ECLI:CZ:US:2017:2.US.736.15.1
sp. zn. II. ÚS 736/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Dušana Bakaly, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti I. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015 č. j. 30 Cdo 820/2014-73, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2013 č. j. 25 Co 213/2013-65 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. ledna 2013 č. j. 22 C 51/2010-53, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozsudků (resp. výroků), jimiž měla být porušena ustanovení čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 89 odst. 2 Ústavy.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným rozsudkem (po předchozím vrácení věci odvolacím soudem) zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se na vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 548 100 Kč; obvodní soud totiž dospěl k závěru, že žalobě, podané z titulu náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli neoprávněným vězněním od 11. 11. 1986 do 11. 7. 1988, nelze vyhovět, neboť takový nárok nemá "právní podklad".
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze výše identifikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil, neboť se se závěry nalézacího soudu plně ztotožnil.
4. Na základě stěžovatelova dovolání Nejvyšší soud výše označeným rozsudkem rozsudek městského soudu ústavní stížností napadeným výrokem změnil s tím, že se rozsudek obvodního soudu mění tak, že "trestním stíháním žalobce, jeho odsouzením a výkonem trestu bylo porušeno jeho právo na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces, a v konečném důsledku jeho uvězněním a výkonem trestu právo na svobodný život a osobní bezpečnost a že se zamítá žaloba na zaplacení částky 548.100 Kč", a to proto, že stěžovateli je možno vyhovět pouze ve formě morálního zadostiučinění, nikoliv však ve formě finanční kompenzace; současně Nejvyšší soud rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 12 342 Kč (výrok II.), odvolacího řízení ve výši 24 684 Kč (výrok III.) a dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč (výrok IV.).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že svou žalobu podal ještě před uveřejněním stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 [(ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb., dále jen "Stanovisko")], takže jeho nárok vyplývá přímo z ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy, a navíc ho lze přiznat i na základě ustanovení čl. 10 odst. 1 či čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, jak plyne z řady (stěžovatelem odkazovaných) nálezů Ústavního soudu. Stěžovatel přitom namítá, že Nejvyšší soud v posuzované věci aplikoval ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a tedy postupoval ve zjevném rozporu s §36 téhož zákona, jež takový postup výslovně vylučuje. V této souvislosti pak stěžovatel upozornil, že Nejvyšší soud svým postupem prohlubuje nerovnost, neboť řadě osob v obdobném postavení jako stěžovatel již byla náhrada nemajetkové újmy soudy pravomocně přiznána (a také vyplacena).
6. Pokud jde o otázku formy a případné výše zadostiučinění, stěžovatel uvádí, že ani Ústavní soud v nálezech ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 1856/13 (N 233/75 SbNU 597) a ze dne 6. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3451/13 (N 26/76 SbNU 357) nenabádal k odmítnutí finančního zadostiučinění. Stěžovatel se přitom domnívá, že zadostiučinění formou omluvy či konstatování porušení práva je vhodné (pouze) tam, kde došlo na straně státu k drobnému pochybení, v případě déle trvajícího zbavení osobní svobody je však takové zadostiučinění "výsměchem poškozenému občanovi a pošlapáním jeho lidské důstojnosti". S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") se stěžovatel domnívá, že není namístě, aby mu byla jedna ze složek odškodnění (tj. náhrada nemateriální újmy) odepřena (např. rozsudek ze dne 29. 5. 1997 ve věci Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku, stížnosti č. 19233/91 a 19234/91).
7. Stěžovatel je proto toho názoru, že mu Nejvyšší soud v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny nepřiznal finanční zadostiučinění jakožto úměrnou formu odškodnění za nezákonné věznění, a že současně porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy, protože nerespektoval závazný názor vyslovený ve výroku II. Stanoviska.
8. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 26. 4. 2015 stěžovatel odkázal na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 819/15 (N 81/77 SbNU 177) a znovu vyjádřil přesvědčení, že mu svědčí právo na finanční náhradu imateriální újmy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
11. Oproti očekávání stěžovatele nespatřuje Ústavní soud ve způsobu, jakým se dovolací soud "zhostil" interpretace závěrů Stanoviska, resp. nálezu sp. zn. III. ÚS 1856/13, za ústavně nekonformní. Nejvyšší soud totiž na základě těchto závěrů indikoval porušení stěžovatelova základního práva, současně však z důvodů zaznamenaných na str. 6 rozsudku vyjádřil přesvědčení, že v dané věci představuje samotné konstatování porušení základních práv pro stěžovatele dostatečnou satisfakci. Konstatoval-li tedy Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1856/13, že obecné soudy při rozhodování o výši náhrady vezmou v úvahu specifika dané věci, jež plynou z důvodů obsažených v citovaném stanovisku, tj. že sice nesmí dojít k poškození žadatelů o odškodnění, o jejichž věci nebylo do doby přijetí Stanoviska "shodou okolností" rozhodnuto, na straně druhé že jimi uplatňovaný nárok má oporu toliko v dosavadní (nesprávné) praxi orgánů veřejné moci, a nikoliv tedy v pozitivované právní normě, reflektoval Nejvyšší soud tento pokyn v napadeném rozhodnutí způsobem, kterému není v ústavněprávní rovině co vytknout (srov. usnesení ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 840/15). V této souvislosti je nutno připomenout, že předmětem Stanoviska byla otázka právního základu vznášených nároků (bod I. výroku) a dále otázka zachování práva na projednání věci za splnění tam stanovených podmínek (bod II. výroku), nikoli však na "automatické" přiznání stěžovateli vznášených nároků.
12. Je navíc třeba zdůraznit, že do projednávané věci nedopadají závěry stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 819/15 (resp. obdobného nálezu ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 723/15), a to proto, že v těchto věcech - na rozdíl od nynější věci - bylo tamním stěžovatelům odškodnění již v minulosti přiznáno (a případně i vyplaceno), a nehrozí tudíž jeho navrácení. Tato skutečnost přitom představuje podstatnou odlišnost i potud, že stěžovateli nebyla přiznána finanční kompenzace utrpěné imateriální újmy ani před přijetím Stanoviska (viz dikci v jeho bodu 34.: "jen některé z nich měly to "štěstí", že jejich případy byly rozhodnuty ještě před tímto judikatorním odklonem"), čímž je materiální důvod "aplikace" jeho intertemporálního výroku II. rozhodným způsobem potlačen.
13. Současně je namístě dodat, že z ústavněprávního hlediska bylo nezbytnou povinností obecných soudů přistoupit k posouzení věci prizmatem závěrů Stanoviska, tedy v tom smyslu, že nárok opřený o aplikaci ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy nemá žádnou oporu v pozitivované právní úpravě, nýbrž jen ve vadné aplikační praxi [nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497)]. Co do posouzení okolností případu a možné náhrady nemajetkové újmy tak zůstává věc otevřena k posouzení obecným soudům, a to právě s ohledem na časový odstup, srovnatelné případy politických obětí minulého režimu, důvody odsouzení v dobovém kontextu z hlediska úpravy povinnosti vykonat vojenskou službu v jiných státech [v různých formách bylo upraveno právo vznést námitky svědomí ve vztahu k občanské povinnosti služby v ozbrojených silách v inkriminované době pouze ve Velké Británii (1916), dále v Dánsku (1917), Švédsku (1920), Nizozemí (1920-1923), Norsku (1922), Finsku (1931) a ve Spolkové republice Německo (1949)], a to, že v judikatuře ESLP byla tato otázka otevřena až rozsudkem Velkého senátu ze dne 7. 7. 2011 ve věci Bayatyan proti Arménii (stížnost č. 23459/03), avšak i to jen vzhledem k zvláštním okolnostem onoho případu. Tato situace proto vzniká právě v důsledku oné vadné aplikační praxe, kterou však přičítat k tíži obecným soudům nelze, stejně jako zákonodárci, který se vznikem takové situace při přijímání zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nemohl počítat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 771/15).
14. Pro úplnost se pak sluší rovněž dodat, že z výše rozvedených důvodů nebylo namístě vycházet ze závěrů - stěžovatelem ostatně ani v případném dalším doplnění ústavní stížnosti neodkazovaného - nálezu ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 823/15, a to mimo jiné i proto, že z hlediska závěrů Stanoviska je třeba každý individuální případ posuzovat - s přihlédnutím k daným okolnostem - zvlášť.
15. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovateli porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny, Úmluvy a Ústavy nepodařilo doložit, a Ústavní soud proto jeho návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu