ECLI:CZ:US:2017:2.US.793.17.1
sp. zn. II. ÚS 793/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 2016, č. j. 12 To 392/2016-424, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"). Napadeným usnesením krajský soud zamítl stížnost stěžovatele podanou proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 8. 2016, č. j. 4 T 123/2014-407, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci pravomocného odsouzení za spáchání zločinu vydírání dle §175 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku ve stádiu pokusu a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let s odkladem výkonu trestu na zkušební dobu dvou let.
2. Napadené usnesení krajského soudu dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že prohlášení spoluodsouzeného V. H. a jeho svědecká výpověď učiněná ve veřejném zasedání měly zcela změnit pohled na stěžovatele jako účastníka předmětného jednání, za které byl odsouzen. V. H. totiž přiznal, že nevypovídal pravdivě a výhrůžné SMS zprávy údajně neposílal stěžovatel, nýbrž on sám z jeho půjčeného telefonu a bez jeho vědomí. Rovněž uvedl, že o stěžovateli vyprávěl smyšlené příběhy, kterými chtěl svému bratrovi (poškozený) nahnat strach. Stěžovatel se proto domnívá, že soudu předložil nový důkaz zásadní povahy, kterým se mění původně nepravdivá výpověď V. H., jež měla v původním řízení rozhodující význam pro výrok o vině stěžovatele.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne věcně, Ústavní soud může takto rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil (srov. za všechny např. usnesení sp. zn. III. ÚS 969/13 ze dne 8. 8. 2013; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že není superrevizním článkem soustavy obecných soudů. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum v dané věci tedy může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně souladným způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Je tak především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu.
6. Z napadeného rozhodnutí (a také ze shora citovaného rozhodnutí předchozího) nicméně plyne, že v konfrontaci s uvedenými kritérii plně obstojí. Z obsahu shora označeného usnesení Okresního soudu v Trutnově č. j. 4 T 123/2014-407 se totiž podává, že tento soud provedl nezbytné dokazování (výslech svědků V. H. a L. Výrostka) a jestliže i na základě jejich výsledků dospěl k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro povolení obnovy řízení, je tento závěr řádně, dostatečně pečlivě a přesvědčivě odůvodněn a Ústavní soud k němu z hlediska ústavněprávního nemá žádné výhrady. Učiněné závěry soudů, že spoluodsouzený H. mohl již dříve uvést skutečnosti, které vypověděl nyní, neboť na jeho postavení by se nic podstatného nezměnilo, a že se ani stěžovatel dříve nezmínil nic o schůzkách, na kterých si od něj údajně V. H. půjčoval telefon, a proto jejich současná tvrzení nejsou věrohodná a ve skutečnosti se jedná pouze o snahu stěžovatele ze spáchání trestné činnosti vyvinit, považuje Ústavní soud za logické. Ústavní soud pokládá za přiléhavý rovněž závěr krajského soudu, že návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení je ve skutečnosti pouze pokračováním jeho obhajoby, kterou uplatňoval již v původním řízení a se kterou se dostatečně vypořádaly soudy v původním trestním řízení.
7. Ústavní soud - pamětliv svého shora popsaného postavení ve vztahu k obecným soudům - nemá důvod učiněné skutkové a právní závěry vyslovené v této konkrétní věci jakkoliv přehodnocovat. Podstatné z hlediska ústavnosti napadeného rozhodnutí je totiž to, že je řádně, logicky a přesvědčivě odůvodněno a obecné soudy se nedopustily ani takových excesů, jakými je např. tzv. opomenutý důkaz anebo extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými. Argumentace stěžovatele tak není ničím jiným nežli snahou zvrátit pro něj nepříznivý výsledek předchozího trestního řízení, což však samozřejmě nepožívá ústavní ochrany.
8. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu