ECLI:CZ:US:2017:2.US.4241.16.1
sp. zn. II. ÚS 4241/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky NOKI s. r. o., se sídlem Na Pankráci 1337/109, Praha 4, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem, AK se sídlem Na Hřebenech II. 1718/8, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016 č. j. 32 Cdo 2974/2016-381 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2015 č. j. 94 Co 274/2015-342, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností, kterou Ústavnímu soudu odeslala dne 23. 12. 2016, domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Namítá porušení svého práva na soudní ochranu, práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na rovné postavení účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatelku zažalovala jiná společnost provozující autoservis o zaplacení částky 20 055 Kč. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") žalobkyni vyhověl a uložil stěžovatelce tuto částku s příslušenstvím zaplatit. Kromě toho jí uložil zaplatit částku 14 352 Kč jako náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka se odvolala. Městský soud však výše uvedeným rozsudkem ze dne 30. 11. 2015 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrdil. Stěžovatelce současně uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 420,80 Kč.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten zdůraznil, že podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dovolání není zásadně přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. V nyní projednávané věci ovšem bylo dovoláním napadeným rozsudkem rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 20 055 Kč s příslušenstvím. Nejednalo se přitom o některou z výjimek stanovených v o. s. ř., které zakládají přípustnost dovolání bez ohledu na výši peněžitého plnění. Dovolání stěžovatelky proto nebylo v této části přípustné. Stejná hranice přípustnosti pak platí i pro dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 34/2013 ze dne 26. 9. 2013, č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; a usnesení sp. zn. 30 Cdo 3141/2013 ze dne 26. 11. 2013). Ani v této části dovolání stěžovatelky uvedenou podmínku přípustnosti nesplňovalo. Nejvyšší soud proto dovolání dne 18. 10. 2016 odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že podle judikatury Ústavního soudu není ústavní stížnost přípustná, pokud stěžovatel řádně a účinně nevyčerpá i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod v důsledku rozhodnutí nebo postupu odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je totiž podle Ústavního soudu uplatnitelná i jako dovolací důvod. Stěžovatelka je přesvědčena, že městský soud a obvodní soud zasáhly do jejích ústavních práv. Proto byl ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu splněn důvod pro podání dovolání. Ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o nepřípustnosti dovolání se nemělo uplatnit. Nejvyšší soud uvedeného nedbal, a zasáhl tak do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Městský soud a obvodní soud vůbec nepřihlédly ke stěžovatelkou tvrzeným skutečnostem. Z předložených důkazů vyvodily nesprávné skutkové závěry, protože vzaly v potaz jen důkazy navrhované žalobkyní. To ve svém důsledku vedlo k porušení jejích ústavně zaručených práv na soudní ochranu a práva na rovné postavení účastníků.
5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně opožděná [§43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a částečně zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. Opožděná je ústavní stížnost ve vztahu k rozsudku městského soudu. Žádným z jeho výroků nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50 000 Kč. Jak správně uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení, tento limit se vztahuje i na výroky o nákladech řízení (srov. k tomu kromě výše uvedené judikatury například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013; viz také např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3641/15 ze dne 22. 1. 2016). Dovolání proti rozsudku městského soudu tedy nebylo jako celek ze zákona přípustné. O tom městský soud stěžovatelku ostatně v závěru svého rozsudku správně poučil.
7. Pokud byla stěžovatelka skutečně přesvědčena o porušení svých ústavně zaručených práv, měla proti rozsudku městského soudu brojit přímo ústavní stížností, aniž by se domáhala jeho přezkumu ze strany Nejvyššího soudu. Protože tak ale neučinila a podala ústavní stížnost teprve po rozhodnutí Nejvyššího soudu o zcela jednoznačně nepřípustně podaném dovolání, je nutno na tuto část ústavní stížnosti nazírat jako na opožděnou. Stěžovatelka ji zjevně podala až po marném uplynutí lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Tímto rozhodnutím o posledním prostředku ochrany byl právě rozsudek městského soudu. Nikoliv usnesení Nejvyššího soudu (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3641/15, bod 5).
8. Zjevně neopodstatněná je stěžovatelčina ústavní stížnost v té části, kterou brojí proti usnesení Nejvyššího soudu. Institut zjevné neopodstatněnosti [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud v ní může zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Již zákonem č. 238/1995 Sb. byla přípustnost dovolání omezena výší peněžitého plnění, o níž ve věci přezkoumávané Nejvyšším soudem jde. Stěžovatelce uložené částky k zaplacení pak zjevně přípustnost dovolání založit nemohly. Nejvyšší soud podané dovolání musel odmítnout jako nepřípustné. Jak již Ústavní soud výše zmínil, městský soud stěžovatelku také o nepřípustnosti dovolání řádně poučil. Rozhodnutí Nejvyššího soudu proto bylo po všech stránkách správné a nevedlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
10. Za tohoto stavu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh opožděný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu