ECLI:CZ:US:2017:2.US.958.17.1
sp. zn. II. ÚS 958/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Clive Dennis Thomas, zastoupeného Mgr. Danielem Rejmanem, advokátem se sídlem U Prašné brány 3, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. 1. 2017, č. j. 206 EXE 5753/2016-91, a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudní exekutorkou Mgr. Simonou Kiselovou, Exekutorský úřad Karviná, ze dne 8. 12. 2016, č. j. 171 EX 00633/16-100, za účasti Okresního soudu Praha - západ a soudní exekutorky Mgr. Simony Kiselové, Exekutorský úřad Karviná, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 násl. Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, vyplývá, že napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce byla určena výše nákladů exekuce částkou 94.936,60 Kč a výše nákladů oprávněného částkou 13.382,60 Kč. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel jako povinný námitky. V nich, stejně jako v ústavní stížnosti, uvedl, že zaplatil jistotu na vymáhanou pohledávku, včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněného. Dle pokynu soudního exekutora tedy zaplatil částku 607.991,50 Kč, a to dne 4. 5. 2016; později doplatil úrok z prodlení ve výši 771,88 Kč. Exekutorka mu přitom potvrdila, že částka 607.991,50 Kč pokrývá celý dluh, včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněného.
3. K námitkám stěžovatele se exekutorka vyjádřila tak, že vymáhaná pohledávka byla povinnému vyčíslena ke dni 28. 4. 2016; stěžovatel ji však zaplatil až dne 4. 5. 2016, čímž však došlo k navýšení úroků z prodlení o částku 771,88 Kč. Úrok z prodlení pak stěžovatel doplatil až ke dni 28. 12. 2016, tedy po marném uplynutí lhůty k dobrovolnému plnění.
4. V odůvodnění svého usnesení okresní soud uvedl, že v posuzovaném případě stěžovatel jako povinný po výzvě exekutorky nezaplatil celou vymáhanou částku včas a vznikl mu tak nedoplatek v části úroků z prodlení. Výzva k plnění přitom obsahovala jednoznačné určení, ke kterému datu je úrok z prodlení vyjádřen. Lhůta k plnění s výhodou snížených nákladů exekuce podle ustanovení §46 odst. 6 exekučního řádu stěžovateli skončila dne 23. 5. 2016, když ale stěžovatel vymáhanou pohledávku zaplatil až dne 28. 12. 2016. Za takových okolností se ovšem podle okresního soudu nemůže uplatnit pravidlo o snížených nákladech exekuce a odměnu za provedení exekuce je třeba stanovit v plné výši.
5. Stěžovatel uvedená rozhodnutí považuje za nespravedlivá, neboť ve svém důsledku mu bylo přičteno k tíži, že spoléhal na ubezpečení ze strany exekutorky, že vyčíslená jistota, kterou jí zaplatil, představuje částku postačující k umoření celé výše exekuční pohledávky, jejího příslušenství, nákladů exekutora a nákladů oprávněné. Následné vyměření dodatečných úroků z prodlení stěžovatel nečekal a pod tíhou řešení zdravotních problémů opomenul provést jejich úhradu neprodleně poté, co byl o jejich vyměření soudní exekutorkou informován. Příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž soudní exekutorka vyčíslila dosavadní celkové náklady exekuce na částku 108.319,20 Kč, z níž stěžovateli uložila povinnost doplatit částku 51.725,87 Kč, svědčí nadto údajně o tom, že soudní exekutorce šlo v rámci provádění exekuce nikoliv o výkon služby pro oprávněnou, ale především o osobní prospěch sledující získání co nejvyšší odměny od stěžovatele jako povinného. Stěžovatel pak příkladmo odkazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu a dovozuje z ní, že postup soudní exekutorky - a potažmo i exekučního soudu, jenž nezjednal v návaznosti na projednávané námitky nápravu - nebyl veden zásadou proporcionality, v důsledku čehož byla stěžovateli způsobena vážná újma na základních právech.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť zvážil argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud především uvádí, že z ústavní stížností napadeného usnesení okresního soudu vyplývá, že stěžovatel zaplatil opožděně nejen vymáhanou pohledávku (včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněného), nýbrž i úroky z prodlení, které díky opožděné platbě pohledávky, nákladů exekuce a nákladů oprávněného vznikly. Není tedy správné tvrzení stěžovatele, že soudní exekutorka "sama od sebe" stěžovateli doměřila dodatečně úroky z prodlení, s nimiž nemohl počítat. Stěžovatel totiž svým vlastním prodlením způsobil nejen to, že musel platit úroky z prodlení, ale hlavně se zbavil beneficia snížených nákladů exekuce ve smyslu §46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů. Proto se odměna exekutorky nesnižovala na polovinu, ale činila 15 % z vymožené pohledávky. S prodlením stěžovatele však původní výzva soudní exekutorky nepočítala a počítat nemohla, což se projevilo v následném nedoplatku stěžovatele na náhradě nákladů exekuce. Povinnost doplatit shora uvedenou částku tedy byla stěžovateli i podle Ústavního soudu uložena v souladu s právem, napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a ani v žádném jiném směru Ústavní soud nezjistil žádnou indicii, která by ho mohla vést k názoru zpochybňujícímu jejich ústavní souladnost.
8. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, jimi porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu