ECLI:CZ:US:2017:2.US.489.17.1
sp. zn. II. ÚS 489/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2015, č. j. 71 T 2/2015-119, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 14 To 106/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou dne 15. 2. 2017 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat důvodností podaného návrhu, je povinen přezkoumat procesní podmínky řízení. Jen v případě, že jsou splněny, se jím totiž může zabývat také věcně.
3. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je zachování lhůty k jejímu podání. Tato lhůta činí dva měsíce a začíná běžet od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Toto zákonné ustanovení je kogentní a neumožňuje proto prominout zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 213/96, veškerá judikatura je dostupná na http://nalus.usoud.cz).
4. V nyní projednávaném případě stěžovatel tvrdí, že vydáním napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně jeho práv. Ústavní soud však ze spisu Městského soudu v Praze zn. 71 T 2/2015 zjistil, že předmětné usnesení Vrchního soudu v Praze bylo stěžovateli doručeno již dne 16. 10. 2015, tedy více než rok před podáním ústavní stížnosti, takže ústavní stížnost byla podána zjevně opožděně. K této okolnosti se stěžovatel nijak nevyslovuje a pouze uvádí, že nebyl poučen o žádných lhůtách ohledně podání jakéhokoliv opravného prostředku či ústavní stížnosti. K tomu však Ústavní soud uvádí, že z žádného právního předpisu neplyne povinnost poučit o možnosti podat ústavní stížnost, neboť tento procesní prostředek nemá být vykládán jako "automaticky navazující" na předchozí řízení, nýbrž jako zcela specifický a výjimečný prostředek k ochraně (výhradně) ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Pokud stěžovatel petitem ústavní stížnosti požaduje rovněž vyslovení toho, že je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a promíjí se mu proto uložený trest odnětí svobody, konstatuje Ústavní soud, že takovouto pravomoc nemá, jelikož jeho výrokový potenciál je v případě vyhovění ústavní stížnosti limitován tím, že rozhoduje kasačním způsobem a napadená rozhodnutí zruší, resp. v případě tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci tomuto orgánu zakáže pokračovat v porušování základního práva [srov. §82 odst. 3 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu]. V žádném případě mu však nepřísluší rozhodnout pozitivně o tom, že se někomu promíjí trest tak, jak požaduje stěžovatel.
6. Za této situace nelze než uzavřít, že ústavní stížnost byla podána opožděně a zčásti k jejímu projednání není Ústavní soud ani příslušný. Proto ji Ústavní soud soudcem zpravodajem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), d) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2017
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj