ECLI:CZ:US:2017:2.US.668.17.1
sp. zn. II. ÚS 668/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Cejpka, zastoupeného Mgr. Janem Šarmanem, advokátem, se sídlem Pekárenská 12, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2016, č. j. 3 Ads 279/2015-24, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2015, č. j. 34 Ad 30/2014-25, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1, v článku 30, v článku 36 odst. 1 a 2, a v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 12. 11. 1993 požádal o invalidní důchod, který mu byl přiznán od 27. 7. 1992, přičemž hrubé výdělky za období od 29. 10. 1990 do 26. 7. 1992 nebyly zohledněny. Dne 25. 1. 2012 požádal stěžovatel o starobní důchod, avšak ani výše ode dne 3. 2. 2007 vyměřeného starobního důchodu plně nezohledňovala stěžovatelem odpracované období od 29. 10. 1990 do 26. 7. 1992. K doměření stěžovatelova starobního důchodu došlo poté, co stěžovatel v archivu dohledal doklady o svých výdělcích v uvedené době, ale pouze od data 7. 8. 2007. Stěžovatel se proto domáhá doplatku za nesprávně stanovenou výši invalidního důchodu, neboť má za to, že předmětný nedoplatek vznikl v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení ve smyslu §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."). Stěžovatel je přesvědčen, že Česká správa sociálního zabezpečení měla již při vyměřování invalidního důchodu postupovat aktivněji a vyžádat si stěžovatelovy evidenční listy buď od zaměstnavatele či příslušného archivu (kde byly následně s odstupem času nalezeny), popř. měl být s ohledem na okolnosti dané věci zvolen postup, který by umožnil přiznat doplatek invalidního důchodu nad časové období limitované příslušnou legislativou. Pokud Nejvyšší správní soud při svém závěru o omezení doby stěžovatelova nároku odkazoval na dřívější legislativní úpravu dané problematiky, podle stěžovatele se tato oblast práva stále vyvíjí, a při její aplikaci je potřeba vždy aktuálně zohlednit skutkový stav daného případu. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na závěry Veřejného ochránce práv, které sice předcházely vydání napadených rozhodnutí, ale dopadají i na ně.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 11. 2013, č. j. 450 603 440 byla zamítnuta žádost stěžovatele o doplatek invalidního důchodu podle §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel námitky, které byly rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne ze dne 17. 7. 2014, č. j. 450 603 440/312-JK, zamítnuty a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo potvrzeno. Posledně citované rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2015, č. j. 34 Ad 30/2014-25, zamítnuta. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel kasační stížnost, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítnul.
4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Brně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
6. Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení zejména před Nejvyšším správním soudem a Krajským soudem v Brně, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí se způsobem, jakým aplikovaly §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Právo na spravedlivý proces však není možno vykládat tak, že by účastníkovi garantoval úspěch v řízení, či že by mu bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
7. Správní soudy v napadených rozhodnutích vycházely ze skutečnosti, že v žádosti stěžovatele o plný invalidní důchod dne ze dne 12. 11. 1993 bylo mimo jiné uvedeno, že stěžovatel pracoval v době od 29. 10. 1990 do 31. 12. 1990 u organizace Silnice s. p. Brno, a v době od 1. 1. 1991 do 31. 12. 1992 u organizace Silnice Viaservis Brno s poznámkou, že od 27. 7. 1992 do 30. 9. 1992 byl v pracovní neschopnosti bez nároku na výplatu nemocenských dávek. Rozhodnutím ze dne 28. 2. 1994 byl stěžovateli ode dne 27. 7. 1992 přiznán plný invalidní důchod. Doba od 29. 10. 1990 do 26. 7. 1992 byla stěžovateli započtena jako doba zaměstnání, výše hrubých výdělků v tomto období dosažených však zohledněna nebyla, neboť v tuto dobu nebyly známy. V odůvodnění rozhodnutí k tomu bylo uvedeno, že se České správě sociálního zabezpečení nepodařilo výdělek za toto období došetřit, a stěžovatel byl poučen, že pokud sám předloží doklad o výši svého výdělku, bude o výši důchodu rozhodnuto znovu. Po dobu pobírání invalidního důchodu, plného invalidního důchodu a invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně, tj. až do dubna 2012, však stěžovatel žádost o přepočet dávky nepodal a žádné doklady o výši svého výdělku ve vymezeném období let 1990 - 1992 nedoložil. Dne 25. 1. 2012 požádal stěžovatel o přiznání starobního důchodu, ten mu byl přiznán rozhodnutím ze dne 17. 4. 2012 zpětně od 3. 2. 2007. V souvislosti s řízením o starobní důchod provedla Městská správa sociálního zabezpečení v Brně dne 6. 8. 2012 rekonstrukci evidenčního listu důchodového zabezpečení včetně hrubých výdělků stěžovatele za období od 29. 10. 1990 do 26. 7. 1992. Tento evidenční list vystavený podle §6 odst. 4 písm. u) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, obdržela Česká správa sociálního zabezpečení dne 7. 8. 2012. Na základě něho byla stěžovateli upravena výše starobního důchodu rozhodnutími ze dne 19. 9. 2012 a ze dne 27. 5. 2013 zpětně od 7. 8. 2007. Nárok na doplatek invalidního důchodu podle České správy sociálního zabezpečení však stěžovateli nevznikl, neboť ten lze přiznat s ohledem na ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. nejvýše pět let zpětně od zjištění, že dávka byla vyměřena v nižší výměře, než náleží, a k nejzazšímu možnému datu přiznání doplatku, tedy ke dni 7. 8. 2007, již stěžovatel poživatelem invalidního důchodu nebyl.
8. Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovateli připomněl, že na skutečnost, že podklady pro výpočet invalidního důchodu za období od 29. 10. 1990 do 30. 9. 1992 nebyly úplné, byl upozorněn již v rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 2. 1994, a jak sám stěžovatel uvedl, nevěnoval uvedenému pozornost a zajímal se o tuto záležitost až v době, kdy požádal o starobní důchod. Doplatek důchodu podle §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., ve spojení s čl. II., bod 14 zákona č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 306/2008 Sb."), proto stěžovateli nenáleží, neboť nelze dospět k závěru, že by stěžovatelem uplatňovaný nedoplatek vznikl v důsledku nesprávného postupu orgánů sociálního zabezpečení.
9. S tímto závěrem Krajského soudu v Brně se ztotožnil Nejvyšší správní soud, který po rekapitulaci na věc dopadající právní úpravy odmítl názor stěžovatele, že stát nemůže omezit svoji reparační povinnost vzniklou mu v důsledku chybného postupu správního orgánu, a že je proto povinen doplatit rozdíl mezi důchodem správně a nesprávně vyměřeným za celou dobu trvání nároku. Nejvyšší správní soud poukázal na skutečnost, že takový názor nemá oporu v zákoně a podporu pro něj nelze nalézt ani v normách vyšší právní síly, především v Listině základních práv a svobod. V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvádí, že podmínky pro zpětné přiznání a vyplacení dávky byly po celou dobu účinnosti Listiny upraveny v zákoně stejně a byly omezeny dobou tří let od uplatnění nároku, případně od zjištění, že dávka byla odepřena neprávem nebo stanovena v nižší výměře, než náležela. Teprve zákonem č. 306/2008 Sb. (čl. I. bod 71) se mění §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. tak, že důchod nebo jeho zvýšení se doplatí nejvýše pět let nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení, důchod nebo jeho zvýšení se však doplatí ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, v případě, že důchod nebyl přiznán nebo byl vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení.
10. Pokud stěžovatel namítá, že právě v jeho věci došlo k pochybení ze strany České správy sociálního zabezpečení, takové jeho tvrzení neodpovídá provedenému dokazování. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku stěžovateli vysvětlil, že důvodová zpráva k zákonu č. 306/2008 Sb. uváděla demonstrativní výčet případů, na něž by se nově koncipované pravidlo o zpětném přiznávání důchodů v případech zavinění správního orgánu za vyměření dávky v nižší výši, než v jaké měla náležet, vztahovalo. Společným znakem uváděných příkladů bylo, že orgán sociálního zabezpečení měl k dispozici všechny podklady prokazující plně a jednoznačně důchodové nároky oprávněného, a přesto rozhodl o výši dávky v rozporu se zákonem. Uvedené pravidlo tedy bylo koncipováno pro případy, kdy nositel pojištění při stanovení výše důchodu chybně posoudil právní otázku nebo rozhodl o výši dávky v rozporu s doklady obsaženými ve správním spisu. Z výše uvedeného je zřejmé, že projednávaný případ do této kategorie nespadá. Není pochyb o tom, že orgán sociálního zabezpečení rozhodl o přiznání invalidního důchodu v souladu se shromážděnými podklady a výši dávky stanovil v tomu odpovídající výměře. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že Česká správa sociálního zabezpečení měla již při vyměřování invalidního důchodu postupovat aktivněji a vyžádat si stěžovatelovy evidenční listy buď od zaměstnavatele či příslušného archivu. V této souvislosti je nutno poukázat na §50 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen "zákon č. 582/1991 Sb."), podle kterého oprávněný nebo jiný příjemce dávky důchodového pojištění je povinen písemně ohlásit plátci dávky do 8 dnů od skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu nebo poskytování, a na §53 téhož zákona, podle kterého příjemce dávky důchodového zabezpečení, který byl orgánem sociálního zabezpečení podle §12 tohoto zákona vyzván, aby osvědčil skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku důchodového zabezpečení, její výši nebo výplatu, byl povinen výzvě vyhovět, a to ve lhůtě do 8 dnů ode dne doručení výzvy, nestanovil-li orgán sociálního zabezpečení lhůtu delší. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil přesvědčení, které stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybňoval, že orgán sociálního zabezpečení rozhodl o přiznání invalidního důchodu v souladu se shromážděnými podklady a výši dávky stanovil v tomu odpovídající výměře. Z odůvodnění rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu ze dne 28. 2. 1994 lze přitom dovodit, že se Česká správa sociálního snažila s využitím zákonných kompetencí chybějící údaje došetřit, pro odstup času však konkrétní úkony, které ve věci podnikla, nemůže prokázat. Nejvyšší správní soud dovodil, že něco takového po ní ani nelze požadovat, když Česká správa sociálního zabezpečení není povinna se "vyviňovat" z pouhých tvrzení stěžovatele, že v minulosti pochybila, aniž by zde existovaly jakékoliv skutečnosti, jež by takovéto pochybení indikovaly. Domněnka Veřejného ochránce práv, který se vzhledem k absenci uvedených záznamů o došetřování výdělků pro stanovení výše důchodu domnívá, že orgány sociálního zabezpečení k tomuto došetřování nikdy nepřistoupily, proto dle názoru Nejvyššího správního soudu postrádá racionální jádro. Nelze rovněž přehlédnout, že v souladu se zákonem Česká správa sociálního zabezpečení vyzvala stěžovatele k součinnosti a poučila ho o možnostech přepočtu dávky, výzva však nebyla po celou dobu pobírání invalidního důchodu ze strany stěžovatele vyslyšena, přičemž pro řešení otázky zavinění České správy sociálního zabezpečení je zcela nepodstatné, z jakého důvodu se tak stalo. V této souvislosti Nejvyšší správní soud upozornil, že proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení bylo možno podat podle §250l a §250m odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2002 ve lhůtě 30 dnů od doručení rozhodnutí opravný prostředek ke krajskému soudu, což stěžovatel neučinil.
11. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se vypořádala se všemi námitkami stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní orgány i soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu.
12. Na uvedeném nemůže nic změnit ano odkaz stěžovatele na článek 30 Listiny či judikaturu Ústavního soudu. Ve smyslu článku 41 odst. 1 Listiny se lze totiž práv uvedených v článku 30 domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Pokud tedy jak orgány sociálního zabezpečení, tak správní soudy postupovaly v souladu s §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., nelze jejich postup označit za protiústavní, a přisvědčit stěžovali, který se domáhal, aby byl "s ohledem na okolnosti dané věci zvolen postup, který by umožnil doplatek invalidního důchodu i za časové období limitované příslušnou legislativou". Takový stěžovatelem požadovaný postup by byl nejen v rozporu se zněním zákona, ale také by ve svém důsledku diskriminoval ostatní pojištěnce, kteří řádně plní své povinnosti stanovené zákonem č. 582/1991 Sb.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu