ECLI:CZ:US:2017:2.US.3788.16.1
sp. zn. II. ÚS 3788/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti Petra Bartheldiho, zastoupeného Mgr. Evou Kutílkovou, advokátkou se sídlem 535 01, Veselí č. p. 140, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016 č. j. 25 Cdo 2674/2016-116, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 4. 2015 č. j. 19 Co 124/2015-55 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2015 č. j. 21 C 11/2015-44, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, řádně doplněnou v soudem stanovené lhůtě advokátkou, určenou podle ustanovení §18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, k poskytnutí právní služby, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označených usnesení obecných soudů.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti soudci Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Janu Fifkovi domáhal náhrady škody a zadostiučinění za psychickou, zdravotní a majetkovou újmu. V rámci tohoto řízení stěžovatel požádal o osvobození od placení soudních poplatků. Okresní soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením jeho žádosti nevyhověl s odůvodněním, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že stěžovatel spojuje svůj nárok s postupem žalovaného soudce v řízení ve věci vedené pod sp. zn. 16 C 64/2013, v němž nepřiznal stěžovateli jako žalobci osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1523/2002, podle kterého není možné připustit žalobu na ochranu osobnosti (stejně tak i náhradu škody) pro obsah vydaného rozhodnutí, resp. odůvodnění rozhodnutí, proti orgánu, který je povolán takové rozhodnutí učinit, neboť k nápravě slouží jiné opravné prostředky proti rozhodnutí, navíc žaloba směřuje proti subjektu, který není pasivně věcně legitimován. Podle odvolacího soudu i v případě skutečného zásahu do práv fyzické osoby při výkonu soudní moci, byl by v řízení pasivně legitimován stát, za něhož jedná Ministerstvo spravedlnosti České republiky, nikoliv konkrétní soudce. Usnesení odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním a zároveň požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Nejvyšší soud návrhu nevyhověl, neboť i on dospěl k závěru, že dovolatel v řízení uplatňuje zřejmě bezúspěšně právo, které vylučuje, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal důvod ustanovit dovolateli advokáta pro řízení o dovolání a dovolatel nebyl zastoupen, dovolací soud napadeným usnesením řízení zastavil.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že obecné soudy se nezabývaly jeho aktuálními majetkovými a osobními poměry a svá rozhodnutí opřely o holé konstatování bezúspěšného uplatňování práv. Takový závěr je rozporuplný a předčasný, neboť zcela pomíjí možnost disponovat v rámci soudního řízení podanou žalobou. Obecné soudy tak de facto rozhodly o meritu jeho žalobního nároku, čímž ho zbavily práva na projednání věci, aniž by rozhodly o podstatě jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel kritizoval i rozhodnutí dovolacího soudu, který se jeho dovoláním vůbec nezabýval, zástupce z řad advokátů mu neustanovil a k jeho překvapení dovolací řízení zastavil. Svým postupem odepřel stěžovateli možnost soudního přezkoumání nezákonných rozhodnutí obecných soudů a revizi jejich rozhodnutí o poplatkové povinnosti stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska jejich tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podle ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítl, má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto ustanovení, stejně jako žádné jiné, právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňuje; pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, toto samostatně nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na přístup k soudu nezakládá. Dovolával-li se stěžovatel principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 Ústavy, pak Ústavní soud připomíná, že osvobození od placení poplatku za řízení před obecnými soudy není obecně zaručeno ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, naopak, podle ustanovení §2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jde o rovnou povinnost všech poplatníků platit soudní poplatky.
K osvobození od soudního poplatku Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání tohoto osvobození, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů. Současně však i při posuzování ústavnosti rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků Ústavní soud připustil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004, N 125/34 SbNU 281). Jinak řečeno, je primárně věcí obecných soudů, aby posoudily důvodnost osvobození účastníka řízení od soudních poplatků; ústavněprávní dimenze může být takovým rozhodováním dotčena, pokud při rozhodování soudy nerespektují kogentní znění procesněprávních norem, nebo pokud je jejich interpretace a aplikace krajně nespravedlivá.
V posuzovaném případě obecné soudy aplikovaly ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., které jako kritérium osvobození účastníka od soudních poplatků stanoví poměry účastníka řízení a skutečnost, že se nejedná o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jestliže tedy obecné soudy v případě stěžovatele postupovaly v intencích tohoto ustanovení a předběžně posoudily charakter předmětu sporu a způsobilost stěžovatelovy žaloby a dospěly k závěru, že dosavadní zjištění opravňují hodnotit ji jako prostředek svévolného či bezúspěšného uplatňování práva, nelze tvrdit, že tím porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Ústavní soud jejich závěry plně respektuje, neboť řádně odůvodněné a o příslušnou zákonnou normu se opírající rozhodnutí o nepřiznání osvobození od placení soudních poplatků (nalézací a odvolací soud) a neustanovení advokáta pro řízení o dovolání (dovolací soud) nelze považovat za rozhodnutí svévolné či jinak rozporné s kautelami hlavy páté Listiny. K námitce stěžovatele, že se nezabývaly jeho majetkovými poměry, Ústavní soud připomíná, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků jsou stanoveny kumulativně, a proto bylo-li zřejmé, že není splněna druhá z nich, bylo nadbytečné zkoumat poměry stěžovatele.
Obecně v posuzování svévolnosti a bezúspěšnosti žaloby podle §138 odst. 1 o. s. ř. nelze shledávat určitou formu prejudikace věci samé, neboť nelze připustit, aby obecný soud přes stanovení poplatkové povinnosti, byť jen implicite, projevil svůj právní názor na posouzení věci před tím, než dá účastníkům řízení možnost se k věci samé vyjádřit. Takový postup by byl zajisté v rozporu se zákazem libovůle v rozhodování obecných soudů. Je proto povinností obecných soudů velmi pečlivě vážit, zda dosavadní zjištění soudu jej opravňují k tomu hodnotit žalobu jako svévolné či bezúspěšné uplatňování práva. Jinak řečeno, takový závěr lze učinit pouze v případě, jestliže je zřejmý prima facie, například, jestliže účastník např. žaluje subjekty, které nemohou být ve věci pasivně legitimované. Tak tomu bylo i v posuzované věci - Okresní soud v Hradci Králové a Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích se k věci samé nevyjadřovaly a nehodnotily ji, pouze daly ve svých rozhodnutích najevo, že žalovaný není zjevně vůči stěžovateli v postavení, které by z něj činilo pasivně legitimovaný subjekt. Rovněž Nejvyšší soud v situaci, kdy neshledal zákonné předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání (§30 odst. 1 o. s. ř.), přičemž je zřejmé, že i on dospěl k závěru o bezúspěšném uplatňování práva, a kdy stěžovatel nebyl zastoupen, postupoval v souladu s ustanoveními §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř.
Tvrzení stěžovatele o porušení čl. 3 odst. 1 až 3 Listiny považoval Ústavní soud za zjevně neopodstatněné. Podle citovaného článku je diskriminace obecně odlišné, právem zakázané, zacházení (s jednotlivci) ve vymezených, srovnatelných situacích na základě rozdílu pohlaví a dalších důvodů (rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení). V tomto smyslu stěžovatel žádné konkrétní tvrzení v ústavní stížnosti nepředestřel.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu