ECLI:CZ:US:2017:2.US.744.17.1
sp. zn. II. ÚS 744/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M.V., t. č. ve Vazební věznici Brno - Bohunice, zastoupeného JUDr. Igorem Velebou, advokátem, se sídlem Soběšická 151, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 33/2017-22 ze dne 26. ledna 2017 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 70 Nt 3502/2017-8 ze dne 7. ledna 2017, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 3502/17 se podává, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (viz skutek 1, 2 a 3 usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 1. 2017 č. j. KRPB-4761-30/TČ-2017-060212), přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (viz skutek 1, 2 uvedeného usnesení policejního orgánu) a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku (viz skutek 3 uvedeného usnesení policejního orgánu). Trestného jednání se měl dopustit stručně řečeno tím, že zcela bezdůvodně napadl v budově Finančního úřadu v Brně a v divadelním klubu Mahenova divadla v Brně poškozené a v psychiatrické léčebně při podávání léků pracovníky léčebny, kterým vyhrožoval fyzickou újmou.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Brně byl stěžovatel podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu a podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nebyl přijat písemný slib stěžovatele.
4. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou. Dospěl ke shodnému názoru jako soud prvního stupně, že u stěžovatele jsou dány vazební důvody dle §67 písm. a), c) tr. řádu, neboť stěžovatel nemá žádné stálé bydliště, k němuž by měl vztah, k trvalému pobytu je hlášen na úřední desce Magistrátu města Brna a je nezaměstnaný, a pro násilný trestný čin byl již dvakrát soudně trestán, přičemž dalších tří násilných skutků, z nichž je nyní podezřelý, se měl dopustit ve lhůtě podmíněného odsouzení a v průběhu uložených obecně prospěšných prací.
5. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že u něho nejsou dány zákonné důvody pro uvalení útěkové a předstižné vazby. Závěry, k nimž soudy dospěly, označuje za extrémně rozporné s provedeným dokazováním, neboť má za to, že u veřejného zasedání prokázal, že má bydliště a že má vyhlídky zaměstnání pro zahraniční společnost. Upozorňuje na to, že se při výslechu k trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedoznal a soudy nemohly toto podezření vyvodit ani na základě jeho psychiatrické anamnézy, neboť jeho psychický stav nebyl zkoumán. Samotný argument, že byl v minulosti dvakrát odsouzen za násilný trestný čin, proto podle jeho názoru nestačí, když důvodnost jeho aktuálního trestního stíhání zůstává ve vysoké míře spornosti. Z některých pasáží odůvodnění usnesení stížnostního soudu nadto vyvozuje, že soud již předjímal výsledek trestního řízení tak, že stěžovatel trestnou činnost spáchal, čímž porušil zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel popírá, že by se skutků, pro něž bylo jeho trestní stíhání zahájeno, dopustil, když v psychiatrické léčebně byl držen bez svého souhlasu, a v divadelní kavárně a na finančním úřadě byl sám napaden poškozenými. Má za to, že soudy neprovedly dostatečné šetření a nepostupovaly ani v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
6. Ústavní soud zvážil stěžovatelem vznesené námitky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností soudů; do této činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Uvedené pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.
8. Stěžovatel vznáší jednak námitky proti důvodnosti jeho trestního stíhání a jednak poukazuje na neexistenci vazebních důvodů.
9. Základní podmínkou omezení osobní svobody vazbou je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán konkrétní trestný čin, tak i ve směru, zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro pravomocné odsouzení.
10. Jak je konstatováno v napadeném usnesení stížnostního soudu i v rozhodnutí soudu prvního stupně, důvodné podezření z toho, že se mohly stát přečiny, podrobně popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání, a že se jich mohl dopustit stěžovatel, plyne z doposud shromážděného spisového materiálu, obsahujícího vysvětlení poškozených a svědků a vyjmenované listinné důkazy. Stěžovatel sice trestnou činnost, z níž je obviněný, popírá a hájí se tím, že byl sám napaden poškozenými, soudy však jeho obhajobě s ohledem na výsledky dokazování neuvěřily. Pokud s přihlédnutím k ranému stádiu trestního stíhání, kdy o vazbě bylo rozhodováno dva dny po zahájení trestního stíhání stěžovatele, vzaly za podstatné, že důkazy vyplývající z vyšetřovacího spisu toto důvodné podezření zakládají, z ústavního hlediska nelze jejich řádně odůvodněnému závěru nic vytknout. Rozhodně tím žádným způsobem nepředjímaly (ani předjímat nemohly) konečné rozhodnutí ve věci, které přísluší pouze věcně a místně příslušnému soudu v případě, že bude stěžovatel před takový soud postaven.
11. Ústavní soud k tomu pouze dodává, že mu za stavu, kdy soudy opřely odůvodněnost trestního stíhání stěžovatele o konkrétní skutečnosti, které jsou dostatečným a rozumným podkladem pro podezření, že stěžovatel mohl spáchat skutky, pro něž byl obviněn, nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.
12. Pokud jde o samotné důvody vazby, obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 tr. řádu. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže tvrzené důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235)].
13. Vazbu je tedy nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody. Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 tr. řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá tr. řádu).
14. V napadených usneseních je však přezkoumatelným způsobem vysvětleno, jaké důvody vedly soudy k obavě, že by stěžovatel na svobodě jednal tak, jak předpokládá ustanovení §67 písm. a), c) tr. řádu.
15. Obavu, že by se stěžovatel mohl na svobodě vyhýbat trestnímu stíhání či trestu, soudy založily na zjištění, že stěžovatel nemá trvalou vazbu na místo svého pobytu, které je pouze administrativní adresou (adresu trvalého bydliště má na úřední adrese Magistrátu města), a že není nikde zaměstnán. Ze samotné okolnosti, která vyplynula z výpovědi stěžovatele před soudem, že před svým zadržením pobýval několik dní v nájemním bytě, nelze vyvozovat jeho trvalé ukotvení, zvláště za situace, kdy je ochoten si hledat práci v zahraničí, kam by v případě přijetí okamžitě odjel, jak rovněž uvedl při vazebním zasedání. Nelze tak dospět k závěru, který činí stěžovatel, že vazební důvod dle §67 písm. a) tr. řádu není ničím podložen.
16. Z napadených usnesení se též zřetelně podává, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, pro který byl vzat do předstižné vazby. Tento důvod soudy shledaly v okolnosti, že stěžovatel byl již dvakrát odsouzen mimo jiné za násilný trestný čin obdobného charakteru, kdy v jednom případě mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody a ve druhém případě trest obecně prospěšných prací, přičemž ani jeden z uložených trestů doposud nevykonal. Pokud za takového stavu soudy pojaly podezření, že by při ponechání na svobodě stěžovatel mohl trestnou činnost, z níž je obviněn, spočívající v bezdůvodném napadání cizích osob, opakovat, nelze ani tuto jejich obavu označit na nepodloženou konkrétními zjištěními.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů, vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, posuzován ve svém celku, umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí dostatečně uvádějí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, ani další ústavní práva stěžovatele tak porušena nebyla.
18. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu