ECLI:CZ:US:2017:2.US.781.17.1
sp. zn. II. ÚS 781/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jiřího Malíka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem se sídlem Vinohradská 6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 č. j. 30 Cdo 5314/2016-222, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016 č. j. 55 Co 147/2016-190 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 1. 2016 č. j. 38 C 252/2013-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu, Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se po žalovaném (Hlavní město Praha) domáhal zaplacení částky 1 983 681 899 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí ve věci samé potvrdil. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž se zaměřuje zejména na polemiku s rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel pouze bez bližšího rozvedení uvádí, že jasně a srozumitelně předpoklady přípustnosti vylíčil. Dále konstatuje, že důvod dovolání je dán, pokud rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž skutkový stav musí být při rozhodování o dovolání hodnocen z toho hlediska, zda věc byla správně právně posouzena, tj. zda byla kvalifikována v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Stěžovatel poznamenává, že judikatura Ústavního soudu rozšířila výklad čl. 4 Ústavy České republiky, čímž stanovila rámec a měřítko pro výklad dovolacích důvodů. Stěžovatel vyjadřuje naději, že Ústavní soud "nepoužije svoji obecnou floskuli", podle níž není součástí soustavy obecných soudů, a na svou funkci ochránce práv nerezignuje.
Dne 28. 7. 2017 zaslal stěžovatel "reakci na vyjádření hl. m. Prahy". V ní se opět zabýval vesměs právním posouzením sporu mezi ním a žalovaným. Dodal zároveň, že po vydání rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 55 Co 147/2016 byl nucen zvažovat, jaký právní prostředek měl použít, přičemž vyšel ze závazné judikatury Ústavního soudu rozšiřující výklad čl. 4 Ústavy, který v ní byl vyložen i jako měřítko pro výklad dovolacích důvodů Nejvyšším soudem.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Dne 28. 11. 2017 přijalo plénum Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 stanovisko, dle kterého jestliže dovolání neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, není jeho odmítnutí porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Plénum Ústavního soudu dále konstatovalo, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. II. senát Ústavního soudu je tímto právním názorem vázán.
V ústavní stížnosti se stěžovatel ve vztahu k otázce vymezení přípustnosti omezuje na konstatování, že jasně a srozumitelně předpoklady přípustnosti vylíčil. Toto konstatování přitom v podstatě ani nelze považovat za ústavněprávní polemiku s názorem Nejvyššího soudu. Stěžovatel nekonkretizuje, jak, resp. v jaké části podmínky přípustnosti vymezil, a závěry Nejvyššího soudu tak relevantním způsobem nevyvrací. Z vyžádaného spisového materiálu přitom Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v jedné části dovolání pouze obecně konstatuje, za jakých podmínek je dovolání přípustné (kdy bez jejich vztažení na konkrétní případ cituje tři ze čtyř předvídaných podmínek), v jiné části pak jednu z těchto podmínek opakuje a uvádí, že věc byla posouzena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, ovšem žádnou takovou neuvádí, jak je v souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz výše) vyžadováno.
V tomto ohledu není relevantní ani ta část ústavní stížnosti, v níž se stěžovatel (opět však velmi stručně) zabývá otázkou dovolacích důvodů. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je totiž odlišný od požadavku uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§241a odst. 3 občanského soudního řádu). Vymezení podmínek přípustnosti je odlišným zákonným požadavkem pro obsah dovolání a ze splnění jednoho požadavku nelze dovozovat splnění požadavku jiného.
Pokud jde o reakci stěžovatele na vyjádření Hlavního města Prahy, Ústavní soud předně poznamenává, že žádné vyjádření uvedeného účastníka ve věci ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 781/17 neeviduje (stěžovatel v současné době vede před Ústavním soudem další dvě řízení, a to pod sp. zn. III. ÚS 2670/15 a I. ÚS 399/17; ani k těmto ústavním stížnostem žádné vyjádření Hlavního města Prahy zasláno nebylo). Poukazuje-li nicméně stěžovatel v této "reakci" na čl. 4 Ústavy a jeho interpretaci Ústavním soudem, je nutno poznamenat, že daný výklad vede pouze k tomu, že řádným způsobem uplatněné ústavněprávní námitky mají být Nejvyšším soudem posouzeny (pakliže to zákon umožňuje). Z logiky věci však nemůže vést k tomu, že by dovolatelé své námitky nemuseli uplatnit způsobem, který zákon vyžaduje, či že by snad nemuseli plnit jiné zákonné požadavky (např. lhůtu k podání dovolání, právní zastoupení atd.).
Tím, že stěžovatel nepodal řádné dovolání, nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; odmítnutí dovolání pro nevymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tedy v části mířící proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu nepřípustná.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a z části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu