ECLI:CZ:US:2017:2.US.856.17.1
sp. zn. II. ÚS 856/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Chlebného, zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem Bořice 65, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, č. j. 17 Co 107/2016-148, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 1. 2016, č. j. 19 C 58/2015-88, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená zejména v čl. 10 Ústavy, v čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) a v čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále v čl. 36, v čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se zejména podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 nyní napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, aby žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti byla povinna zaplatit částku 38.933 Kč s příslušenstvím a současně stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč. Takto rozhodl o žalobě, jíž se stěžovatel proti žalované domáhal zaplacení uvedené částky z titulu náhrady škody vzniklé tvrzeným nezákonným rozhodnutím v řízení vedeném před Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 40/2011. Dané trestní řízení proti stěžovateli bylo vedeno nejprve pro přečiny ublížení na zdraví a výtržnictví a později jen pro přečin výtržnictví. Nejvyšší soud totiž rozhodnutí soudů z tohoto trestního řízení vzešlá zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí, neboť naznal, že napadení poškozené (jež stěžovateli poškodila jím nasbírané jahody) nedosahovalo hrubé neslušnosti a nenaplňovalo tak znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví. Odvolací soud následně zrušil původní odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil městu Lázně Bohdaneč, neboť by se v dané věci mohlo jednat o přestupek. Přestupkové řízení však bylo zastaveno z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím času.
3. Obvodní soud stěžovateli jím žalovanou částku v právě posuzovaném řízení nepřiznal, neboť stěžovatel se podle něj dopustil společensky škodlivého jednání (k čemuž se ostatně sám doznal), a proto by nebylo spravedlivé odškodnění poskytnout. S tímto závěrem se zcela ztotožnil v ústavní stížností napadeném rozsudku i městský soud, když prvostupňové rozhodnutí potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve svém velmi podrobném odůvodnění odkázal mimo jiné na nález Ústavního soudu z 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle něhož z pouhého neodsouzení obviněného v trestním řízení nevyplývá zásadní nárok na náhradu škody; nárok na náhradu škody je naopak zásadně spojen s trestním řízením, které bylo vedeno svévolně nebo obsahuje prvky libovůle (k čemuž však v právě projednávaném případě nedošlo).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že podle ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") nemá právo na náhradu škody ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Pokud proto obecné soudy ve stěžovatelově případě naposledy citované ustanovení modifikovaly, když rozšířily ve svém důsledku situace, kdy je možné náhradu škody nepřiznat, postupovaly ve svém důsledku v rozporu s Ústavou a porušily tím mimo jiné stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud nejprve konstatuje, že se obdobným stížnostním žádáním téhož stěžovatele již zabýval, když se stěžovatel na základě stejného trestního řízení domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady nemajetkové újmy v penězích. Obecné soudy však žalobě stěžovatele nevyhověly, a to s obdobným odůvodněním, jako v tomto případě. Stěžovatel se proto již tehdy obrátil na Ústavní soud, který však jeho tehdejší ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 1898/15. Závěry tam uvedené, stejně jako závěry uvedené v zamítavém nálezu sp. zn. III. ÚS 1391/15, jsou přitom plně použitelné i v právě projednávané věci.
7. Proto Ústavní soud znovu připomíná, že neodsouzení stěžovatele v trestním řízení nevylučuje, že se stěžovatel dopustil jednání, které soudy v dalších řízeních mohou oprávněně hodnotit jako významně společensky škodlivé a nepřípustné. Toto hodnocení se pak může v souladu se zásadami daného soudního řízení a relevantního právního odvětví promítnout do výroku o oprávněnosti nároku na náhradu škody (eventuálně újmy) způsobené v souvislosti s trestním postihem takového jednání. Při určování přiměřené náhrady za škodu nebo újmu způsobenou státem přitom není důležitý pouze výsledek skončeného trestního řízení, ale i jednání a osobnostní rysy stíhané osoby. Ve výjimečných případech, jako je i tento, pak mohou tyto okolnosti převážit nad eventuálními pochybeními orgánů činných v trestním řízení.
8. S odkazem na závěry uvedeného nálezu považuje Ústavní soud pro projednávanou věc za důležité, že ke zproštění stěžovatele došlo teprve po zjištění všech podstatných sporných skutkových okolností, které dle Ústavního soudu měly být, zejména vzhledem k okolnostem stěžovatelova prokazatelně násilného jednání (tvrzení o opakovaných incidentech, nepřiměřenosti stěžovatelovy reakce, nedostatku sebereflexe, úcty k ostatním, atd.), zjištěny v trestním řízení. Z žádného z rozhodnutí v této věci přitom nevyplývá, že by v předmětném trestním řízení byl stěžovatel obětí jakékoliv nepřípustné svévole či jiného nerespektování jeho práv. Celé trestní řízení, včetně jeho výsledku v podobě postoupení věci k vyřízení Městskému úřadu Lázně Bohdaneč, ukazovalo jako sporné toliko skutkové otázky (zejména veřejnost stěžovatelova násilného jednání a závažnost zranění poškozené). Soudy v napadeném občanskoprávním řízení pak vyhodnotily ústavně konformním způsobem stěžovatelovo jednání jako zjevně protiprávní. V takové situaci, kdy neodsouzení stěžovatele v trestním řízení není důsledkem důkazní nouze nebo konstatováním oprávněnosti stíhaného jednání, považuje Ústavní soud za ústavně souladný závěr obecných soudů stran neoprávněnosti stěžovatelova nároku na náhradu škody. V dané věci bylo totiž ústavně konformním způsobem prokázáno, že se stěžovatel dopustil jednání, pro něž byl stíhán. Nelze tedy hovořit o bezdůvodném citelném zásahu do jeho práv.
9. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, jelikož základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu