ECLI:CZ:US:2017:2.US.4252.16.1
sp. zn. II. ÚS 4252/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Krytináře, zastoupeného JUDr. Filipem Horákem, advokátem se sídlem Radnická 11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, č. j. 21 Cdo 3984/2016-789, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2016, č. j. 49 Co 281/2015-771, a proti usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. 5. 2015, č. j. 5 C 358/88-751, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 28. 12. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení vedeného původně pod sp. zn. 5 C 358/88. V řízení, jehož obnovy se stěžovatel domáhal, soudy obou stupňů na základě skutkových zjištění učiněných ze znaleckých posudků dospěly k závěru, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi zvýšenou expozicí ionizujícího záření, kterému byl stěžovatel vystaven v průběhu svého zaměstnání u žalovaného (DIAMO, s. p.) a poruchou buněčné imunity stěžovatele, tedy vznikem škody na jeho zdraví. Důvod obnovy řízení stěžovatel spatřoval v písemném vyjádření Všeobecné zdravotní pojišťovny, podle něhož zdravotní pojišťovna nehradí vyšetření potřebné k podání znaleckého posudku vyžádaného soudem; tato skutečnost údajně nebyla stěžovateli v původním řízení známa, nemohl tedy tento důkaz bez své viny použít v původním řízení, a to i přesto, že jde o důkaz, který pro něho může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé.
3. Okresní soud však v napadeném usnesení dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení není důvodná. Skutečnost, že vyúčtování vyšetření stěžovatele v rámci znaleckého dokazování bylo provedeno chybně, by totiž nemohla přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť pro meritorní rozhodnutí je rozhodující obsah znaleckého posudku, nikoliv způsob jeho vyúčtování. Pokud stěžovatel dále namítal nedostatek odborné kvalifikace znalců, jde o skutečnost, kterou mohl podle soudu uplatnit již v původním řízení.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil, jelikož se ztotožnil se závěrem, že zmíněné vyjádření Všeobecné zdravotní pojišťovny nemůže přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci. Způsob, jímž znalecké ústavy zajistí finanční pokrytí vyšetření provedeného pro účely podání znaleckých posudků, nemá totiž ani podle odvolacího soudu žádnou věcnou souvislost s obsahem a závěry podaných znaleckých posudků.
5. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí tohoto soudu.
6. Stěžovatel navazuje na svoji předchozí argumentaci a znovu odkazuje na zmíněné vyjádření Všeobecné zdravotní pojišťovny, ve kterém pojišťovna výslovně uvedla, že nehradí lékařské vyšetření pro účely znaleckého posouzení. Stěžovatel má v této souvislosti za to, že tento nový důkaz může pro něj přivodit příznivější výsledek, bylo-li by prý prokázáno, že při zpracování znaleckých posudků došlo k trestněprávnímu jednání (pojišťovacímu podvodu), pak tato skutečnost zpochybňuje hodnověrnost celého znaleckého zkoumání a mohla by mít vliv na posouzení obsahu a závěrů provedených znaleckých posudků. Dále stěžovatel opětovně zdůrazňuje, že zpracovatelé znaleckých posudků neměli k posouzení zdravotního stavu stěžovatele dostatek znalostí a naopak z posudku předního odborníka na přírodní toxikologii prof. Hüzla soudy vůbec nevycházely.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je však založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s okolnostmi projednávané věci. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by odporovalo výše popsaným východiskům.
9. V této souvislosti Ústavní soud pro stručnost zcela odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, která považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Stěžovatel ostatně ani v ústavní stížnosti přesvědčivě, resp. racionálně a podloženě, neuvádí, zda (a především jak) by způsob úhrady za znalecké zkoumání mohl či dokonce měl mít vliv na závěr posudku v jeho věci a v tomto směru se pohybuje v rovině pouhých spekulací (viz zejména úvaha o potenciálním spáchání pojišťovacího podvodu). Je proto správný závěr obecných soudů, že shora zmíněné vyjádření Všeobecné zdravotní pojišťovny nemohlo představovat skutečnost, jež by mohla pro stěžovatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože způsob finančního krytí vyšetření stěžovatele nemá souvislost s obsahem a závěry znaleckých posudků.
10. Nad tento rámec Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel dostatečně nevysvětluje ani svoji tezi o tom, že by Všeobecná zdravotní pojišťovna měla hradit náklady znaleckého zkoumání, resp. pokud tomu tak není, v čem je tato skutečnost pro stěžovatele vlastně překvapivá ve smyslu citovaného ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Lze proto jen dodat, že úkony znaleckého zkoumání není možné bez dalšího podřadit pod úhrady poskytované ze systému zdravotního pojištění, neboť v daném případě nejde o poskytování zdravotní péče. Náklady spojené se znaleckým zkoumáním hradí stát, resp. účastník soudního řízení, jemuž to přikáže výrokem svého rozhodnutí soud. Pokud tedy stěžovatel svoji argumentaci "vyjádřením Všeobecné zdravotní pojišťovny" mínil tak, že znalci snad posudek týkající se stěžovatelova zdravotního stavu vypracovali bez řádné odměny, a to se projevilo na úrovni jejich práce, pak ani věcně takové východisko není správné.
11. Vznáší-li stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž námitky týkající se odbornosti nebo hodnověrnosti některých znalců, nejde o skutečnosti ani zjištění, která by stěžovateli nebyla známa již v původním řízení, a proto ani tyto nemohly naplnit zákonné podmínky pro vyhovění žalobě na obnovu řízení. Rovněž v tomto ohledu se proto Ústavní soud ztotožňuje se závěry obecných soudů, obsaženými v nyní přezkoumávaných rozhodnutích.
12. Ústavní soud proto závěrem konstatuje, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatele. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu