ECLI:CZ:US:2017:2.US.643.17.1
sp. zn. II. ÚS 643/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Doana Trieu, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, 110 001 Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017, č. j. 91 Co 10/2017-21, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. ledna 2017, č. j. 91 Co 10/2017-21, změnil v rámci řízení o zaplacení pohledávky ve výši 58 080 Kč s příslušenstvím, jež bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na jejich náhradu (výrok I.). Výrokem II. pak uložil žalobci (stěžovateli) nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 1 512,50 Kč. Výzvu ze dne 1. prosince 2016, kterou žalobce zaslal žalovanému před zahájením soudního řízení, považoval odvolací soud za výzvu hmotněprávní podle §1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), v jejímž důsledku došlo toliko k zesplatnění pohledávky, a nikoliv za předžalobní výzvu ve smyslu §142a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pročež žalobci nevznikl nárok na náhradu nákladů řízení. K tomu dále podotkl, že v situaci, kdy k podání žaloby došlo ihned den následující po uplynutí lhůty k plnění s tím, že žaloba byla podána 9. prosince 2016 v 5:12 hod. a k uhrazení dluhu (připsáním na účet žalobce) došlo dne 9. prosince 2016 v 7:48 hod, je evidentní že žalovaný neplnil pod tlakem důvodně podané žaloby. Nadto je evidentní, že účelem výzvy nebylo zamezit neúměrnému a neúčelnému navyšování nákladů soudního řízení.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel rozporuje výklad provedený odvolacím soudem ohledně písemné výzvy. Postup odvolacího soudu, podle něhož se nejprve musí vyvolat splatnost dluhu a teprve poté, pokud se dlužník ocitne v prodlení, může následovat výzva podle §142a odst. 1 o. s. ř., považuje stěžovatel za formalistický. Smyslem §142a o. s. ř. je, aby byl dlužníkovi poskytnut čas před podáním žaloby; je tedy anoncí sporu a nemá žádný vztah ke splatnosti závazku. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2697/13 či rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Co 524/2013. Napadené rozhodnutí popírá podle názoru stěžovatele jeden ze základních principů práva - vigilantibus iura. Pokud žalovaný, resp. jeho právní zástupce (neboť bylo plněno z účtu právního zástupce žalovaného), ponechá plnění po uplynutí splatnosti i po uplynutí lhůty podle §142a o. s. ř., je srozuměn i s následky svého jednání ve smyslu podání žaloby a uplatňování práva soudní cestou.
III.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Citované ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Městského soudu v Praze v nyní projednávané věci neshledal.
5. Jak již bylo konstatováno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Uvedené platí o to více ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. května 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. ledna 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].
6. Maje na zřeteli výše uvedené skutečnosti Ústavní soud v projednávané věci žádný z předpokladů, který by mohl vést ke zrušení ústavní stížností napadených nákladových rozhodnutí, neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že výzvu zaslanou stěžovatelem žalovanému považoval odvolací soud za výzvu podle §1958 občanského zákoníku vedoucí pouze k zesplatnění pohledávky. Přestože se stěžovatel ve výzvě odvolával na §142a o. s. ř., odvolací soud dovodil, že tento postup nebyl možný v situaci, kdy nebyl dluh ještě splatný a žalovaný nebyl v prodlení s jeho plněním. Tato úvaha odvolacího soudu se podle náhledu Ústavního soudu opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci, a proto v napadeném rozhodnutí nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního rozhodování. Docházelo by totiž k popírání smyslu §142a o. s. ř. o předcházení zbytečným nákladům řízení, pokud by hmotněprávní úkon, obsahující uplatnění nároku se založením splatnosti, současně mohl obsahovat i procesní úkon v podobě výzvy k plnění.
7. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že v nyní projednávané věci nelze přehlédnout celkové okolnosti uplatnění žalobního nároku. Stěžovatel požadoval po žalovaném vrácení částky ve výši 58 080 Kč představující jím uhrazené náklady řízení na základě pravomocných rozhodnutí, která však byla posléze zrušena rozhodnutím Nejvyššího soudu. Výzvu k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku právního důvodu, který odpadl, zaslal přitom stěžovatel žalovanému tentýž den, kdy mu byl doručen kasační rozsudek Nejvyššího soudu. Žaloba pak byla podána hned první den po uplynutí 7 denní lhůty ke splatnosti a cca 2,5 hodiny před uhrazením pohledávky ze strany žalovaného. I pokud by bylo lze považovat výzvu za výzvu podle §142a o. s. ř. (což však Ústavní soud nesdílí, když závěr odvolacího soudu považuje za ústavně konformní), z pohledu celkových okolností uplatnění nároku je zřejmé, že vyhovění takovému požadavku stěžovatele (byť by bylo z čistě formálního hlediska v pořádku), by nerespektovalo skutečný význam §142a o. s. ř., jímž je, jak bylo uvedeno výše, zamezení neúměrnému a neúčelnému navyšování nákladů soudního řízení, a bylo by tak projevem přepjatého formalismu ze strany odvolacího soudu.
8. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím soudu k porušení základních práv či svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu