ECLI:CZ:US:2017:2.US.3750.16.1
sp. zn. II. ÚS 3750/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Zdeňka Císaře a Ing. Miroslava Zlámala, obou zastoupených Mgr. Vandou Beringerovou, advokátkou, se sídlem Pod Klaudiánkou 4a, 147 00 Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2016, č. j. 20 Cdo 2709/2016-124, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2016, č. j. 29 Co 159/2015-109, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. března 2015, č. j. 33 EXE 2460/2011-59, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 2. března 2015, č. j. 33 EXE 2460/2011-59, zamítl návrh povinných (stěžovatelů) na zastavení exekuce vedené na jejich majetek pro směnečnou pohledávku ve výši 15 000 000 Kč s příslušenstvím.
3. K odvolání povinných Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. ledna 2016, č. j. 29 Co 159/2015-109, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že běh promlčecí doby soudem přiznané směnečné pohledávky se v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010 sp. zn. 20 Cdo 436/2009) posuzuje podle obecné právní úpravy, a proto se na běh promlčení použije (bez ohledu na povahu účastníků směnečného závazkového vztahu nebo na povahu kauzální pohledávky) §110 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), a nikoliv §408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."). Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně i v otázce počátku (a konce) běhu promlčecí doby podle §110 obč. zák. K tomu uvedl, že ze skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že běh desetileté promlčecí doby dosud neskončil, a proto je správný závěr soudu prvního stupně, že není dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Odvolací soud neshledal ani důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., ani podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
4. Následné dovolání povinných bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2016, č. j. 20 Cdo 2709/2016-124, odmítnuto jako nepřípustné podle §237 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud poukázal na závěry obsažené ve shora citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 436/2009. Zopakoval přitom názor obsažený v citovaném usnesení, že i v případě zajišťovacích směnek je třeba dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému, jelikož jde o prostředek zajištění a nikoli zajišťovací závazek. S ohledem na charakter směnečného závazku (bez ohledu na povahu účastníků směnečného závazkového vztahu nebo na povahu kauzální pohledávky), se proto otázky promlčení neupravené zákonem č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový zákon, ve znění pozdějších předpisů, tedy i běh promlčecí doby nyní projednávané směnečné pohledávky, posoudí podle nejobecnější právní úpravy a tou byl tehdy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013. Pro posouzení běhu promlčení směnečné pohledávky, která byla přiznána pravomocným rozhodnutím v nalézacím řízení, se tak použije §110 obč. zák., a nikoliv §408 obch. zák. Oprávněný proto může podat návrh na výkon rozhodnutí nejpozději do deseti let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Z uvedeného vyplývá, že byl-li návrh na nařízení exekuce podán dne 20. července 2011, přičemž exekuční titul nabyl vůči prvnímu dovolateli právní moci dne 16. června 2008 a vůči druhému dovolateli dne 19. června 2008, je zřejmé, že běh desetileté promlčecí lhůty dosud neskončil, a tudíž dovolateli vznesená námitka promlčení není důvodná. Závěr odvolacího soudu, že nebyly splněny předpoklady pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., byl proto správný.
II.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapitulují obsah napadených rozhodnutí a skutkové okolnosti případu v souvislosti s uplatňovanou pohledávkou. Podle názoru stěžovatelů je třeba vyjít z toho, že směnka na jejímž základě mělo být plněno, byla zajišťovací směnkou. Splatnou se podle názoru stala 31. května 2000, pročež promlčecí doba v souladu s §408 obch. zák. uplynula dne 1. června 2010. Pokud byl návrh na nařízení exekuce podán až v roce 2011, stalo se tak až poté, co právo na plnění bylo promlčeno. Stěžovatelé dále poukazují na to, že do vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 436/2009 zastávala soudní praxe i právní teorie názor, že je zapotřebí posuzovat, zda směnka zajišťuje obchodněprávní vztah a pokud ano, bylo třeba na promlčení směnečné pohledávky aplikovat §408 obch. zák. Stěžovatelé objasňují charakter zajišťovací směnky a dospívají k názoru, že se závěry o oddělenosti a samostatnosti směnečného závazku vyplývajícími z citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 436/2009 nelze souhlasit. Rovněž zdůrazňují, že pokud došlo ke změně rozhodovací praxe soudů oproti dřívějšímu nahlížení na danou problematiku, nelze tuto retroaktivní praxi pro její neústavnost aplikovat. Nadto se domnívají, že promlčení pohledávky si navíc oprávněný věřitel svým nedbalým přístupem sám zavinil.
III.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny může docházet ze strany obecných soudů mimo jiné formou zjevných interpretačních excesů určité vyšší míry závažnosti - např. výkladem a aplikací právních předpisů, jež nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, resp. jsou výrazem zjevného neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, anebo jsou v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V tomto případě však takové pochybení Ústavní soud neshledal.
8. V dané věci stěžovatelé nesouhlasí se závěrem obecných soudů ohledně promlčení pohledávky ze zajišťovací směnky, když namítají, že by se na promlčení měl aplikovat §408 obch. zák. a nikoliv obecné pravidlo obsažené v §110 obč. zák. V tomto ohledu nicméně nelze přehlédnout, že jejich argumentace se nachází toliko v poloze podústavní polemiky s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat právní (i skutkové) závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
9. Na právním názoru obecných soudů ohledně povahy promlčení práv ze zajišťovací směnky nelze spatřovat nic, co by danou věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Obecné soudy založily svůj shodný právní názor na správném zvolení norem jednoduchého práva v souladu s v současnosti převládající doktrínou, správném interpretování těchto norem a završení procesu jejich aplikace způsobem, jemuž není co vytknout. Toto i řádným způsobem odůvodnily. Ústavní soud tak nevidí důvod, aby jejich rozhodnutí, vycházející z takto dosaženého právního názoru, shledal neúnosným z hlediska ústavní konformity a ochrany základních práv jednotlivce. Ostatně k názoru ohledně posuzování otázky promlčení vyplývajícím z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, že se právo ze směnky promlčuje nezávisle na hlavním závazku a v případě, že toto právo je přiznáno pravomocným soudním rozhodnutím, promlčuje se v desetileté promlčecí lhůtě podle §110 odst. 1 obč. zák., a to dokonce i v případě, kdy směnka zajišťovala obchodněprávní vztah, se Ústavní soud přihlásil např. v usnesení ze dne 9. října 2012 sp. zn. I. ÚS 3544/10. V tomto usnesení akceptoval závěr, že i když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro existenci významný a ze směnky nevyplývá. I v případě tzv. zajišťovacích směnek je tak nutno dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek), přičemž okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit (obdobně např. usnesení ze dne 16. července 2015 sp. zn. III. ÚS 3227/14).
10. Pokud stěžovatelé obecným soudům vytýkali retroaktivní působení změněné judikatury Nejvyššího soudu, lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345), v němž Ústavní soud v souladu se soudobými evropskými kontinentálními trendy, zdůraznil, že v horizontálních právních vztazích zůstává zásadou incidentní retrospektivita nových právních názorů vytvořených judikatorními změnami. Nový právní názor bude tedy aplikován na všechna probíhající řízení. Tím Ústavní soud odlišil situaci retrospektivního působení změny judikatury (tj. opravy "chybného" právního názoru) od retroaktivního působení právních norem (k tomu srov. např. Kühn, Zdeněk: Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn, in: Právní rozhledy 6/2011, str. 191 an.).
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu