ECLI:CZ:US:2017:3.US.1017.17.1
sp. zn. III. ÚS 1017/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kožejové, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava - Poruba, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2017 č. j. 26 Cdo 4707/2016-802, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. června 2016 č. j. 8 Co 183/2016-707 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2015 č. j. 57 C 146/2009-667, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a korporace Bytové družstvo H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích práv "specifikovaných v čl. 37 odst. 3 LZPS (rovnost stran) a čl. 38 LZPS (právo na spravedlivý proces)".
2. Z podkladů předložených stěžovatelkou a z vyžádaného spisu okresního soudu sp. zn. 57 C 146/2009 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 3 006,55 Kč s příslušenstvím jako přeplatku za uhrazené služby spojené s nájmem bytu, později opakovaně navyšovanou až na částku 87 953,34 Kč (pozn. též z dalších titulů plynoucích z právního vztahu s vedlejší účastnicí). Rozsudkem ze dne 4. 12. 2015 č. j. 57 C 146/2009-667 okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Zamítnutí žaloby odůvodnil částečně neexistencí pohledávky, částečně promlčením.
3. Rozsudek okresního soudu napadla stěžovatelka odvoláním, na jehož základě krajský soud rozsudkem ze dne 6. 6. 2016 č. j. 8 Co 183/2016-707 potvrdil rozsudek okresního soudu, protože odvolání shledal nedůvodným a vyhodnotil, že okresní soud učinil zcela správná a úplná skutková zjištění ohledně právně významných skutečností pro posouzení stěžovatelčiny žaloby a rovněž dospěl ke správným právním závěrům.
4. Proti rozsudku krajského soudu i proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka dovolání spojené se žádostí o osvobození od soudních poplatků a se žádostí o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Okresní soud usnesením ze dne 5. 9. 2016 č. j. 57 C 146/2009-793 oběma žádostem vyhověl a ustanovený právní zástupce (totožný s právním zástupcem ustanoveným stěžovatelce již v řízení před okresním soudem) doplnil její dovolání (č. l. 794 - 797). Uvedl v něm řadu dovolacích důvodů ohledně žalovaných pohledávek a v závěru parafrázoval ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Doplnil, že nesprávné právní posouzení spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že její nárok není promlčen, oprávněnost nároku měla být posuzována i v kontextu doby a celkových úhrad i před dobou, za kterou jsou požadovány přeplatky, soud měl vzít v úvahu všechny platby provedené stěžovatelkou ke zjištění přeplatku, soud měl přerušit soudní řízení do případného vyplacení úschov, když dospěl k závěru, že uhrazeno nebylo složením do úschovy, soud měl významným způsobem hodnotit, že došlo k nepřijímání plateb vedlejší účastnicí a chyby ve vyúčtování nákladů spojených s užíváním bytu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 1. 2017 č. j. 26 Cdo 4707/2016-802 zastavil řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu (pro funkční nepříslušnost) a dovolání proti rozsudku krajského soudu odmítl po zjištění, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž pro tyto vady nelze v dovolacím řízení pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti (obsahově totožné s doplněním dovolání) stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s usnesením Nejvyššího soudu a s rozsudkem krajského soudu, který odůvodnila výčtem řady skutečností a jejich vlastním hodnocením, které se týkají jejího právního vztahu s vedlejší účastnicí (včetně nelogického opakování některých z nich, např. o úhradě částky 81 800 Kč a platbě ve výši 45 000 Kč, o námitce promlčení a jejím rozporu s dobrými mravy). Argumenty proti důvodům odmítnutí jejího dovolání Nejvyšším soudem neuvedla.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba - s ohledem na formulaci jejího petitu - rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu (body 11. až 13.).
8. Stěžovatelka svým dovoláním (s doplněním ze dne 22. 9. 2016) napadla (vedle rozsudku okresního soudu, což je pro posouzení ústavní stížnosti irelevantní) rozsudek krajského soudu, jehož přípustnost vymezila způsobem popsaným výše (bod 4.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání se shoduje s Nejvyšším soudem, že stěžovatelčino dovolání trpí zásadní vadou, protože nesplňuje obligatorní náležitosti předepsané občanským soudním řádem v §241a odst. 2; stěžovatelka přitom ani žádné námitky proti tomuto závěru v ústavní stížnosti neformuluje.
9. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze dovodit nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
10. Ústavní soud upozorňuje, že v době doplnění stěžovatelčina dovolání (tj. v polovině druhého pololetí roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka nezohlednila. Je proto adekvátní závěr Nejvyššího soudu, že její dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a o. s. ř. (srov. odůvodnění jeho usnesení na str. 2., druhý odstavec).
11. Odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům krajského soudu a okresního soudu.
12. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu - považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu