 12. 3. 2016, kdy mimo jiné uvedl, že o vedení trestního stíhání v České republice se dozvěděl 31. 12. 2014, kdy ho zatkla anglická policie, která proti němu vznesla obvinění, ale den poté ho stáhla na základě této trestní věci. Pokud by měly příslušné orgány Velké Británie jakékoliv pochybnosti, jistě by k předání stěžovatele do České republiky nepřistoupily. Stěžovatel sice namítá, že tak učinily na základě nepravdivých informací uváděných v EZR, jediný nepřesný údaj však spočíval ve sdělení, že byla zaznamenána přítomnost stěžovatele na území České republiky, namísto toho, že stěžovatel byl v kontaktu s dalšími pachateli prostřednictvím komunikačních technologií. Tato nepřesnost však nemění nic na tom, že trestná činnost byla páchána též na území České republiky.
27. Názor stěžovatele, že mohlo dojít k antidatování EZR, nemá oporu ve spisovém materiálu, z něhož vyplývají jednotlivé kroky, které měly vést k zajištění stěžovatele (usnesení o zahájení trestního stíhání, příkaz k zadržení, ERZ) a které na sebe logicky navazují.
28. Pokud stěžovatel vznáší námitky ve vztahu k rozhodování orgánů Velké Británie o jeho předání do České republiky, Ústavní soud v dané souvislosti zdůrazňuje, že mu nepřísluší jakkoli hodnotit a přezkoumávat postup soudních orgánů Velké Británie. Brání mu v tom již ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy, podle něhož Česká republika dodržuje závazky, které jí vyplývají z mezinárodního práva. Jednou ze základních zásad mezinárodního práva je zásada svrchované rovnosti, která vylučuje, mimo jiné, aby výkon soudní moci státem byl následně podrobován přezkumu a hodnocení soudní mocí jiného státu. Ústavní soud upozorňuje v souvislosti s ustanovením čl. 1 odst. 2 Ústavy i na obecně platná pravidla mezinárodního práva upravující imunitu států a výkonu jejich veřejné moci, jakož i na zásadu unijního práva - rámcového rozhodnutí o EZR, podle níž soud členského státu Evropské unie nemůže zpochybňovat zákonnost rozhodnutí soudu jiného členského státu, vydaného k provedení EZR.
29. Ani v této souvislosti vznesená další námitka, že měl být využit institut společného vyšetřovacího týmu podle §71 až §74 zákona č. 104/2013 Sb., nemůže obstát. Tento institut je jednou z možností, kterou justiční orgány mohou zvolit. Pokud však v případě stěžovatele zvolily jinou možnost danou uvedeným zákonem, a to cestu spolupráce s orgány činnými v trestním řízení v jiných státech, kde probíhají úkony na základě žádosti o právní pomoc, nelze jim takový postup důvodně vytýkat.
30. Tvrzení stěžovatele, že je omezen na svobodě protiprávně i s ohledem na v minulosti uložený trest vyhoštění, je také nepřípadné, neboť tato skutečnost nemá žádnou souvislost se vzetím stěžovatele do vazby. Trest vyhoštění a jeho realizace nemůže bránit tomu, aby osoba, které byl takový trest uložen, nemohla být trestně stíhána a odsouzena na území státu, v němž byl takový trest uložen. S ohledem na to, že stěžovatel byl na území České republiky předán k trestnímu stíhání na základě EZR, nebyl zde tedy zadržen, nepřichází však v úvahu otázka případného spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
31. Ve vztahu k námitce směřující proti nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se soud druhého stupně při zamítnutí opravného prostředku může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže Krajský soud v Ostravě na některé stížnostní námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem k závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
32. Napadenými usneseními soudy rozhodovaly v době, kdy byl stěžovatel ve vazbě v České republice asi 3 měsíce, přičemž s ohledem na trestní jednání, pro něž je stíhán a nyní již obžalován, nelze tvrdit, že by tato doba vazebního stíhání stěžovatele byla neakceptovatelně dlouhá či že by překročila zákonnou hranici. Ústavní soud musí totiž ve shodě s obecnými soudy konstatovat, že do délky omezení stěžovatelovy osobní svobody nelze počítat dobu, po kterou byl omezen na svobodě ve Velké Británii, kde probíhalo jeho extradiční řízení do České republiky, neboť v této době české orgány nikterak důvodnost omezení jeho osobní svobody neposuzovaly. Co se týče délky trvání vazby, postupuje se podle §196 zákona č. 104/2013 Sb., který odkazuje na §83 stejného zákona, v němž se uvádí, že doba, kterou vydaná osoba strávila v cizím státě ve vazbě za účelem vydání, se nezapočítává do lhůt uvedených v §72 tr. řádu a do doby uvedené v §72a tr. řádu. Doba strávená ve vazbě se může následně započíst pouze do případně uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. K tomu ostatně Ústavní soud již dříve uvedl, že s ohledem na neexistenci právní úpravy započitatelnosti cizozemské vazby do vazby, o níž rozhodovaly české soudy, nemohou orgány veřejné moci toto započtení provést, a to s ohledem na limity plynoucí pro ně jak z ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy, tak i z čl. 2 odst. 2 Listiny (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1385/10 ze dne 15. 6. 2010).
33. Pokud stěžovatel namítá, že mu před vzetím do vazby nebylo umožněno nahlédnout do spisového materiálu a nebyl seznámen s důkazy odůvodňujícími jeho vydání do České republiky, z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 16038/2016 nevyplývá, že by takový požadavek on nebo jeho obhájkyně vznesli. Nic takového nebylo namítáno ani v rámci vazebního jednání konaného dne 12. 3. 2016, kde naopak stěžovatel k věci uvedl, že ví, o co se jedná. V rámci tohoto jednání byly také konstatovány policejní spisy, a to bez jakýchkoliv připomínek obhajoby. Nadto se stěžovatel po vyhlášení usnesení o vzetí do vazby vzdal práva stížnosti i za osoby oprávněné a prohlásil, že netrvá na písemném odůvodnění rozhodnutí. Dle názoru Ústavního soudu tak jde o účelové tvrzení, kterým má být odůvodněno, proč některé námitky byly vzneseny až v řízení o dalším trvání vazby, přestože stěžovateli muselo být již z usnesení o zahájení trestního stíhání, z EZR a z návrhu na vzetí do vazby zřejmé, co je mu kladeno za vinu a jakými skutečnostmi bylo odůvodněno jeho předání do České republiky.
34. Stran námitky o nekonání vazebního zasedání o stížnostech stěžovatele je také nutno vyjít z obsahu příslušných spisů. Ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 19025/2016 vyplývá, že stěžovatel poté, co byl písemně informován o tom, že bude rozhodováno o dalším trvání jeho vazby, prohlásil, že žádá o osobní slyšení. Termín veřejného projednání byl proto stanoven na den 2. 6. 2016, o čemž byl vyrozuměn stěžovatel i jeho obhájkyně. Obhájkyně se k veřejnému zasedání nedostavila, přičemž stěžovatel netrval na její účasti, takže se jednalo bez její přítomnosti (viz §73f odst. 2 tr. řádu). Ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 18030/2016 se pak podává, že veřejné zasedání ve věci žádosti stěžovatele o propuštění z vazby se konalo dne 29. 6. 2016 za účasti stěžovatele i obhájkyně. Proti oběma rozhodnutím byly podány stížnosti, které stížnostní soud projednal v neveřejném zasedání. O veřejné projednání nebyl ani v jednom případě žádán, takže mu nelze vytýkat, že rozhodl neveřejně, když nadto byl stěžovatel v obou případech slyšen soudem prvního stupně. Stěžovateli lze přisvědčit toliko v tom, že usnesení stížnostního soudu mu bylo doručeno se značným časovým odstupem, což však nemá vliv na správnost rozhodnutí o dalším trvání vazby.
35. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů, vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, posuzován ve svém celku, umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele je nadále omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí dostatečně uvádějí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, ani další ústavní práva tvrzená stěžovatelem tak porušeny nebyly.
36. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
37. Spolu s ústavní stížností Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu i stěžovatelův návrh na vydání předběžného opatření, a to především proto, že podmínky formulované v ustanovení §80 zákona o Ústavním soudu nemohou být tímto návrhem objektivně vůbec splněny; předběžné opatření může Ústavní soud vydat toliko v případě, že je ústavní stížnost podána proti jinému zásahu veřejné moci než je rozhodnutí [srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 642/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 51/40 SbNU 497)]. Ústavní stížnost stěžovatele však dle jejího petitu, jímž je Ústavní soud vázán, míří proti rozhodnutím obecných soudů, což za "jiný zásah" považovat nelze.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu