ECLI:CZ:US:2017:2.US.935.16.1
sp. zn. II. ÚS 935/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Prokeše, právně zastoupeného Mgr. Šárkou Petráňovou, advokátkou se sídlem Lannova 238/2, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015 č. j. 32 Cdo 3391/2015-417, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 2015 č. j. 22 Co 114/2015-365 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2014 č. j. 30 C 191/2004-285 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 3. 2016, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených mimo jiné čl. 7 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 31, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a z obsahu ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud, že ve věci sp. zn. 30 C 191/2004, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích, se společnost GE Capital Bank domáhala na stěžovateli dle "Smlouvy o úvěru s pojištěním klienta", sjednané dne 23. 08. 2002, zaplacení částky 75 427,31 Kč s příslušenstvím. Ve věci byl dne 15. 6. 2004 stěžovateli jako "osobě neznámého pobytu" ustanoven opatrovník z řad justičních čekatelů. Soud poté dne 27. 8. 2004 vydal rozsudek sp. zn. 30 C 191/2004-34 o povinnosti stěžovatele zaplatit žalovanou částku spolu s příslušenstvím. Stěžovatel se o existenci již skončeného řízení ve věci sp. zn. 30 C 191/2004, a tím i o platebním příkazu a nařízené exekuci, dozvěděl až dne 13. 6. 2011 a poté včasně podanou žalobou pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř., dosáhl zrušení rozsudku. Po novém projednání věci byl stěžovatel napadeným rozsudkem okresního soudu zavázán k zaplacení částky 100 275,22 Kč (výrok I.) a dále k zaplacení nákladů řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatele krajský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v částce 81 868,60 Kč, ve zbývající části výroku I. jej změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 18 406,62 Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné z důvodu absence relevantních dovolacích důvodů.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje průběh prvního řízení, které pokládá za nezákonné, a namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily jeho námitku promlčení dluhu, když promlčecí dobu nesprávně odvozovaly od zahájení původního řízení v roce 2004. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že nesprávně posoudil otázku přípustnosti dovolání.
4. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
6. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/0 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
7. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry učiněnými obecnými soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
8. Stěžovatelovy námitky z velké části směřují do průběhu řízení, jehož výsledkem byl první rozsudek okresního soudu, který však byl na základě žaloby pro zmatečnost, podanou stěžovatelem, zrušen. Pakliže stěžovatel z průběhu a výsledku tohoto řízení před okresním soudem konstruuje vlastní závěry ohledně plynutí promlčecí doby, nelze než odkázat na právní závěry odvolacího soudu, jenž se námitkou promlčení řádně zabýval a dospěl k závěru, že pohledávka oprávněného promlčena není, což také řádně a logicky odůvodnil, když uvedl, že "v této věci uplatnil právní předchůdce žalobce předmětné pohledávky u soudu dne 30. 1. 2004, o této žalobě bylo rozhodnuto dne 27. 8. 2004, když rozsudek nabyl právní moci dne 8. 10. 2004. Zmíněný rozsudek byl pak zrušen dne 2. 4. 2012 na základě žaloby pro zmatečnost. S ohledem na popsanou procesní situaci je nepochybné, že vznesenou námitku promlčení lze posuzovat jen se zřetelem na zjištění, že toto řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 30. 1. 2004, neboť zrušením rozsudku pro zmatečnost soud prvního stupně v souladu s ust. §235h odst. 2 o. s. ř. v řízení pokračoval, jakoby zrušené rozhodnutí nebylo vydáno. Soud prvního stupně tedy věc znovu projednal a rozhodl o žalobě rozsudkem, který nyní napadá odvoláním žalovaný. Je zřejmé, že ve smyslu ust. §397 obch. zákoníku promlčecí doba neuplynula, neboť právní předchůdce žalobce úvěry zesplatnil ke dni 7. 4. 2003, promlčecí doba tedy začala běžet počínaje dnem 9. 4. 2003 a byla-li žaloba podána 30. 1. 2004, je zřejmé, že k promlčení nemohlo dojít, neboť dle ust. §402 obch. zákoníku tím čtyřletá promlčecí doba přestala běžet". Shora citované závěry považuje Ústavní soud za přijatelné a nijak nevybočující z ústavně konformního výkladu příslušných ustanovení obchodního zákoníku.
9. K námitkám stěžovatele, směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, Ústavní soud uvádí, že posuzování otázky přípustnosti dovolání je na jedné straně věcí Nejvyššího soudu, na straně druhé však úvahy dovolacího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání (z hlediska faktického tedy při selekci případů, jimiž se bude Nejvyšší soud meritorně zabývat) se musí pohybovat v rámci mezí stanovených jak občanským soudním řádem, tak i obecnými principy vztaženými k právu na spravedlivý proces. Obecně přitom platí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. dovolací soud shledal podané dovolání nepřípustným, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz §243f odst. 3 o. s. ř.), byť jen s uvedením nosných důvodů, odůvodnit (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016).
10. Pokud tedy v dané věci odmítl Nejvyšší soud dovolání, neboť neobsahovalo žádný ze čtyř možných důvodů přípustnosti dovolání, předvídaných ustanovením §237 o. s. ř. v rozhodném znění, a toto své rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnil, neshledává Ústavní soud na tomto postupu dovolacího soudu žádné ústavněprávní deficity. Pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež mu jsou ústavně zaručena.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu