ECLI:CZ:US:2017:2.US.644.17.1
sp. zn. II. ÚS 644/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele PaedDr. Miroslava Zvonka, zastoupeného Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, č. j. 15 Cm 77/2013-355, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015, č. j. 3 Cmo 199/2015-398, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, č. j. 23 Cdo 3608/2016-423, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a společnosti Realitní společnost ZVONEK, s. r. o., Havlíčkova 3995, Kroměříž, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 3. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání věci před obecnými soudy došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, č. j. 15 Cm 77/2013-355, byla zamítnuta žaloba stěžovatele (když na straně žalující vystupovaly ještě dvě obchodní společnosti propojené se stěžovatelem) vůči vedlejší účastnici, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici zdržet se v obchodním styku užívání označení obsahující slovní prvek "ZVONEK" pro služby v oblasti realitní činnosti, stáhnout z trhu veškeré reklamní a propagační materiály v listinné či elektronické podobě pro služby v oblasti realitní činnosti obsahující slovní prvek "ZVONEK", provést změnu své obchodní firmy tak, aby neobsahovala slovo "ZVONEK" a podat návrh na zápis změny obchodní firmy do obchodního rejstříku a zaplatit stěžovateli částku 770 000,- Kč jako vydání bezdůvodného obohacení. Dále byl stěžovatel zavázán nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Z odůvodnění se podává, že stěžovatel podniká v oblasti realit od r. 1992 a je vlastníkem ochranných známek "Agentura Zvonek" č. reg. 201111 s právem přednosti od 7. 7. 1995, zapsané pro výrobky ve třídě 35 a 36 mezinárodního třídění výrobků a služeb, "ZVONEK" č. reg. 201112 s právem přednosti od 7. 7. 1995, zapsané pro výrobky ve třídě 35 a 36 mezinárodního třídění výrobků a služeb a "ZVONEK" č. reg. 32074 s právem přednosti od 18. 2. 2011, zapsané pro výrobky ve třídě 35, 37, 39 a 43 mezinárodního třídění výrobků a služeb. Vedlejší účastnice pak poskytuje služby v oblasti realit pod označením "RS ZVONEK KROMĚŘÍŽ", které je dle stěžovatele zaměnitelné s jeho známkovou řadou, přičemž obchodní společnost vedlejší účastnice byla založena dne 26. 6. 1997 Oldřiškou Výrostkovou, která již od r. 1994 podnikala jako fyzická osoba v oblasti realit, a to zpočátku na základě dohody o spolupráci uzavřené se stěžovatelem. Stěžovatel se domáhal, aby vedlejší účastnici byly uloženy povinnosti uvedené shora (viz reprodukce zamítavého výroku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok stěžovatele z ochranné známky není promlčen, neboť toto právo se nepromlčuje, avšak na základě shrnutí historie používání označení "ZVONEK" ze strany vedlejší účastnice dospěl k závěru, že tato uvedené označení užívala ve smyslu bicího nástroje (spolu s grafickým vyobrazením), a nikoliv jako jméno stěžovatele, a tudíž do jeho práva z ochranné známky nezasahovala. Soud dále zdůraznil, že slovo "ZVONEK" má mnoho různých významů (bicí nástroj, rostlina, pták), přičemž skutečnost, že se jedná současně o jméno stěžovatele, neznamená, že nikdo nesmí dané slovo v podnikatelské činnosti užívat. Námitka stěžovatele směřující k zaměnitelnosti obchodní firmy vedlejší účastnice a společností propojených se stěžovatelem byla zamítnuta, neboť obchodní firma vedlejší účastnice byla zapsána do obchodního rejstříku dříve, než obchodní firmy společností propojených se stěžovatelem. S ohledem na uvedené závěry soudu prvního stupně byla žaloba stěžovatele zamítnuta i v nárocích z titulu nekalé soutěže a ochrany osobnosti.
3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval opětovně Vrchní soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 16. 12. 2015, č. j. 3 Cmo 199/2015-398, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, ačkoliv uvedl odlišné důvody. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně promlčení, doplnil závěry týkající se aktivní legitimace ve sporu, které však na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně neměly vzhledem k zamítnutí žaloby žádný vliv. Odlišně se odvolací soud postavil k posouzení skutečnosti, že vedlejší účastnice užívá ve svém označení výrazu "ZVONEK", přičemž její předmět činnosti a seznam výrobků a služeb, pro který je zapsána ochranná známka stěžovatele, si konkurují. V tomto stavu spatřuje odvolací soud rozpor s ustanovením §8 odst. 2 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochranných známkách"). Podle odvolacího soudu však nelze pominout skutečnost, že vedlejší účastnice vznikla zápisem do obchodního rejstříku už dne 9. 7. 1997 a na trhu s nemovitostmi se tak pohybovala téměř 17 let, přičemž se za tuto dobu na trhu i etablovala, a naopak stěžovatel se o svá práva dlouhodobě nestaral a až po uplynutí této doby se domáhá ochrany svých práv. Tuto ochranu mu pak dle názoru odvolacího soudu nelze poskytnout pro rozpor s dobrými mravy, přičemž bylo současně přihlédnuto ke skutečnosti, že ochranná známka "ZVONEK" nemá příliš velkou rozlišovací způsobilost, kdy k rozmělnění této rozlišovací způsobilosti přispěl i stěžovatel svou nečinností.
4. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo ze strany stěžovatele napadeno dovoláním, v němž zejména namítal excesivní použití korektivu dobrých mravů, který zohlednil pouze časové hledisko. Namítal současně, že již v minulosti jednal s vedlejší účastnicí o možnostech spolupráce tak, aby se vyhnul případnému soudnímu řešení sporu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl se závěrem, že úvaha odvolacího soudu, jejímž prostřednictvím dospěl k závěru o rozporu s dobrými mravy, se nevymyká judikatuře Nejvyššího soudu. Připomněl, že zákonná ustanovení, v nichž je užito hledisko dobrých mravů, patří k normám s realitně neurčitou (abstraktní) hypotézou a je vždy na soudu, aby ji v každém konkrétním případě vymezil podle vlastní úvahy a v souladu s konkrétními okolnostmi zjištěnými v dané věci. Dovolací soud pak sdělil, že obvykle považuje za vhodnější tuto úvahu svěřit nižším soudům a jejich závěry v dané otázce podrobuje přezkumu pouze tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené, což v daném případě nenastalo. Bylo shrnuto, že odvolací soud při své úvaze zvažoval nejen časové hledisko, ale i stěžovatelovu dlouhodobou nečinnost, podobu ochranné známky, postavení účastníků na trhu a důsledky, které by rozhodnutí mělo pro každého z nich.
5. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, kterými mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, zejména do práva na spravedlivý proces. Stěžovatel uvádí, že namítal před soudy vyšších stupňů opomenutí jím tvrzených skutečností a k nim označených důkazů tak, jak je navrhoval na jednání před soudem prvního stupně, které se konalo dne 18. 11. 2014. Jednalo se o výslechy svědků mj. ke skutečnostem, že stěžovatel v minulosti uplatňoval vůči vedlejší účastnici svá práva z ochranné známky, tudíž nebyl nečinný. Provedení těchto důkazů by dle názoru stěžovatele vedlo k odlišným závěrům v otázce uplatnění práva stěžovatele z ochranné známky v rozporu s dobrými mravy. Současně stěžovatel namítá, že soudy opomněly přisoudit zásadní význam skutečnosti, že vedlejší účastnice začala užívat označení "ZVONEK" na základě dřívější spolupráce se stěžovatelem, a nikoliv jako označení bicího nástroje. Poukazuje současně na skutečnost, že ve skutkově obdobných sporech rozhodly soudy tak, že stěžovateli vyhověly (tj. zakázaly užívání označení "ZVONEK" společnostem ZVONEK správa nemovitostí s.r.o. a Brněnský zvonek s. r. o.). Závěrem stěžovatel cituje judikaturu Ústavního soudu týkající se otázky opomenutých důkazů a zdůrazňuje, že opomenutí důkazů, kterými mohl být vyvrácen pro posouzení věci stěžejní závěr o nečinnosti stěžovatele, je v daném případě porušením jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel tak navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
III.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než tento dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
9. V posuzovaném případě je stěžejní námitkou stěžovatele skutečnost, že soudy opomenuly tvrzení stěžovatele a k nim navržené důkazy výslechem svědků, týkající se údajného uplatnění páva z ochranných známek vůči vedlejší účastnici již v minulosti, tedy ještě před podáním žaloby v dané věci. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že v minulosti ve své judikatuře dospěl k závěru, že samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale musí se jednat o takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07 nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11, tato i všechna další rozhodnutí jsou k dispozici v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Z uvedeného tedy vyplývá, že nikoliv každý nedostatek v průběhu procesu dokazování v podobě "opomenutí" či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity a odůvodňují tak kasační zásah ze strany Ústavního soudu. Zejména se to týká důkazních návrhů, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem "zdržovací" procesní taktiky.
10. Pro doplnění závěrů, které Ústavní soud učinil na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, byl vyžádán soudní spis vedený v předmětné věci. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení předcházejícím projednávané ústavní stížnosti domáhal na stěžovatelce svých práv z ochranné známky ve znění "ZVONEK" a "Agentura Zvonek". Tyto známky byly registrovány v r. 1995, přičemž vedlejší účastnice vznikla pod obchodní firmou Realitní společnost ZVONEK, s. r. o. v r. 1997. Při podání žaloby stěžovatel tvrdil a rovněž prokazoval kopiemi listin, že vedlejší účastnici byla v dubnu r. 2013 zaslána výzva právní zástupkyně stěžovatele ke smírnému řešení sporu, další výzvy byly pak zaslány v druhé polovině r. 2013, přičemž v prosinci r. 2013 byla podána žaloba v předmětné věci. Ve stejné době byla podána skutkově totožná žaloba proti dalším dvěma subjektům podnikajícím v oblasti realit a nesoucím v obchodní firmě slovo "ZVONEK". Z protokolu z jednání vedeného před soudem prvního stupně dne 18. 11. 2014 pak bylo zjištěno, že stěžovatel navrhoval provedení důkazů výslechem několika svědků (vesměs svých zaměstnanců nebo spolupracovníků), kteří měli potvrdit snahu řešit protiprávní stav v minulosti a diskusi o spolupráci s vedlejší účastnicí, kdy předmětem jednání měly být také dohody o užívání ochranných známek. Na tento návrh reagovala vedlejší účastnice rovněž návrhem na provedení důkazu výslechem svědků, také z řad svých zaměstnanců a spolupracovníků. Na témže jednání soud návrhy na provedení důkazů výslechy svědků zamítl. V protokolu není uvedeno odůvodnění takového usnesení. Svůj důkazní návrh zopakoval stěžovatel z opatrnosti i na jednání před odvolacím soudem.
11. Ačkoliv je třeba souhlasit se stěžovatelem, že odmítnutí jeho důkazních návrhů, které měly prokázat snahu stěžovatele řešit závadný stav již v minulosti, postrádá odůvodnění (přičemž je otázkou, zda toto odůvodnění skutečně nebylo dáno vůbec, či zda se jedná o nedostatek protokolace) a soudy se touto otázkou nezabývají ani v odůvodnění napadených rozhodnutí, nejedná se dle názoru Ústavního soudu o pochybení dosahující ústavněprávní intenzity. Z ostatních souvislostí je zjevné, že soud prvního stupně musel považovat důkazní návrhy (výslech celkem 4 osob navíc v zaměstnaneckém či obdobném vztahu ke stěžovateli) za nadbytečné a nehospodárné a také stěží vedoucí k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení. Je nutno mít na zřeteli, že tyto návrhy měly prokázat určitá zjevně neformální (pokud absentují listinné důkazy) jednání stran v blíže neurčené minulosti, když stěžovatel nijak konkrétně tyto údajné kroky vedoucí k ochraně jeho práv z ochranných známek nespecifikoval, a to ani obsahově, ani časově. Naopak již při podání žaloby předložil stěžovatel listinné důkazy prokazující snahu o smírné řešení věci v průběhu roku 2013, první výzva je datována dnem 18. 4. 2013. Pokud i mezi první písemnou výzvou ke smírnému řešení protiprávního stavu a žalobou v dané věci vězí prodleva 8 měsíců, lze si jen těžko představit, že jakákoliv dřívější neformální jednání by mohla být označena za efektivní snahu o nápravu závadného stavu. Aplikace zásady "vigilantibus iura scripta sunt" ze strany odvolacího soudu byla tedy vzhledem k prokázanému skutkovému stavu zcela namístě. O skutečnosti, že stěžovatel začal zásah do svých práv z ochranných známek řešit až v roce 2013, ostatně svědčí i fakt, že v téže době podal skutkově obdobnou žalobu i proti dalším dvěma subjektům, podnikajícím v oblasti realit a nesoucím v obchodní firmě slovo "ZVONEK". Ústavní soud tak dospěl k závěru, že i případné opomenutí jeho poměrně nekonkrétních tvrzení a k nim navržených důkazů, týkajících se snahy řešit protiprávní stav již v minulosti, ze strany obecných soudů neznamená zásah do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
12. Pokud pak stěžovatel namítá, že ve skutkově obdobných případech bylo jeho návrhu vyhověno, je nutno poznamenat, že v obou případech se jednalo o společnosti, které vznikly podstatně později než vedlejší účastnice, a to v r. 2010 resp. 2012. Vzhledem ke skutečnosti, že časové hledisko bylo nejdůležitější, ačkoliv nikoliv jedinou, skutečností odůvodňující závěr soudu o rozporu požadavku stěžovatele s dobrými mravy, je pochopitelné, že v případě nečinnosti trvající 3 roky, resp. 1 rok, nelze obdobné závěry uplatnit.
13. Pokud se pak má Ústavní soud vyjádřit k závěrům Nejvyššího soudu v otázce posouzení korektivu dobrých mravů, je nutno konstatovat, že dovolací soud své závěry řádně odůvodnil v souladu s judikaturou a jeho závěrům nelze ničeho vytknout.
14. Ústavní soud tak po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí a soudního spisu neshledal důvod pro svůj kasační zásah. Na rozdíl od stěžovatele má Ústavní soud za to, že i případné opomenutí jeho poměrně neurčitého tvrzení a k němu navrženým důkazům výslechy svědků nemohlo znamenat zásah do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a i případné provedení těchto důkazů by nemohlo vést k prokázání skutečnosti, že se efektivně snažil zjednat nápravu závadného stavu spočívajícího v zásahu do jeho práv z ochranných známek.
IV.
15. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu