ECLI:CZ:US:2017:3.US.10.17.1
sp. zn. III. ÚS 10/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Klátika, zastoupeného Mgr. Bc. Přemyslem Hradečným, advokátem, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2016 č. j. 20 Cdo 5754/2015-510 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2015 č. j. 16 Co 481/2010-405, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PKS stavby a. s., sídlem Brněnská 126/38, Žďár nad Sázavou, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu ústavně zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z předložených podkladů se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. 11. 2002 č. j. 25 Nc 11319/2002-5 byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice ve výši 1 481 933 Kč s příslušenstvím, vyplývající z pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské a Agrární komoře České republiky ze dne 20. 8. 2002 sp. zn. Rsp 38/02, dále pro vymožení nákladů předcházejícího řízení ve výši 99 336,60 Kč a nákladů exekuce.
3. Stěžovatel podal návrh na zastavení exekuce s odůvodněním, že dne 31. 12. 1997 zaplatil vedlejší účastnici zálohu na stavební práce ve výši 673 579,20 Kč, vedlejší účastnice však práce neprovedla a je povinna zálohu vrátit. Dále uvedl, že dne 24. 3. 1998 zaplatil vedlejší účastnici 400 000 Kč jako zálohu na nákup materiálu, který vedlejší účastnice rovněž nedodala. Tato částka byla vrácena až dne 18. 4. 2001, proto stěžovatel vyúčtoval úrok z prodlení ve výši 318 864 Kč. K započtení stěžovatel uplatnil rovněž smluvní pokuty ve výši 529 766 Kč a 29 546 Kč.
4. Výrokem I. usnesení obvodního soudu ze dne 9. 6. 2010 č. j. 25 Nc 11319/2002-131 byla exekuce co do částky 280 212,20 Kč na příslušenství a co do částky 916 889,10 Kč na jistině zastavena. Výrokem II. byl návrh stěžovatele na zastavení exekuce nad celkovou částku 1 197 101,30 Kč zamítnut a zdůvodněn tak, že nejsou dány důvody k započtení pohledávky.
5. Proti výroku I. usnesení podala vedlejší účastnice odvolání, stěžovatel odvoláním napadl výrok II. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 3. 2011 č. j. 16 Co 481/2010-183 byl výrok I. usnesení obvodního soudu změněn tak, že návrh na zastavení exekuce se zamítá, neboť pohledávky stěžovatele byly zjevně promlčeny, a výrok II. byl potvrzen.
6. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání. V něm uvedl, že celé rozhodčí řízení i uvedený rozhodčí nález považuje za "neplatné", neboť v rozhodčí doložce byl zásadní rozpor daný tím, že v první větě doložky je dána pravomoc stálému rozhodčímu soudu, avšak s neurčitým dodatkem, že spor bude rozhodnut jedním nebo více rozhodci, čímž mělo dojít k zásahu do pravomoci stálého rozhodčího soudu. Druhá věta doložky potom pravomoc rozhodčího soudu v určení rozhodců přímo neguje. K tomu stěžovatel dodal, že rozhodčí řízení trpělo řadou dalších vad. Výrokem I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013 č. j. 20 Cdo 2068/2012-273 bylo dovolání stěžovatele proti II. výroku usnesení městského soudu odmítnuto pro nepřípustnost. Výrokem II. usnesení Nejvyššího soudu byl výrok I. usnesení městského soudu zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že skutkový základ, z nějž městský soud vycházel, nelze považovat za dostatečný. K argumentaci vztahující se k rozhodčí doložce a rozhodčímu řízení však Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel námitku neplatnosti rozhodčí doložky uplatnil až v dovolacím řízení, a proto k ní nelze přihlédnout.
7. Usnesením městského soudu ze dne 28. 1. 2014 č. j. 16 Co 481/2010-311 ve znění opravného usnesení ze dne 25. 3. 2014 č. j. 16 Co 481/2010-349 byl I. výrok usnesení obvodního soudu změněn tak, že návrh na zastavení exekuce se zamítá. I po doplnění dokazování dospěl městský soud k závěru, že pohledávky stěžovatele byly v době započtení promlčeny.
8. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž zopakoval, že nebyla řádně uzavřena rozhodčí smlouva, a proto rozhodčí nález nemůže být způsobilým exekučním titulem. Tento závěr podle stěžovatele platí bez ohledu na to, zda neexistenci rozhodčí smlouvy nebo doložky namítal v rozhodčím řízení. K tomu dodal, že svá práva uplatnil včas. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. 30 Cdo 3305/2014-393 bylo usnesení městského soudu zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že městský soud se nezabýval námitkami stěžovatele vůči rozhodčímu nálezu. Podle Nejvyššího soudu se měl městský soud zabývat otázkou, zda odstoupením od smlouvy o narovnání došlo rovněž k zániku rozhodčí doložky.
9. Usnesením městského soudu ze dne 19. 5. 2015 č. j. 16 Co 481/2010-405 byl I. výrok usnesení obvodního soudu změněn tak, že návrh na zastavení exekuce se zamítá. Městský soud své rozhodnutí zdůvodnil tím, že pohledávky nezanikly započtením. K námitce stěžovatele o zániku rozhodčí doložky městský soud uvedl, že mezi účastníky došlo dne 18. 5. 2001 k narovnání, avšak vedlejší účastnice od něj dne 14. 1. 2012 odstoupila. Z provedeného dokazování městský soud dospěl k závěru, že i po odstoupení od dohody o narovnání zůstala rozhodčí doložka platná, neboť dohoda o narovnání a rozhodčí smlouva jsou samostatné.
10. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání. V něm uvedl, že nesouhlasí se závěrem o nutnosti uplatnění námitek neplatnosti rozhodčí doložky již v rozhodčím řízení. Podle jeho tvrzení lze platnost rozhodčí doložky přezkoumat v exekučním řízení i tehdy, nebyla-li v samotném rozhodčím řízení vznesena. Rovněž nesouhlasil se závěrem městského soudu, že rozhodčí doložka zůstala platnou i po odstoupení vedlejší účastnice od dohody o narovnání. Závěrem dodal, že rozhodčí doložka obsahovala řadu chyb a nejasností, a proto je neplatná. Druhá část argumentace se soustředila na nesouhlas s promlčením jeho pohledávek. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016 č. j. 20 Cdo 5754/2015-510 bylo dovolání stěžovatele zamítnuto. Nejvyšší soud v prvé řadě uvedl, že závěr městského soudu o nutnosti uplatnění námitky neplatnosti rozhodčí doložky v rozhodčím řízení je správný a řádně zdůvodněný, resp. že tuto otázku již nebylo možné řešit v exekučním řízení. Dále však uvedl, že v exekučním řízení lze řešit otázku obsazení rozhodčího soudu. Tuto řešil Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v rozsudku ze dne 26. 4. 2006 č. j. 25 Cm 185/2004-98, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zrušení rozhodčího nálezu. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 17. 1. 2007 č. j. 1 Cmo 160/2006-135, kdy dovolání proti tomuto rozsudku bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008 č. j. 32 Cdo 3186/2007-191 odmítnuto. Nejvyšší soud se v nyní posuzované věci s těmito rozhodnutími ztotožnil. Zjistil, že stěžovatel měl možnost jmenovat rozhodce, k čemu mu dokonce byla prodloužena lhůta. Teprve poté, co tuto možnost nevyužil, byl rozhodce jmenován rozhodčím soudem. K námitkám vztahujícím se k promlčení Nejvyšší soud uvedl, že se jimi s ohledem na princip volného hodnocení důkazů v dovolacím řízení nelze zabývat, neboť je nelze úspěšně uplatnit žádným dovolacím důvodem.
II.
Argumentace stěžovatele
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vymezil stejné otázky jako v podaných dovoláních, zejména zpochybňoval platnost rozhodčí doložky z důvodu její neurčitosti a uzavření v tísni. Tvrdil, že uvedené námitky vznesl již v rozhodčím řízení, což však soudy ve svých rozhodnutích opomenuly. V této souvislosti odkázal i na judikaturu, která má podporovat jeho tvrzení, že uvedené otázky lze zkoumat i v exekučním řízení. Závěrem první části argumentace dodal, že v rozhodčím řízení mu byla odňata možnost řádně jednat.
12. Druhá část ústavní stížnosti se soustřeďuje na obsazení rozhodčího soudu. Podle stěžovatele se touto otázkou zabýval pouze Nejvyšší soud, který však nepřihlédl k tomu, že předseda rozhodčího soudu jmenoval rozhodce až poté, co byl rozhodčímu soudu doručen přípis o rozhodci a jeho náhradníkovi.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo když porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
15. Argumentaci stěžovatele lze rozdělit do dvou oblastí. V prvé řadě uvádí, že Nejvyšší soud a městský soud se nezabývaly jeho námitkami vůči rozhodčí doložce, druhá část ústavní stížnosti napadá obsazení rozhodčího soudu, resp. způsob vypořádání se Nejvyššího soudu s touto námitkou.
16. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že základním předpokladem nařízení a následného vedení exekuce je exekuční titul vydaný k tomu kompetentním orgánem, nicméně do pravomoci Ústavního soudu nespadá zkoumání této otázky, neboť ta je zásadně svěřena exekučnímu, v nyní posuzované věci obvodnímu soudu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se touto otázkou řádně zabývaly. Zejména Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že platnost, resp. určitost rozhodčí doložky byla zkoumána v samostatném řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu, přičemž Nejvyšší soud se s argumentací krajského soudu i vrchního soudu (viz bod 14. usnesení) ztotožnil a uzavřel, že stěžovatel měl uvedené námitky uplatnit již v rozhodčím řízení. Namítá-li stěžovatel, že soudy nepřihlédly k jeho tvrzení o uplatnění uvedených námitek již v rozhodčím řízení, konstatuje Ústavní soud, že uvedený závěr vyslovily krajský soud a vrchní soud v samostatném řízení, přičemž jejich rozhodnutí nejsou touto ústavní stížností napadena. Odkazuje-li stěžovatel na judikaturu, podle níž lze otázku platnosti rozhodčí doložky zkoumat i v exekučním řízení, dodává Ústavní soud, že tento závěr platí pouze tehdy, nezabýval-li se touto otázkou soud v řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu. V opačném případě je exekuční soud jeho rozhodnutím vázán a touto otázkou se opakovaně již zabývat nemůže.
17. K argumentaci stěžovatele vztahující se ke složení rozhodčího soudu Ústavní soud uvádí, že jde o polemiku s hodnocením důkazů provedeným Nejvyšším soudem, kdy navíc tato otázka byla rovněž předmětem samostatného řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu. Rozhodl-li však Nejvyšší soud, byť odlišně od stěžovatelova přesvědčení, s oporou ve zjištěném skutkovém stavu, kdy své závěry navíc řádně zdůvodnil, jde o rozhodnutí ústavně nezávislého orgánu, do jehož rozhodovací pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
18. Vzhledem k tomu, že postupem Nejvyššího soudu ani městského soudu v posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu