ECLI:CZ:US:2017:2.US.796.17.1
sp. zn. II. ÚS 796/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 8. 2016, č.j. 38 EXE 1499/2016-30, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č.j. 51 Co 392/2016-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 8. 2016, č.j. 38 EXE 1499/2016-30, bylo rozhodnuto, že návrh stěžovatele na odklad exekuce se zamítá. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č.j. 51 Co 392/2016-54, bylo k odvolání stěžovatele usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími bylo porušena jeho práva zaručená čl. 1, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 32, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Soudy podle stěžovatele zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, protože, ač k tomu měly dostatek indicií, nikterak nezkoumaly procesní způsobilost oprávněného, který exekuční řízení zahájil z pohledu stěžovatele absolutně neplatně, a svými rozhodnutími tak připustily pokračování tohoto řízení, které je však zatíženo vadou.
Právní zástupkyně oprávněného si byla vědoma jeho duševního a zdravotního stavu, byla seznámena se skutečností, že z podnětu stěžovatele bylo zahájeno řízení o jeho svéprávnosti, přesto za něj zahájila exekuční řízení, které je dle názoru stěžovatele absolutně neplatné. Právní zástupkyně podala za oprávněného návrh na zahájení exekučního řízení na základě plné moci, kterou její klient podepsal v době, kdy nebyl plně svéprávný, což mělo být vyhodnoceno jako absolutně neplatný právní úkon. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na §20 odst. 1 o.s.ř. dle něhož: "Každý může před soudem jako účastník samostatně právně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém je svéprávný."
Stěžovatel poukazuje také na to, že pokud by byl v daném řízení úspěšný, je namístě chránit jeho zájmy a postavení, jelikož v případě hrazení výživného v plné výši by byl na svých právech zkrácen tím, že ze strany oprávněného by bylo hrazené výživné spotřebováno, čímž by došlo k nerovnému postavení účastníků řízení, které by již bylo nevratné. Stěžovatel má dále za to, že soud měl vyhovět jeho návrhu na odklad exekuce dle §266 o.s.ř. již z toho důvodu, že podal návrh na zrušení vyživovací povinnosti, případně její snížení.
II.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
III.
Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že exekučním titulem je v posuzované věci vykonatelné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 21 C 311/2007, jímž byl schválen smír účastníků, v rámci kterého se stěžovatel zavázal platit oprávněnému (pozn. zletilému synovi, který je držitelem průkazu osoby se zdravotním postižením "ZTP/P") na jeho výživu počínaje dnem 30. 11. 2007 částku 6.300,- Kč.
Soudy upozornily na to, že k zrušení výživného nedošlo a je tedy zřejmé, že vyživovací povinnost stěžovatele vůči oprávněnému trvá. Pokud není uložená povinnost plněna dobrovolně, když stěžovatel dlouhodobě výživné nehradí a neprokázal, že by k zániku dluhu došlo jeho splněním, dluh trvá a nárok oprávněného na provedení exekuce (pro dlužné výživné v částce 185.850,- Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněného) je tak po právu.
K námitkám stěžovatele pak soudy shodně uvedly, že skutečnost, že stěžovatelem bylo iniciováno zahájení řízení o omezení svéprávnosti oprávněného, které dosud nebylo skončeno, automaticky k odkladu, resp. zastavení, exekuce nevede, když samo zahájení řízení o svéprávnosti nepřináší neschopnost fyzické osoby, o jejíž svéprávnost jde, před soudem v exekučním řízení samostatně jednat, navíc za situace, kdy je oprávněný v dané věci zastoupen advokátkou. Také sama skutečnost, že stěžovatel podal návrh na zrušení vyživovací povinnosti, příp. její snížení, o kterém prozatím nebylo rozhodnuto, nemůže vést k bezpečnému závěru, že takovému návrhu bude nalézacím soudem vyhověno, když posouzení otázky, zda požadavek stěžovatele na zrušení (snížení) vyživovací povinnosti je důvodný, je předmětem nalézacího řízení, ve kterém je soud povinen komplexně zhodnotit všechny rozhodné skutečnosti, zatímco v řízení o návrhu na odklad exekuce není exekuční soud oprávněn fakticky předjímat meritorní rozhodnutí nalézacího soudu. Dále soudy upozornily, že spotřebované výživné se nevrací toliko u nezletilých dětí a v případě neoprávněně vyplaceného výživného by tak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, jehož vydání by se mohl stěžovatel domáhat. Ve vztahu k návrhu stěžovatele na složení výživného do soudní úschovy soudy poukázaly na to, že návrhu nebylo vyhověno (byť nepravomocně) a prozatím tak není pravděpodobné, že skutečně dojde k zániku závazku tímto způsobem, přičemž splnění dluhu formou soudní úschovy je proti zájmu oprávněného. Na základě právě uvedeného dospěl Obvodní soud pro Prahu 6 k závěru, že podmínky pro odložení exekuce splněny nejsou a odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.
IV.
Jak již bylo naznačeno, úkolem Ústavního soudu není provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy a věc posuzovat z hledisek běžné zákonnosti; v konkrétním případě v exekučním řízení vedeném proti stěžovateli o jeho návrhu na odklad exekuce, resp. v řízení o stěžovatelem podaném odvolání. Podstata argumentace stěžovatele spočívá v nesouhlasu s právním názorem obecných soudů, k němuž dospěly při posouzení návrhu na odklad exekuce. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje uplatněné námitky, na které však již reagovaly obecné soudy, a navzdory tvrzenému ústavněprávnímu rozměru tak prostřednictvím polemiky se závěry obecných soudů staví Ústavní soud do role třetí instance, která mu ovšem nepřísluší.
Přesvědčení stěžovatele o pochybeních obecných soudů přitom Ústavní soud nesdílí. Obecné soudy se návrhem stěžovatele na odklad exekuce a následným odvoláním řádně zabývaly, ozřejmily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a svá rozhodnutí také srozumitelně a přiměřeně zdůvodnily. Závěry obecných soudů nelze označit za svévolné či excesivní a z hlediska rámce vymezeného pro své rozhodování k nim Ústavní soud nemá výhrady. Důvody ke svému zásahu do nezávislého rozhodování obecných soudů a ke kasaci napadených rozhodnutí tak Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů neshledal.
Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Pro úplnost pak Ústavní soud konstatuje, že návrhu stěžovatele na přednostní projednání ústavní stížnosti vyhověl fakticky, když od samého počátku postupoval v řízení tak, aby věc byla projednána co nejrychleji
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu