ECLI:CZ:US:2017:2.US.476.17.1
sp. zn. II. ÚS 476/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti Dalibora Žďárského, zastoupeného JUDr. Stanislavem Brhelem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 18, Hodonín, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 11. 2015, č. j. 36 EXE 45413/2011-511, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016 č. j. 23 Co 90/2016-544, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 č. j. 20 Cdo 4906/2016-607, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením soudu I. stupně byla částečně zastavena exekuce vedená proti povinné obchodní společnosti Favex, s. r. o. Důvodem tohoto zastavení exekuce byla skutečnost, že pohledávka stěžovatele za povinným v tomto rozsahu zanikla započtením. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno odvolacím soudem a posléze podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
3. Stěžovatel proti napadeným usnesením brojí s argumentem, podle něhož zánik pohledávky započtením nebyl přípustný. Tvrdí totiž, že údajná pohledávka povinného měla vzniknout podle polského práva, a proto ji též bylo třeba posuzovat podle polského práva a o existenci pohledávky (a její způsobilosti k započtení) musí rozhodnout polský soud.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v tomto kontextu nicméně konstatuje, že otázka existence pohledávky a její způsobilosti k započtení je typickou otázkou výkladu podústavního práva, k jejímuž řešení Ústavní soud zásadně není povolán. Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti pouze opakuje stejnou námitku, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy, a to jak před soudem I. stupně, tak v rámci odvolání a dovolání. Žádnou ústavněprávní námitku přitom v ústavní stížnosti nezformuloval a ani se o to nepokusil. Relevantní ústavněprávní námitkou totiž samozřejmě nemůže být pouze lakonické a apodikticky formulované tvrzení, podle něhož je postup soudů v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces.
7. Ústavní soud přesto napadená rozhodnutí ve shora naznačených mezích (viz bod 5) alespoň v obecné rovině přezkoumal a v tomto směru konstatuje, že se soud I. stupně stěžovatelovou námitkou nepřípustnosti započtení (formulovanou stejně jako námitka obsažená v ústavní stížnosti) zabýval velmi pečlivě a právní závěry obsažené v napadeném usnesení jsou řádně, dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodněny. Rovněž odvolací soud se s touto námitkou vypořádal velmi důkladně.
8. Ústavní soud pak nemá ústavněprávních výhrad ani proti meritornímu výsledku řízení, který považuje za ústavně konformní. Právní závěr obecných soudů, podle něhož povinný disponoval pohledávkou způsobilou započtení (byť vzniklou podle polského práva) je opřen o racionální argumentaci a žádný z obecných soudů se při jeho formulaci nedopustil ústavněprávně relevantního pochybení (tj. nerespektování či přehlédnutí kogentní normy, extrémního rozporu se zásadami spravedlnosti apod.).
9. Ústavní soud tedy uzavírá, že řízení před obecnými soudy lze jako celek označit za spravedlivé a že napadenými rozhodnutími nedošlo ani k dotčení, natož pak k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu