ECLI:CZ:US:2017:2.US.806.17.1
sp. zn. II. ÚS 806/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, PS 1/9, Mírov, zastoupeného JUDr. Pavlou Prášilovou, advokátkou se sídlem Valová 16, Zábřeh, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 3. 2015, č. j. 22 C 127/2013-47, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, č. j. 11 Co 301/2015-64, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2016, č. j. 30 Cdo 2756/2016-100, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Obvodní soud jako soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 937 500 Kč (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi (České republika - Ministerstvo spravedlnosti) na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II.).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem II. pak rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč.
4. Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 občanského soudního řádu.
5. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále se stěžovatel dovolává též porušení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel tvrdí, že soudy nepostupovaly v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou. Jeho právní zástupkyně uvádí, že problematika ústavní stížnosti byla se stěžovatelem osobně projednána, avšak jak z ústního podání, tak z nečitelných písemných podkladů, které jí byly stěžovatelem předloženy, se jí nepodařilo, ani při vynaložení maximálního úsilí, zjistit další relevantní podrobnosti, proti čemu a z jakých důvodů chce stěžovatel vlastně podat ústavní stížnost.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť zvážil argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatel totiž v podstatě pouze nesouhlasí s právními závěry obecných soudů, avšak jeho argumentace se omezuje jen na námitky směřující vůči právnímu posouzení věci, jak je provedly soud I. stupně, soud odvolací a dovolací soud, nicméně v tomto směru postrádá ústavní stížnost jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší přehodnocovat skutkové ani právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, tak sama o sobě nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [§72 odst. 1 písm. a) a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Žádná taková pochybení však v projednávaném případě Ústavní soud neshledal. Ústavní soud proto pro stručnost odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které se věcí řádně zabývaly a z nichž plyne, proč byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi skutkovým zjištěním obecných soudů (které ostatně stěžovatel ani nezpochybňuje) a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu) a nejde ani o postup svévolný. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Stěžovatel sice předkládá svůj vlastní náhled na věc, z něhož dovozuje, že mělo být jeho žalobě vyhověno, avšak takovéto pouhé a argumentačně nepodložené tvrzení k zásahu ze strany Ústavního soudu nedostačuje.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu