ECLI:CZ:US:2017:2.US.657.17.1
sp. zn. II. ÚS 657/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Straky, zastoupeného Mgr. Josefem Jašíčkem, advokátem se sídlem Praha 2 - Vinohrady, Římská 107/14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2016, č. j. 4 As 99/2016-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2017 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
Z obsahu napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Magistrát města Děčín rozhodnutím ze dne 7. 7. 2014, č. j. OSC/61876/2014/Bedn, uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku dle §125 odst. 1 písm. f) bod 7 a písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a uložil mu pokutu 7 000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na dobu 8 měsíců; zároveň mu uložil povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 16. 2. 2015, č. j. 4186/DS/2014, zamítnuto jako opožděné. Proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu podal stěžovatel žalobu. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 75 A 8/2015 - 36, bylo rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Proti rozsudku krajského soudu podal Krajský úřad Ústeckého kraje kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl, a rozsudkem ze dne 28. 12. 2016, č. j. 4 As 99/2016-31, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 75 A 8/2015 - 36, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Výše uvedené je významné potud, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu nebyla v době podání ústavní stížnosti právní věc stěžovatele dosud pravomocně ukončena, neboť soudní řízení dále pokračuje pod zn. 75 A 8/2015 před Krajským soudem v Ústí nad Labem, kterému byla věc napadeným rozsudkem vrácena k dalšímu řízení. Z toho plyne, že stěžovatel má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatele - konečné rozhodnutí ve věci narušilo jeho základní ústavně zaručená práva, mohl by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj