ECLI:CZ:US:2017:2.US.707.17.1
sp. zn. II. ÚS 707/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 14. 11. 2016, č. j. 70 Co 190/2016-1352, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2015, č. j. 39 Nc 27 / 2012-1167, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2017, která po doplnění podáním právní zástupkyně ze dne 24. 4. 2017 po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 32 odst. 4, v článku 36, v článku 37 odst. 2 a 3, a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 3, 5, 9 odst. 3, a v článku 16, 18 a v článku 19 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, které svěřily syna A. (dále jen "nezletilý") do péče matky. Stěžovatel uvádí, že byl matkou nezletilého v průběhu jejich soužití psychicky týrán, a na radu psychologa proto ze vztahu odešel. Současně stěžovatel podal návrh na svěření syna do své výchovy, neboť matka nezletilého mu jej odmítala vydávat ke styku s odůvodněním, že stěžovatel je psychicky nemocný. Stěžovatel se považuje za dobrého otce a upozorňuje, že i ve znaleckých posudcích MUDr. Adamové, PhDr. Široké i PhDr. Dařílkové je konstatováno, že nezletilý má k otci velmi kladný vztah. Vzhledem ke skutečnosti, že matka nezletilého se přátelila s přítelkyní znalkyň Adamové a Široké, byly znalecké posudky tímto zcela zřejmě ovlivněny, a potvrdily tvrzení matky, že stěžovatel je psychicky narušen. Také z výpovědi PhDr. Široké před soudem byla patrná přátelská podpora matky, a naopak osočení MUDr. Dojčara, že jeho znalecké posudky jsou dělány "pro otce". Jmenovaný znalec totiž konstatoval, že i pokud by nějaká diagnóza z oblasti psychických poruch shledána byla, tak tato nevylučuje stěžovatele z běžné výchovy nezletilého dítěte. Za účelové a podané nepřátelským způsobem považuje stěžovatel taktéž svědectví asistentky Zdražilové, která byla přítomna při stycích stěžovatele s nezletilým. Stěžovatel také upozorňuje, že dle informací nezletilého je tento fyzicky napadán svým bratrem, synem matky nezletilého z jiného vztahu. Okresní soud přitom nevyhověl stěžovatelem navrženým důkazům a nevyžádal si zprávy školy o chování nezletilého J., a spokojil se s vyjádřením nezletilého J. a matky, kteří vše negativní popřeli. Stěžovatel poukazuje na obsah znaleckých posudků MUDr. Dojčara a PhDr. Věžníka, podle kterých se psychické poruchy neprokázaly. Podle znaleckých posudků MUDr. Kohoutka a PhDr. Kocourkové stěžovatel netrpí duševním onemocněním ve smyslu schizofrenie. Je u něj přítomna paranoidní porucha osobnosti, která se projevuje zejména vztahovačností a pocity křivdy. Dle stěžovatele tím měli znalci na mysli stěžovatelem tvrzené násilí na synovi A. ze strany bratra J. Znalci však nepromítli do svých závěrů dostatečně tu skutečnost, že stěžovatel jakožto otec nemohl jinak, nežli hájit nezletilého syna A. před bratrem, který ho fyzicky týral. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud se znalci neshodli na jednotné diagnóze jeho údajné psychické poruchy, nemůže obstát ani rozsudek, který není založen ve vztahu ke stěžovateli na specifikaci diagnózy, která by měla být u stěžovatele přítomna. Stěžovatel dále namítá, že ve znaleckých posudcích, které mají být vypracovány s ohledem na nejlepší zájem dítěte, neřeší znalci skutečnost, proč původně kladný vztah nezletilého k stěžovateli je nyní nepřátelský. Stěžovatel také uvádí, že podal návrh na konstatování podjatosti senátu 70 Co Krajského soudu v Olomouci, neboť předseda senátu 70 Co připustil, že zná oba účastníky, kdy se s nimi sice nestýká, ale zná je z Cyklotrialového klubu. Podjatost předsedy senátu byla také zjevná při jednání soudu, kdy stranil matce nezletilého. Stěžovatel uzavírá, že mu byla v řízení před obecnými soudy odepřena spravedlnost, neboť opatrovnické řízení bylo vedeno s cílem zbavit jej svéprávnosti namísto toho, aby se zabývalo tím, jak rychle a efektivně navodit stav v souladu s nejlepším zájmem dítěte.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující relevantní skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2015, č. j. 39 Nc 27/ 2012-1167, byl nezletilý A. svěřen do péče matky (výrok I.) a stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu nezletilého výživným ve výši 2 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 7. 2012 a ve výši 4 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2013 (výrok II.). Podle výroku VI. rozsudku je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilým vždy každý kalendářní týden v pondělí v době od 15:00 hodin do 17:00 hodin s výjimkou pondělí, pokud na ně připadne státní svátek, a dále s výjimkou měsíce července každého roku, a to bez účasti matky v prostorách Střediska sociální prevence v O. za asistence opatrovníka nebo jím pověřené osoby. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 11. 2016, č. j. 70 Co 190/2016-1352 tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. o péči, a ve výroku II. o výživném potvrzuje. Výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně změnil odvolací soud tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým každé pondělí v době od 15:00 hodin do 17:00 hodin, s výjimkou pondělí, na které připadne státní svátek a s výjimkou měsíce července každého roku, a to bez přítomnosti matky, v prostorách Střediska sociální prevence v O. za asistence orgánu sociálně-právní ochrany dětí Magistrátu města O., nebo za asistence jím pověřené jiné osoby.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ani Okresního soudu v Olomouci nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání.
6. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů k nezletilým, resp. upravily pravidelný styk stěžovatele s nimi, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, na který ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž odkazuje).
7. V projednávané věci Ústavní soud neshledal v namítaném postupu soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami stěžovatele náležitě vypořádaly, zejména podrobně popsaly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že v nejlepším zájmu dítěte je, aby nadále zůstalo v péči matky, neboť matka má vhodnější předpoklady pro další péči o dítě a již prokázala, že je schopna o dítě dobře pečovat a dítě v její péči prospívá, chce nadále žít s matkou, ke které má blízký citový vztah a matka saturuje jeho potřeby. S těmito závěry se ztotožnil také odvolací soud, který považoval další dokazování - s ohledem na závěry znalců o psychickém zdravotním stavu stěžovatele a zejména s ohledem na postoj samotného otce k jeho osobnímu asistovanému styku s nezletilým - za neúčelné a nehospodárné pro stát (soud) i účastníky řízení. Odvolací soud konstatoval, že pokud stěžovatel na základě svého vlastního rozhodnutí v zásadě nevyužívá asistovaný styk s nezletilým po dobu cca tří let a neučinil tak ani po vyhlášení napadeného rozsudku přes opakovaně nabízenou nápomoc opatrovníka, považuje odvolací soud za nadbytečné a zcela neúčelné realizovat jakékoliv další dokazování k tomu, jak matka výchovně vede nezletilého. Jakékoliv zjištění totiž nemůže převážit nad odbornými závěry znalců v kombinaci s tím, že stěžovatel se s nezletilým v posledních třech letech viděl pouze řádově v minutách - ne proto, že by mu v tom matka bránila, ale protože stěžovatel nesouhlasí s asistencí třetí osoby při svém osobním kontaktu s nezletilým, a proto takový kontakt dlouhodobě odmítá využívat.
8. Ze shora uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů důkladně zkoumaly na základě četných znaleckých posudků, lékařských zpráv a vyjádření, zda je v zájmu nezletilého, aby byl svěřen do péče matky, a se stěžovatelem se stýkal v rámci asistovaného styku v soudem stanoveném rozsahu. Není přínosné na tomto místě opakovat argumentaci obecných soudů, se kterou se Ústavní soud zcela ztotožňuje, a která je ohledně shora uvedených závěrů obecných soudů řádně podložena provedeným dokazováním (rozsudek soudu prvního stupně jen v části týkající se dokazování zahrnuje 37 stran).
9. Nelze ani přisvědčit stěžovateli v tom, že by byl nedostatečně zjištěn jeho zdravotní stav, respektive že mu nebyl umožněn přezkum jeho zdravotního stavu. Dokazování vedené soudem prvního stupně zahrnovalo zadání dvou znaleckých posudků (PhDr. Hany Široké, psycholožky a MUDr. Jitky Adamové, psychiatričky, a dále MUDr. Roberta Dojčára, psychiatra), kteří se v podstatě (byť s určitými odchylkami) shodly na diagnóze stěžovatele (trvalá duševní porucha s bludy), významně snižující výchovnou způsobilost stěžovatele a zakládající možné ohrožení duševní zdraví dítěte v případě dekompenzace paranoidní poruchy osobnosti. Z toho důvodu bylo doporučeno i přes kladný vztah mezi stěžovatelem a nezletilým přistoupit k asistovaným stykům vedeným odborníkem. Na návrh stěžovatele i opatrovníka soud pověřil zpracováním třetího, revizního znaleckého posudku znalce MUDr. Jiřího Koutka, Ph.D. a Doc. PhDr. Janu Kocourkovou. Znalci u stěžovatele vyšetřením zjistili specifickou paranoidní poruchu osobnosti a uvedli, že nelze vyloučit, že se u stěžovatele v minulosti projevovaly známky až bludného zpracování reality, zejména v průběhu emoční zátěže. V současnosti znalci u otce neprokázali psychotickou poruchu s bludy, do budoucna její vývoj nelze predikovat. Ve vztahu k posudku PhDr. Široké a MUDr. Adamové se revizní znalci neztotožňují se závěrem schizoidní poruchy osobnosti u otce, naopak ve shodě s PhDr. Širokou dospěli k závěru, že výchovné schopnosti otce jsou snížené. Na rozdíl od znalce MUDr. Dojčára dospěli znalci k závěru, že duševní stav otce negativně ovlivňuje jeho výchovnou způsobilost. Současně znalci doporučují asistovaný styk nezletilého s otcem.
10. Ústavní soud rozumí snaze stěžovatele stýkat se (ideálně bez přítomnosti třetí osoby) se svým synem. Asistovaný styk není zcela jistě pro nezletilého ani pro jeho vztah se stěžovatelem ideálním řešením, avšak jak vyplynulo i ze znaleckých zkoumání, je toho omezení pro nezletilého menším zlem oproti dopadu, který by na něj mělo chování stěžovatele, respektive jeho vtahování nezletilého do svých problémů. Lze tedy uzavřít, že soudy přistoupily ke stanovení asistovaného styku z důvodu ochrany zájmů nezletilého, zejména z důvodu stabilizace jeho psychického stavu a minimalizace negativního dopadu psychické manipulace nezletilého ze strany stěžovatele.
11. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by soudy při svém rozhodování byly vedeny snahou zbavit stěžovatele svéprávnosti, či zcela vyloučit jeho výchovné působení na nezletilého. Naopak Okresní soud v Olomouci zdůraznil, že je třeba, aby si matka nezletilého uvědomila, že stěžovatel nebyl zbaven ani omezen v rodičovské odpovědnosti, a matka jako osoba o dítě pečující musí respektovat své zákonné povinnosti ve vztahu k stěžovateli, tedy informovat jej o všech podstatných věcech týkajících se dítěte, o jeho zdravotním stavu, o školních záležitostech, prospěchu, zájmové činnosti apod., neboť stěžovatel zůstává nadále zákonným zástupcem dítěte a má právo podílet se na rozhodování o záležitostech, které se dítěte týkají.
12. Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se podjatosti předsedy senátu 70 Co odvolacího soudu, z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel v průběhu odvolacího řízení vznesl písemně námitku podjatosti vůči členům odvolacího senátu 70 Co. Tato námitka byla vyřešena usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2016, č. j. Nco 51/2016-1315 tak, že dotčení soudci nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí předmětné věci.
13. Ústavní soud závěrem podotýká, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje možnost stěžovatele domáhat se změny stávající úpravy styku s nezletilými dětmi. Rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi totiž nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů".
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu