ECLI:CZ:US:2017:2.US.4173.16.1
sp. zn. II. ÚS 4173/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Stanislava Kadlece a Romany Kadlecové, obou zastoupených Mgr. Michalem Vogelem, advokátem, se sídlem Sokolovské nám. 312/1, 460 01 Liberec, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, č. j. 22 Cdo 3797/2016-89, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. ledna 2015 (pozn. správně 6. ledna 2016), č. j. 35 Co 302/2015-75, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 26. března 2015, č. j. 30 C 197/2014-57, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, Okresního soudu v Liberci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Liberci (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 26. března 2015, č. j. 30 C 197/2014-57, ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se žalobci (stěžovatelé) domáhali po žalované uložení povinnosti zdržet se vypouštění imisí (pachů) vznikajících při vaření v bytové jednotce ve výroku tohoto rozhodnutí blíže specifikované ve vlastnictví žalované v míře nepřiměřené místním poměrům a následně pronikajících do bytové jednotky ve výroku rovněž blíže specifikované ve vlastnictví žalobců. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. ledna 2015 (pozn. správně 6. ledna 2016), č. j. 35 Co 302/2015-75, ve znění opravného usnesení ze dne 6. ledna 2016, č. j. 35 Co 302/2015-79, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žaloba byla zamítnuta, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná zápachem vznikajícím při vaření a pronikajícím do bytu žalobců rušila žalobce nad míru přiměřenou místním poměrům a že by její chování podstatně omezovalo uživatele bytu ve smyslu §1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
4. Následné dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, č. j. 22 Cdo 3797/2016-89, odmítnuto podle §243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud konstatoval, že část dovolateli nastolených otázek (zda při obtěžování imisemi dopadá odpovědnost na původce tohoto obtěžování či na vlastníka ne zcela funkčního odvětrávacího systému a zda při nesprávném zásahu do odvětracího systému bytového domu vlastníkem bytové jednotky odpovídá za nadměrný přenos pachů do jiných bytů vlastník bytové jednotky či společenství vlastníků bytových jednotek) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť otázka, kdo nese odpovědnost za vznik a přenos imisí v bytovém domě, nebyla předmětem zkoumání soudů nižších stupňů. Ve vztahu k další otázce (zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, jestliže je v možnostech původce imisí, aby při dodržování pokynů a respektování vyprojektovaného odsávacího systému byly imise v mnohem menší míře) konstatoval, že jestliže nalézací soudy na základě učiněných skutkových zjištění dospěly k závěru, že i když se žalovaná rovněž podílí na vzniku pachových imisí, avšak jde o důsledek plynoucí z běžného obyčejného a ničím neobvyklého užívání bytu, není jejich úvaha o neprokázání obtěžování žalobců zjevně nepřiměřená. Nejvyšší soud připomněl, že §1013 odst. 1 občanského zákoníku (stejně jako §127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Ve shodě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005 konstatoval, že stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud však musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě. Pokud dovolatelé namítali procesní pochybení odvolacího soudu, které má spočívat v neprovedení jimi navrženého důkazu místním šetřením (s případným pokusem), k tomu Nejvyšší soud podotkl, že nalézací soudy důkazy hodnotily metodou volného hodnocení ve smyslu §132 o. s. ř., přičemž odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně a s ohledem na konkrétní okolnosti případu vyložil, v čem spatřuje důvody pro závěr, že se ze strany žalované nejedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Jeho závěry v daném ohledu jsou dostatečně srozumitelné a opírající se o konkrétní skutková zjištění.
II.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapitulují rozhodující skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí. Vyslovují přesvědčení, že žalovaná porušuje svoje povinnosti vlastníka bytové jednotky a imisemi obtěžuje žalobce, resp. uživatele bytu v jejich vlastnictví. Opačný závěr obecných soudů je podle názoru stěžovatelů v rozporu s tím, co bylo prokázáno. Dále popisují, proč dochází ke vnikání imisí do bytu žalobců při vaření žalované (podle jejich názoru je to v důsledku toho, že žalovaná změnila odvětrávací systém). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který uvedl, že v domě existuje kombinovaný systém odvětrávání (podtlakový a přetlakový), přičemž namítají, že takový systém nemůže fungovat. V tom, že soudy dospěly k takovýmto závěrů, spatřují extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením. Rovněž napadají způsob, jakým bylo v řízení naloženo s jejich návrhy na doplnění dokazování. Zejména brojí proti tomu, že byl zamítnut návrh na provedení důkazu místním šetřením spojeným se zkouškou, přičemž vzápětí byla žaloba zamítnuta pro neunesení důkazního břemene. V tomto spatřovali nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně a jako odvolací důvod jej uváděli. Avšak odvolací soud se touto námitkou nezabýval, pročež porušil právo na spravedlivý proces.
III.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelé svou ústavní stížností toliko polemizují se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavili relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě pouze zpochybňují skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
8. V dané věci stěžovatelé nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily a vyhodnotily míru jejich rušení imisemi, resp. soudům vytýkají, že zamítly žalobu kvůli neunesení důkazního břemene ohledně překročení míry přiměřené poměrům, ale provedení důkazu, který navrhli a který by byl schopen tuto míru prokázat (místní šetření), neumožnily. Podle jejich přesvědčení by tak bylo prokázáno, že žalovaná je odpovědná za pronikání zápachu při vaření do jejich bytu. Pokud tedy stěžovatelé namítají neprovedení jimi navržených důkazů, což má mít za následek porušení práva na spravedlivý proces, lze jim dát v obecné rovině za pravdu v tom směru, že jejich procesnímu oprávnění navrhovat důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládají za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Ústavní soud se nicméně nedomnívá, že by tato povinnost soudu byla ve stávajícím případě porušena.
9. V projednávané věci odvolací soud nepřistoupil na návrh žalobců na provedení místního šetření a ohledání bytu, neboť dospěl k závěru, že v situaci, kdy pachy pronikají do bytu stěžovatelů ze společné šachty a nelze přesně zjistit podíl jednotlivých uživatelů včetně žalované na rušení danými imisemi, by ani tento důkaz nemohl přinést objektivní zjištění o podílu žalované na množství a intenzitě zápachu vnikajícího ze společné šachty do bytu žalobců. Tímto zdůvodněním neprovedení daného důkazu odvolací soud podle názoru Ústavního soudu dostál svým povinnostem a v jeho rozhodnutí nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Pokud se stěžovatelé neztotožňují s hodnocením ostatních provedených důkazů, resp. pokud vyslovují přesvědčení, že jimi měl být prokázán opak (tedy, že dochází k jejich obtěžování imisemi ze strany žalované nad míru přiměřenou poměrům), je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše a jak správně připomenul i Nejvyšší soud, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud, dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.
11. Závěr obecných soudů, které žalobu zamítly, neboť dospěly k závěru, že obtěžování stěžovatelů zápachem vznikajícím při vaření v bytě žalované není nepřiměřené místním poměrům (§1013 odst. 1 občanského zákoníku), když primárně vzniká v důsledku existence zastaralého a nevyhovujícího odvětrávacího systému a současně není natolik zásadní (děje se při běžné činnosti v kuchyni), není z pohledu Ústavního soudu neudržitelný. Pouhý nesouhlas stěžovatelů s vysloveným právním názorem nemůže sám o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu