ECLI:CZ:US:2017:2.US.755.17.2
sp. zn. II. ÚS 755/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele CLEAN MANAGEMENT a.s., se sídlem Příkop 843/4, Brno - Zábrdovice, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, jíž se domáhá určení, že žalobou nejvyššího státního zástupce ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 1 NZC 592/2013, podanou dle ustanovení §66 odst. 2 soudního řádu správního proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 15. 12. 2010, č. j. 12744-15/2010-ERU, bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 2. 2017 se stěžovatel kromě shora uvedeného domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, č. j. 62 A 112/2013-321, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2017, č. j. 7 As 140/2016-99. Co do tohoto předmětu řízení rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 755/17, tak, že ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. V tomto rozhodnutí však nerozhodl o návrhu stěžovatele výslovně směřujícímu též proti shora označené žalobě nejvyššího státního zástupce jako jinému nezákonnému zásahu orgánu veřejné moci. Za této situace Ústavní soud postupoval dle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu a ustanovení §166 odst. 1 občanského soudního řádu a následně posoudil námitky stěžovatele co do předmětu řízení, o němž nebylo rozhodnuto předchozím usnesením. Dospěl přitom k závěru, že i tato část ústavní stížnosti je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
3. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného práva nebo svobody může mít nejrůznější formu či podobu. Zpravidla se jedná o pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, tj. o akt individuální aplikace práva, který již nelze napadnout žádnými řádnými opravnými prostředky a který v právní sféře jeho adresáta již vyvolává zamýšlené účinky. Střet s ústavně zaručeným základním právem nebo svobodou může být způsoben také jakýmkoliv "jiným zásahem orgánu veřejné moci" než pravomocným rozhodnutím. Pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" interpretuje Ústavní soud tak, že jde zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv, který představoval trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. Přitom takový zásah sám nemůže být výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se musí vymykat obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu [viz nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)].
4. Výše uvedené se musí nezbytně projevit též při posouzení ústavní stížnosti směřující proti žalobě podané nejvyšším státním zástupcem dle ustanovení §66 odst. 2 soudního řádu. I v tomto případě by se totiž Ústavní soud mohl meritorně zabývat podstatou tohoto zásahu teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatele - teprve konečné rozhodnutí ve věci narušilo jeho základní ústavně zaručená práva, avšak až poté, co by stěžovatel marně využil možnosti ochrany všech svých práv v průběhu tohoto řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1448/14 ze dne 19. 6. 2014). Samotným podáním předmětné žaloby ostatně ještě nemůže dojít k žádnému reálnému zásahu do stěžovatelových práv, neboť jejím podáním se nijak nemění jeho právní sféra. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti přitom nerozhoduje, zdali se ochrany svých práv může dotčená osoba domoci v řízení před soudy či před správním orgánem. Proto i v případě té části nyní projednávané ústavní stížnosti, která směřovala proti žalobě nejvyššího státního zástupce, se jedná o návrh nepřípustný, a to ze stejného důvodu jako tomu bylo v části ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím správních soudů. Za této situace Ústavní soud rozhodl stejně jako ve shora označeném usnesení, přičemž v podrobnostech na ně pro stručnost odkazuje.
5. Ústavní soud tedy i tuto další část ústavní stížnosti odmítl jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by se mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2017
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj
_________________________________________________
doplňující usnesení k usnesení ze dne 3.4.2017