ECLI:CZ:US:2017:2.US.654.17.1
sp. zn. II. ÚS 654/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. A. N., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Václavem Chumem, advokátem se sídlem Sokolská tř. 60, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 12. 2016, sp. zn. 14 To 149/2016, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 1 Nt 101/2016, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto, že podle §94 odst. 2 zákona č. 104/2013, o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci") a podle §71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") se zamítá žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby. Dalším výrokem uvedeného usnesení bylo rozhodnuto, že se podle §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nepřijímá nabídka peněžité záruky. Krajský soud v Plzni rozhodoval o žádosti stěžovatele o propuštění z předběžné vazby, kterou stěžovatel vykonává v rámci žádosti o vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin podvodu. Krajský soud shledal, že zákonný důvod předběžné vazby i nadále trvá a pro jeho intenzitu nepřichází v úvahu ani nahrazení vazby alternativním opatřením v podobě peněžité záruky.
3. Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost; ta však byla ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuta. I podle vrchního soudu totiž zůstávají důvody předběžné vazby zachovány, neboť stěžovatel má být vydán k trestnímu stíhání pro trestný čin, za který mu v případě, že bude uznán vinným, hrozí vysoký trest odnětí svobody (až 10 let), z čehož lze dovodit důvodnou obavu, že uprchne. Stěžovatel navíc Českou republiku navštívil toliko za účelem podstoupení léčby v Karlových Varech a nemá zde žádné osobní, rodinné, pracovní nebo majetkové vazby, které by jej motivovaly k tomu, aby zde setrvával do skončení extradičního řízení. K možnosti účasti na úkonech trestního stíhání v Rusku přitom stěžovatel zaujímal negativní stanovisko, což ještě více posiluje obavu, že se mu bude chtít vyhnout. Vedle toho vrchní soud již ve svém předchozím usnesení v této věci konstatoval, že vzhledem ke všem okolnostem rozhodným pro stanovení výše peněžité záruky stěžovatelem nabízená záruka je zcela nedostačující, což platí i o současné nabídce. Stěžovatel se měl dopustit škody v rozsahu několika desítek milionů rublů, přičemž nabízí peněžitou záruku jen do výše 5 mil. Kč.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že délka trvání vazby dosáhla hranice, při níž již dochází k zásahu do jeho práv a svobod. Poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.), podle něhož je nutno zásah do osobní svobody posuzovat vždy z hlediska času. Pokračující omezení osobní svobody vazbou pak musí být ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti. Ve stěžovatelově věci je přitom zřejmé, že tato podmínka naplněna není, když obecné soudy v napadených rozhodnutích pouze rekapitulují důvody, pro které byl stěžovatel vzat do předběžné vazby v samotném počátku vydávacího řízení. Tyto důvody se však o žádné další okolnosti, které by odůvodňovaly pokračování v omezení stěžovatelovy osobní svobody, nerozšířily, a naopak k nim ve prospěch propuštění stěžovatele přistoupil faktor času.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Věcně projednatelná je proto pouze taková ústavní stížnost, v níž jsou namítány relevantní argumenty o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. K argumentaci stěžovatele je nutno v prvé řadě upozornit, že podle ustanovení §94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci je úprava tzv. předběžné vazby, v níž se stěžovatel nachází, do značné míry pojata autonomně s tím, že limity pro trvání vazby stanovené podle trestního řádu se u předběžné vazby podle §94 a ani u vydávací vazby podle §101 zákona o mezinárodní justiční spolupráci nepoužijí. Tuto úpravu připomíná Ústavní soud z toho důvodu, neboť stěžovatel se ve stížnosti podané podle §141 a násl. trestního řádu dovolával ustanovení §72a odst. 1 trestního řádu, z něhož dovozoval, že maximální délka vazby v jeho věci je jeden rok, přičemž v právě projednávané ústavní stížností v této argumentaci nepřímo pokračuje.
8. Jen pro úplnost Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že i bez ohledu na vyloučení použití limitů trvání vazby podle trestního řádu ve věci stěžovatele nelze přehlédnout (držel-li by se Ústavní soud důsledně stěžovatelem dovozované analogie), že stěžovatel je ohrožen trestem odnětí svobody do 10 let, což by znamenalo, že podle ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") by bylo trestní stíhání vedeno pro zločin, u něhož ovšem celková doba trvání vazby podle §72a odst. 1 písm. b) trestního řádu nesmí přesáhnout dva roky, což by však v případě stěžovatele bylo splněno až v lednu roku 2018.
9. Stojí rovněž za připomenutí, že souběžně probíhající řízení o mezinárodní ochraně má vliv i na délku trvání předběžné vazby [srov. též Kubíček, Miroslav - Polák, Přemysl. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 337]; řízení o udělení mezinárodní ochrany přitom podle vrchního soudu ve věci stěžovatele stále běží. Toliko pro úplnost Ústavní soud dodává, že u výše zmíněné vydávací vazby podle §101 odst. 6 zákona o mezinárodní justiční spolupráci se do nejvyšší přípustné doby trvání vydávací vazby nezapočítává doba, po kterou se na vydávanou osobu hledí jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany.
10. Vedle právě uvedeného má Ústavní soud za to, že není zcela přiléhavá argumentace stěžovatele, že důvody, pro něž byl stěžovatel vzat do předběžné vazby, se plynutím času značně oslabily. Podle názoru Ústavního soudu totiž stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádnou novou a přesvědčivou argumentaci, která by oslabení původních důvodů naznačovala, když tato argumentace pouze setrvává na tvrzení, že oba soudy v napadených usneseních nezmiňují žádné nové skutečnosti svědčící pro nutnost vazebního omezení stěžovatele. S ohledem na konkrétní okolnosti případu je nicméně určující, že soudy vycházely z toho, že stěžovatel nemá k České republice žádnou pevnou vazbu, kvůli níž by bylo lze očekávat, že se po propuštění z vazby bude zdržovat na jejím území. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti neuvádí prakticky nic, co by takovéto východisko obecných soudů zpochybňovalo, a ani Ústavní soud sám neshledává žádný rozumný důvod, pro který by měl z ústavněprávního hlediska tyto závěry obecných soudů zpochybňovat.
11. V této souvislosti Ústavní soud ostatně nemohl ani přehlédnout, že ústavní stížnost stejného stěžovatele již odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 3572/16, přičemž zde připomněl, že stěžovatel může případně využít právní prostředky v rámci řízení o mezinárodní ochraně.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu