ECLI:CZ:US:2017:2.US.682.17.1
sp. zn. II. ÚS 682/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Štefana Patky, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, se sídlem Štefánikova 14, 695 01 Hodonín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2016, č. j. 26 Cdo 2684/2016-254, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2015, č. j. 15 Co 380/2014-200, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinné prostředky nápravy podle čl. 13 Úmluvy, jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. října 2015, č. j. 15 Co 380/2014-200, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 525 279,50 Kč s příslušenstvím, i ve výroku III., jímž byla žalobci uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 67 263 Kč. Dále uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 19 643,68 Kč. V dané věci šlo o vypořádání vzájemných nároků (zhodnocení věci, dlužné nájemné) po ukončení nájemního vztahu v intencích §667 odst. 1 věta čtvrtá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), mezi žalobcem jakožto nájemcem a žalovaným jakožto pronajímatelem. Soudy obou stupňů ve shodě konstatovaly, že s ohledem na existenci dohody o ukončení nájemního vztahu, v níž oba účastníci písemně stvrdili, že ke dni ukončení nájemního vztahu jsou vzájemně vypořádáni a nemají vůči sobě z titulu nájemního vztahu žádné závazky a pohledávky, nemůže být žalobě vyhověno.
3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2016, č. j. 26 Cdo 2684/2016-254, odmítnuto podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť v něm scházel jakýkoli údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.).
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí. Nejvyššímu soudu vytýká, že dovolání pouze stroze odmítl, aniž by se blíže věnoval stěžovatelově argumentaci. Domnívá se, že napadené usnesení Nejvyššího soudu nevyhovuje požadavkům na řádné odůvodnění, jak byly formulovány např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. října 2016 sp. zn. I. ÚS 700/16. Rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýká přílišný formalismus a porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a v důsledku toho i odepření spravedlnosti. Vyslovuje přesvědčení, že v dovolání bylo jasně vymezeno, jaká otázka má být Nejvyšším soudem posouzena (zejména otázka aplikace §667 odst. 1 obč. zák. a otázka, kdy lze provést vypořádání zhodnocení předmětu nájmu) a v čem spatřuje nesprávnost řešení, které zvolil odvolací soud. Spolu se zrušením rozhodnutí Nejvyššího soudu navrhuje stěžovatel i zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, které rovněž považuje za nesprávné.
III.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh, který je nutno z níže uvedených důvodů odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
6. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro existenci vady, pro kterou nemohl v dovolacím řízení pokračovat, neboť stěžovatel nevymezil žádné z požadovaných kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. K otázce procesních náležitostí dovolání přitom lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 o. s. ř., v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle §241a odst. 3 o. s. ř. vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V §241b odst. 3 o. s. ř. je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela zřetelně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není nepřípustným formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.
7. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti uvádí, že jeho dovolání veškeré náležitosti (zejména nastolení právní otázky) požadované procesními předpisy splňovalo, avšak toto tvrzení, jak mohl Ústavní soud ověřit ze stěžovatelem předloženého dovolání, které tvoří přílohu ústavní stížnosti, se z jeho obsahu skutečně nepodává. Stěžovatel totiž v dovolání pouze polemizoval s právními (interpretace §667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.) a skutkovými (obsah dohody o ukončení nájemního vztahu) závěry odvolacího soudu, avšak ve vztahu ke kritériím přípustnosti dovolání vyplývajícím z §237 o. s. ř. neuvedl ničeho. Stěžovatelův odkaz na nález ze dne 24. října 2016 sp. zn. I. ÚS 700/16 není případný. Ve věci řešené v tomto nálezu stěžovatel uplatňoval důvod přípustnosti dovolání spočívající v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, přičemž stěžovatel nesouhlasil s interpretací dosavadní judikatury, jak ji provedl odvolací soud. Toto však v nyní projednávané věci ve stěžovatelově dovolání obsaženo není. Pokud stěžovatel pouze navrhoval, aby bylo jím zpochybněné právní řešení v dovolání nastolených otázek odvolacím soudem nahrazeno jiným (dle stěžovatele správným) řešením soudu dovolacího, pak toto významově neodpovídá žádnému ze (čtyř) shora uvedených kritérií přípustnosti dovolání, a to včetně hlediska, podle nějž by dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak. Tento případ míří na situace, kdy dovolací soud se má v dovolacím řízení odchýlit od (svého) právního názoru vyjádřeného v jeho (dřívějším, resp. dřívějších) rozhodnutích (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). Při výkladu zastávaném stěžovatelem by vymezení dalších důvodů přípustnosti, a ostatně i samotná kategorie přípustnosti dovolání, ztrácely rozumný smysl, neboť by přípustnost dovolání byla bez dalšího založena již tím, že by dovolatel žádal, aby se Nejvyšší soud odchýlil od dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, o což však jde každému dovolateli bez výjimky.
8. Postup Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele napadeným usnesení odmítl pro absenci vymezení přípustnosti dovolání, jež je však podstatnou náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku (§241a odst. 2 o. s. ř.), tudíž nelze považovat za ústavně nesouladný. Ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná. Co se týče rozsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, lze poukázat na §243f odst. 3 o. s. ř., podle něhož platí, že v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání nepřípustné.
9. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro existenci vad, pro něž nebylo lze v řízení dále pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.), měla pak nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, pokud směřovala proti napadenému rozhodnutí soudu nižšího stupně. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení [srov. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], či nikoliv.
10. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud však bylo stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.) proto, že vůbec neobsahovalo předpoklady své přípustnosti, neměl Nejvyšší soud pro úvahu ohledně přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ani prostor. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, je třeba na stěžovatelovo dovolání (proti rozhodnutí soudů nižších stupňů) hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (viz mimo mnoha dalších např. usnesení ze dne 8. března 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http:// nalus.usoud.cz). Za těchto okolností pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí soudu nižšího stupně - považovat za přípustnou.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Brně ji pak odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu