ECLI:CZ:US:2017:2.US.3885.16.1
sp. zn. II. ÚS 3885/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Mackové, zastoupené Mgr. Ivo Šotkem, advokátem, se sídlem Ostružnická 6, 779 00 Olomouc, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2016, č. j. 30 Cdo 1289/2016-675, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V projednávané věci se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy o prodeji nemovitostí uzavřené mezi žalovaným (Statutárním městem Olomoucí jako převodcem na straně jedné) a vedlejšími účastníky na straně žalované (Hanou Kraváčkovou, Tomášem Králíkem a Ivetou Steigerovou jako nabyvateli, resp. právními nástupci nabyvatelů, na straně druhé). Obecné soudy žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy zamítly s tím, že žalobkyní uplatňované určení zjevně neodpovídá požadavkům kladeným na určovací žalobu. I kdyby totiž napadená kupní smlouva byla neplatným právním úkonem, nemůže případné určení její neplatnosti vést k odstranění nejistoty v právním postavení žalobkyně nebo k zamezení ohrožení jejího práva. Otázka platnosti či neplatnosti kupní smlouvy je otázkou předběžnou ve vztahu k další právní otázce a to té, kdo konkrétně je vlastníkem nemovitostí, určení jejichž vlastnictví se žalobkyně domáhala. Obecné soudy uzavřely, že pokud je určitá právní otázka (určení neplatnosti smlouvy) otázkou předběžnou ve vztahu k jiné právní otázce (určení vlastnického práva), nemůže být na takovémto určení dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "o. s. ř.").
3. Na základě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. září 2016, č. j. 30 Cdo 1289/2016-675, zrušil část výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako soudu odvolacího ze dne 10. listopadu 2015, č. j. 12 Co 155/2015-617, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným, a dále zrušil výrok III. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Ve zbytku, pokud směřovalo do rozhodnutí ve věci samé, dovolání žalobkyně odmítl. Ve vztahu k první stěžovatelkou vymezenému kritériu přípustnosti, které se týkalo věci samé - problematice naléhavého právního zájmu na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy - Nejvyšší soud konstatoval s odkazem na stávající judikaturu, že tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu je s touto judikatorní praxí v souladu. Z judikatury citované Nejvyšším soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011 sp. zn. 30 Cdo 3378/2009) vyplývá, že lze-li žalovat na určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., jež se tohoto vztahu týká. Ve vztahu k otázce správnosti aplikace §8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, odvolacím soudem při stanovení náhrady nákladů řízení Nejvyšší soud uvedl, že i v tomto případě odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015 sp. zn. 30 Cdo 1021/2015). Naopak ve vztahu k otázce přiznání náhrady nákladů řízení Statutárnímu městu Olomouci Nejvyšší soud konstatoval, že odvolacím soudem nebylo důsledně posuzováno, zda náklady žalovaného na zastoupení advokátem jsou náklady vskutku účelně vynaloženými. Pokud se odvolací soud v rozhodnutí blíže nezabýval tím, jedná-li se o natolik specifickou problematiku, že žalovaný byl nucen využít služeb advokáta, odchýlil se od vymezené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto byl v této části rozsudek odvolacího soudu zrušen.
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a opakuje v průběhu řízení uplatňovanou argumentaci a vznesené námitky. Vyslovuje přesvědčení, že její zájem na určení je dán, neboť se svého práva nemůže domoci jiným způsobem. Domnívá se, že naléhavý právní zájem je dán vždy, když nelze žalovat na plnění. Uzavřená kupní smlouva má přitom dopad na její právní postavení, takže i z tohoto pohledu je třeba přípustnost žaloby na určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. dovodit. Naléhavý právní zájem spatřuje zejména v nedodržování zákonů a práva, omezování svobodné vůle, porušení dobrých mravů, nedodržení veřejného příslibu, zneužití úřední moci a znevýhodňování účastníků nabídkového řízení. Podotýká, že kupní smlouva je neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), pro obcházení zákona, jakož i z jiných důvodů. Rovněž se vyjadřuje k otázce náhrady nákladů řízení. V této souvislosti uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud rozhodl o přistoupení vedlejší účastnice na straně žalovaného přes nesouhlas stěžovatelky, což se následně promítlo i do výše náhrady nákladů řízení. Rovněž nesouhlasí se stanovením výše tarifní hodnoty v případě žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy. Namítá, že tarifní hodnota měla být stanovena v souladu s §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu z částky ve výši 50 000 Kč a nikoliv z částky 5 000 000 Kč, jak učinil odvolací soud.
III.
5. Ústavní soud úvodem zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
6. V dané věci stěžovatelka stížnostním petitem sice brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak ve vztahu k tomuto rozhodnutí její ústavní stížnost neobsahuje téměř žádnou argumentaci, natož argumentaci ústavněprávní. Stěžovatelka totiž pouze opakuje obsah napadených rozhodnutí a své nesouhlasné námitky s právním posouzením věci. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat ani skutkové, ani právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
7. Z ústavní stížnosti se dále podává, že stěžovatelka nesouhlasí se zamítnutím její žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy. V této souvislosti vyslovuje přesvědčení, že její naléhavý právní zájem je bezpochyby dán, což má vyplývat z jejích tvrzení. Stěžovatelka ovšem přehlíží, že důvodem pro zamítnutí žaloby byla především skutečnost, že v situaci, kdy na základě kupní smlouvy již došlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitosltí ve prospěch vedlejších účastníků řízení o této žalobě, nevede požadované určení neplatnosti kupní smlouvy k odstranění nejistoty v právním postavení žalobkyně nebo k zamezení ohrožení jejího práva, a proto nemůže být dán její naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., a to ani v případě, kdyby byla tato smlouva vyhodnocena jako neplatná. Jinak řečeno, důvodem zamítnutí žaloby byla v prvé řadě nesprávná formulace žalobního návrhu. Je tedy zřejmé, že aby nebyla stěžovatelce žaloba zamítnuta z důvodu absence naléhavého právního zájmu, měla se její žaloba týkat vyřešení otázky vlastnictví a směřovat právě proti těm osobám, které jsou jako vlastníci zapsaní v katastru nemovitostí. Pakliže tedy byla žaloba zamítnuta pro nesplnění podmínky existence naléhavého právního zájmu vyplývající z §80 písm. c) o. s. ř. (v tomto směru Ústavní soud nemá proti právním závěrům obecných soudů žádné výhrady), není možno soudům případně vytýkat, že se nezabývaly dalšími námitkami stěžovatelky, které se však otázky prokázání naléhavého právního zájmu netýkají. Ústavní soud ve vztahu k námitkám ve věci samé uzavírá, že Nejvyšší soud, ale i soudy nižších instancí svá rozhodnutí řádně odůvodnily a v jejich závěrech nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv.
8. Ústavní soud dále posoudil námitky stěžovatelky směřující k otázkám náhrady nákladů řízení. Zde musí připomenout, že k samotné problematice nákladů řízení se ve své judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji jen omezenému ústavněprávnímu přezkumu (i tehdy, může-li mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení). Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález ze dne 3. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)]. V daném případě však Ústavní soud nezjistil žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala jeho derogační zásah. Obecné soudy totiž závěry o povinnosti stěžovatelky hradit náklady řízení (včetně určení odpovídající tarifní hodnoty vycházející z ceny nemovitostí obsažené v kupní smlouvě a způsobu vypočtení jejich výše) řádně odůvodnily a na jejich závěrech nelze seznat jakékoliv deficity dosahující ústavněprávní relevance.
9. Rovněž námitka stěžovatelky, že soudy připustily vstup vedlejšího účastníka na straně žalované i přes její nesouhlas, není relevantní, neboť dispoziční právo žalobce se na okruh stanovení vedlejšího účastenství nevztahuje.
10. Ve vztahu k námitkám týkajícím se nákladů řízení nelze navíc přehlédnout, že část výroků rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (šlo o část výroku II., jímž byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 173 030 Kč a o výrok III., jímž byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 69 212 Kč) byla usnesením Nejvyššího soudu zrušena a věc byla v této části vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O těchto Nejvyšším soudem zrušených výrocích bylo v mezidobí rozhodnuto Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci (srov. usnesení ze dne 30. ledna 2017, č. j. 12 Co 155/2015-684) tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů v řízení před soudem prvního stupně nepřiznává, resp. že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V této části by se tedy jednalo o ústavní stížnost nepřípustnou a bylo by ji třeba odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu