ECLI:CZ:US:2017:2.US.896.17.1
sp. zn. II. ÚS 896/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o vyloučení soudce Vojtěcha Šimíčka z rozhodování ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. T., t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Zuzanou Zlatohlávkovou, advokátkou se sídlem Fráni Šrámka 1139/2, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2017 sp. zn. 14 To 162/2016 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2016 č. j. 11 Nt 51/2015-949, takto:
Soudce Vojtěch Šimíček není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 896/17.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ve svém podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2017, vznesl námitku podjatosti soudce Vojtěcha Šimíčka, rozhodujícího jako člen II. senátu Ústavního soudu o jím podané ústavní stížnosti.
2. Stěžovatel uvedl, že soudce Vojtěch Šimíček již v minulosti rozhodoval o jeho ústavní stížnosti, která byla odmítnuta. Vzhledem k této skutečnosti se dle stěžovatele i v této věci snižuje jeho šance na úspěšný výsledek. Předchozí stížnost stěžovatele byla dle jeho slov velmi obdobnou a spočívající na stejném jádru věci. Stěžovatel se tedy domnívá, že z tohoto důvodu nemůže být soudce Vojtěch Šimíček zcela nestranný a tento fakt zakládá jeho podjatost. Vzhledem k tomu, že nad Ústavním soudem nebdí žádná další instance, měl by dle stěžovatele Ústavní soud dbát ještě pečlivěji na složení senátů a vyvarovat se jakéhokoliv možného podezření z případné podjatosti. Ústavní soud by tak měl důkladně posoudit, zda je skutečně možné v případě rozhodování případů se stejným jádrem věci vyloučit jakýkoliv poměr soudce k věci.
3. Ke vzneseným námitkám se soudce Vojtěch Šimíček dne 11. 5. 2017 písemně vyjádřil. Uvedl, že nemá žádný poměr k účastníkům řízení, vedlejším účastníkům, jejich zástupcům ani k věci samé. Ze skutečnosti, že se v minulosti podílel na rozhodování jiné věci stěžovatele, dle něj podjatost nemůže být dovozována. Postup soudu či rozhodovací činnost soudce Ústavního soudu totiž nelze považovat za jeho poměr k věci v tom smyslu, jak stanoví §36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Poměr k věci je nutno chápat jako osobní vztah k výsledku jednání před Ústavním soudem a nelze jej interpretovat takovým způsobem, že procesní postup, s nímž stěžovatel nesouhlasí, či účast na projednání a rozhodování o předchozích ústavních stížnostech je důvodem k vyloučení soudce z rozhodování o jiné ústavní stížnosti stěžovatele.
4. Podle ustanovení §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen, z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
5. První senát Ústavního soudu vzal v úvahu námitky stěžovatele, obsah spisu sp. zn. II. ÚS 896/17, jakož i vyjádření soudce Vojtěcha Šimíčka, a dospěl k závěru, že za daného skutkového a právního stavu nemohou vzniknout žádné pochybnosti o nepodjatosti tohoto soudce.
6. Nestrannost soudce je vždy posuzována ze dvou hledisek, subjektivního a objektivního. Subjektivní hledisko, které je stěžejní složkou nestrannosti soudce, je subjektivní psychickou kategorií vypovídající o osobním přesvědčení soudce v daném případě a jeho vnitřním psychickém vztahu k projednávané věci. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce však nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní hledisko považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, tedy hledisko objektivní, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování vůbec. Zatímco subjektivní hledisko tedy zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533)]. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci přitom může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je proto třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to a) jaká je povaha tohoto vztahu a b) zda se jedná o vztah zjevně intenzivní [srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)].
7. Žádné takové pochybnosti však v dané věci zjištěny nebyly. Důvodem pro vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci bez dalšího nejsou ani okolnosti spočívající v postupu a rozhodování v řízení o jiné ústavní stížnosti totožného stěžovatele (srov. např. usnesení II. ÚS 1187/15 ze dne 22. 12. 2015). Jen z této skutečnosti totiž neplyne, že má soudce Vojtěch Šimíček vůči stěžovateli či jeho právní věci jakýkoliv jiný než čistě profesionální vztah. Nelze také opomenout, že vyloučení soudce jen proto, že byl podán obdobný návrh, by umožnilo snadnou manipulaci se složením rozhodujícího senátu. Možnost výběru soudce, který účastníku řízení vyhovuje nejlépe, přitom neodpovídá požadavku na jednoznačné určení zákonného soudce (srov. např. odst. 33-35 nálezu sp. zn. II. ÚS 1589/13 ze dne 21. 1. 2015).
8. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že se nenaplnily podmínky stanovené v §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu