ECLI:CZ:US:2017:2.US.4076.16.1
sp. zn. II. ÚS 4076/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Luska, zastoupeného JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, se sídlem Husova 5, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2016, č. j. 23 Cdo 5728/2015-224, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností ze dne 12. prosince 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. V projednávané věci se stěžovatel u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodčího nálezu vydaného dne 15. května 2014 Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud") pod spisovou značkou Rsp 2487/12 (dále jen "rozhodčí nález"). Stěžovatel vystupoval v rámci rozhodčího řízení jako vedlejší účastník na straně žalované společnosti FVE INVEST, a. s. Stěžovatel byl v dané době akcionářem a členem představenstva žalované společnosti FVE INVEST, a. s., a také ručitelem u žalovaného závazku.
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2015, č. j. 25 Cm 38/2014-106, žalobu na zrušení rozhodčího nálezu zamítl. Ve vztahu k podané ústavní stížnosti je relevantní ta část rozsudku, která se zabývá námitkami nedostatku pravomoci rozhodčího soudu a podjatostí rozhodců vznesenými stěžovatelem po jeho přistoupení k rozhodčímu řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru (shodně jako rozhodčí soud), že obě námitky byly vzneseny opožděně. V této souvislosti uvedl, že vedlejší účastník sice může namítat nedostatek pravomoci rozhodčího soudu i podjatost rozhodců, ale pouze v rámci lhůty opravňující k tomu podporovaného hlavního účastníka a nikoli proti jeho vůli. Společnost FVE INVEST, a. s. (žalovaná v rozhodčím řízení) však při prvním úkonu ve věci samé námitku nedostatku pravomoci rozhodců nevznesla, a pokud jde o podjatost rozhodců, neučinila tak ani při prvním jednání ve věci.
4. K odvolání společnosti FVE INVEST, a. s., a stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze a svým rozsudkem ze dne 15. září 2015, č. j. 1 Cmo 56/2015-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně zaujal názor, že vedlejšímu účastníkovi nemůže běžet samostatná lhůta ke vznesení námitky nedostatku pravomoci rozhodčího soudu zakládající se na neplatnosti, resp. neexistenci rozhodčí smlouvy, ani ke vznesení námitky podjatosti rozhodce, či neplatnosti jeho ustavení. I v případě včasnosti vznesení námitek vedlejším účastníkem by však k nim nemohlo být přihlédnuto, jsou-li v rozporu s výslovně projevenou opačnou vůlí podporovaného účastníka.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatel a společnost FVE INVEST, a. s. dovolání. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ze dne 6. září 2016, č. j. 23 Cdo 5728/2015-224, dovolání stěžovatele zamítl a dovolání společnosti FVE INVEST, a. s., odmítl. Pro účely ústavní stížnosti je opět relevantní pouze argumentace vzhledem k námitkám stěžovatele. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů nižších stupňů v tom, že vedlejší účastník může vznést námitku nedostatku pravomoci rozhodců, popřípadě podjatosti rozhodců, pouze ve lhůtě poskytnuté k tomu účastníkovi, kterého v řízení podporuje. Nejvyšší soud navíc dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl vůbec aktivně legitimován k podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu, jelikož podle §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení") platí, že za dále stanovených podmínek obecný soud zruší rozhodčí nález na návrh jakékoli strany rozhodčího řízení. Touto stranou však není vedlejší účastník vystupující v rozhodčím řízení na straně jednoho z účastníků. Oprávnění k podání žaloby pak nelze dovodit ani ze zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř.").
II.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Brojí přitom pouze proti rozsudku Nejvyššího soudu. Zdůrazňuje, že pro projednávaný případ má zásadní význam výklad pojmu "strana" používaného mimo jiné v §15 odst. 2 a §33 zákona o rozhodčím řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že stranou se rozumí nejen hlavní účastníci, ale i vedlejší účastník. Názor Nejvyššího soudu, který pojem "strana" zúžil pouze na hlavní účastníky rozhodčího řízení, považuje za nesprávný. Podle §44 zákona o rozhodčím řízení platí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před soudem podle zákona o rozhodčím řízení obdobně ustanovení občanského soudního řádu. Při výkladu pojmu "strana" je třeba zohlednit §90 až 93 o. s. ř., která jsou uvozena nadpisem "Účastníci" a která obsahují i úpravu postavení vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník má pak podle §93 odst. 3 věty prvé o. s. ř. v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník. Není proto důvod, aby nebylo možné pod pojem "strana" používaný v zákoně o rozhodčím řízení zařadit rovněž vedlejšího účastníka. Stěžovatel taktéž odkazuje na to, že takto pojem "strana" vyložil i Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 2. července 2014, č. j. 1 Cmo 157/2014-37. Vzhledem k tomu, že stranou ve smyslu §15 odst. 2 a §33 zákona o rozhodčím řízení se podle názoru stěžovatele rozumí rovněž vedlejší účastník, pak z těchto ustanovení vyplývá, že námitku nedostatku pravomoci rozhodců může vedlejší účastník vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení týkajícího se věci samé. Možnost vedlejšího účastníka vznést samostatně námitku pravomoci rozhodců odvozuje stěžovatel rovněž z usnesení Ústavního soudu ze dne 9. listopadu 2005 sp. zn. II. ÚS 411/05. Vedlejší účastník podle jeho názoru jedná především sám za sebe (viz §93 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), byť v zájmu hlavního účastníka řízení. Navíc nic nebrání hlavním účastníkům řízení, aby v návaznosti na námitku nedostatku pravomoci rozhodců vznesenou vedlejším účastníkem uzavřeli platnou písemnou rozhodčí smlouvu a pravomoc rozhodců řádně, zákonem předvídaným způsobem založili. Není však žádného důvodu pro to, aby bylo omezováno zákonné právo strany (tj. i vedlejšího účastníka) namítat podle §15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení nedostatek pravomoci rozhodců nejpozději při svém prvním úkonu v řízení. Stěžovatel přitom do rozhodčího řízení vstupoval právě s cílem vznést tuto námitku, když její vznesení za žalovanou v rozhodčím řízení blokoval Mgr. Jiří Vařil (předseda představenstva žalované). Rovněž závěr o absenci aktivní legitimace stěžovatele k podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu vychází z chybného výkladu pojmu "strana" provedeného Nejvyšším soudem. Stěžovatel je přesvědčen, že správný je výklad, který použil Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 2. července 2014 č. j. 1 Cmo 157/2014-37. Pokud se stěžovatel mohl zúčastnit rozhodčího řízení coby vedlejší účastník, není žádného rozumného důvodu, aby se nemohl bránit rozhodčímu nálezu podáním žaloby k soudu na jeho zrušení podle §31 zákona o rozhodčím řízení. Zejména pak v situaci, kdy rozhodčí nález vydal orgán, který k tomu neměl pravomoc. Výklad provedený Nejvyšším soudem tak stěžovateli odpírá jedinou možnou obranu proti vadnému rozhodčímu nálezu ve formě žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Potřeba ochrany je podle něj o to naléhavější, že Městský soud v Praze ve svém rozsudku výslovně potvrdil, že rozhodčí smlouva nebyla platně uzavřena a žalovanou společnost nezavazovala. Pokud Nejvyšší soud trval na svém restriktivním výkladu §15 odst. 2 a §33 zákona o rozhodčím řízení, fakticky tím upřel stěžovateli možnost vznést námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu zakládající se na neexistenci rozhodčí smlouvy a tím mu upřel i právo na právní ochranu, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny. Zároveň tímto formalistickým výkladem Nejvyšší soud, podle názoru stěžovatele, vytvořil nedůvodnou nerovnost mezi hlavními účastníky rozhodčího řízení a vedlejším účastníkem, ačkoliv s ohledem na §93 odst. 3 o. s. ř. má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako hlavní účastníci. Tím podle stěžovatele porušil zásadu rovnosti zakotvenou v čl. 37 odst. 3 Listiny.
III.
7. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
9. Jádrem stěžovatelovy argumentace obsažené v ústavní stížnosti je tvrzení, že Nejvyšší soud nesprávně vyložil pojem "strana" užitý mimo jiné v §15 odst. 2, §31 a §33 zákona o rozhodčím řízení. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí "pouze" podal výklad podústavního práva, což plně odpovídá jeho roli v soustavě obecných soudů. Naopak není úkolem Ústavního soudu, aby vykládal podústavní právo. Samotný fakt, že Nejvyšší soud dal přednost jiné interpretaci právní normy, než kterou prosazoval stěžovatel a před tím mimo jiné Vrchní soud v Praze, samo o sobě nezakládá protiústavnost jeho rozhodnutí. Ústavní soud je toho názoru, že právní názor Nejvyššího soudu z pohledu ústavního pořádku obstojí.
10. Hlavním principem rozhodčího řízení je autonomie vůle stran. Rozhodčí řízení je zásadně řízením neveřejným (§19 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení). Podle §30 zákona o rozhodčím řízení platí, nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Strany se však na základě §19 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. V případě založení pravomoci stálého rozhodčího soudu (jako v projednávané věci) a není-li ujednáno jinak, podrobují se strany statutům a řádům stálého rozhodčího soudu.
11. Z výše uvedeného lze dovodit, že strany rozhodčí smlouvy požívají v rozhodčím řízení poměrně široké autonomie při úpravě jeho průběhu. Institut vedlejšího účastníka ze zákona o rozhodčím řízení nevyplývá, je upraven toliko v občanském soudním řádu. Při zachování zásady rovnosti zbraní si lze představit i situaci, kdy by "hlavní účastníci" připuštění vedlejšího účastníka do rozhodčího řízení v rozhodčí smlouvě vyloučili. Postavení vedlejšího účastníka v rozhodčím řízení tedy není shodné s postavením vedlejšího účastníka v řízení před soudem a na tato specifika je třeba brát ohled.
12. Stěžovatelův odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. listopadu 2005 sp. zn. II. ÚS 411/05 není případný. Spor v tomto řízení se vůbec netýkal rozhodčího řízení, nýbrž uzavření smíru a aktivní legitimace vedlejšího účastníka k podání žaloby na neplatnost smíru. Z citovaného usnesení navíc naopak vyplývá, že vedlejší účastník v řízení vystupuje pouze jako "pomocník" účastníka řízení ve sporu. Jeho postavení vyplývá i z toho, že při rozhodování ve věci samé soud nemůže vedlejšímu účastníku přiznat práva nebo uložit povinnosti. Výše zmíněné lze vztáhnout i na rozhodčí řízení a napadené rozhodnutí je v plném souladu s tímto postulátem. Obdobně jako pouze hlavní účastníci mohou uzavřít smír a jsou aktivně legitimováni k žalobě na neplatnost smíru, tak jsou to pouze "hlavní účastníci" rozhodčího řízení, kteří uzavírají rozhodčí smlouvu a o jejichž právech a povinnostech se v rozhodčím řízení rozhoduje, a proto pouze oni jsou oprávněni podat žalobu na zrušení rozhodčího nálezu. Ze stejných východisek lze odvodit i závěr, že vedlejší účastníci, pokud již jsou připuštěni do rozhodčího řízení, mohou namítat nedostatek pravomoci rozhodců pouze ve lhůtě, která je k tomu poskytnuta "hlavním účastníkům" rozhodčího řízení.
13. Ke stejnému výkladu pojmu "strana" jako Nejvyšší soud ve vztahu k §31 zákona o rozhodčím řízení s možností vztažení na celý zákon o rozhodčím řízení ostatně dospěla i odborná literatura (srov. BĚLOHLÁVEK, Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, 2012 s. 1066- 1067).
14. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud své závěry v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil, jeho právní názor je ústavně konformní a nezasahuje do základních práv a svobod stěžovatele.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu