ECLI:CZ:US:2017:3.US.1044.17.1
sp. zn. III. ÚS 1044/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Grúberové, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2017 č. j. 55 Co 33/2017-94, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. srpna 2016 č. j. 34 C 92/2016-79, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Moravského zemského muzea, příspěvkové organizace, sídlem Zelný trh 299/6, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení soudů, neboť soudy podle ní porušily čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud zjistil z napadených usnesení a dále ze své úřední činnosti - ze související věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 776/17 - následující skutečnosti.
3. Stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem v roce 1997 smlouvu o nájmu nebytových prostor; nájemné sjednali v konkrétní finanční výši s tím, že bude plněno formou investic a naturálně. V roce 2011 podal vedlejší účastník proti stěžovatelce žalobu na vyklizení daných nebytových prostor, neboť podle něj byla smlouva absolutně neplatná z více důvodů. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 4. 12. 2014 č. j. 24 C 261/2012-148 žalobě vyhověl; konstatoval absolutní neplatnost smlouvy o nájmu z důvodu jejího rozporu s právním předpisem (smlouva neobsahovala ustanovení o možnosti vedlejšího účastníka odstoupit od smlouvy v případě, že bude předmět nájmu potřebovat pro plnění svých úkolů). Tento rozsudek obvodního soudu následně potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 4. 2. 2016 č. j. 29 Co 315/2015-189. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016 č. j. 26 Cdo 3766/2016-208; dovolací soud konstatoval, že závěr nižších soudů je v souladu s jeho judikaturou. Proti všem těmto třem rozhodnutím ve věci vyklizení nemovitostí podala stěžovatelka ústavní stížnost v březnu 2017, jež je vedena Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 776/17.
4. V dubnu 2015 podal vedlejší účastník proti stěžovatelce také žalobu o zaplacení částky 94 688,50 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které měla stěžovatelka podle něj nabýt užíváním daných nebytových prostor. Následně podáním dne 15. 7. 2016 vzal žalobu zpět ohledně jistiny s tím, že stěžovatelka mu dne 13. 7. 2016 jistinu zaplatila. Dne 3. 8. 2016 se mělo konat ústní jednání; před tímto jednáním vzal vedlejší účastník zpět žalobu i ohledně příslušenství (úroků z prodlení) s tím, že stěžovatelka mu je uhradila dne 29. 7. 2016. Vedlejší účastník navrhl zastavit řízení. Stěžovatelka se zastavením řízení nesouhlasila a tvrdila, že zaplacené částky nepředstavují úhradu žalované částky, ani nejsou uznáním žalovaného dluhu. Obvodní soud usnesením ze dne 3. 8. 2016 č. j. 34 C 92/2016-79 výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. vrátil vedlejšímu účastníku část soudního poplatku a výrokem III. uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši 34 336,70 Kč (podle obvodního soudu vzal vedlejší účastník žalobu zpět právě pro chování stěžovatelky - §146 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.").
5. K odvolání stěžovatelky rozhodl městský soud usnesením ze dne 30. 1. 2017 č. j. 55 Co 33/2017-94 tak, že výrokem I. potvrdil usnesení obvodního soudu a výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, dle kterého muselo být řízení zastaveno bez ohledu na stanovisko stěžovatelky, neboť ke zpětvzetí žaloby došlo před prvním jednáním (§96 odst. 1, 2, 3 o. s. ř.). Argumentace stěžovatelky, že plnění nebylo úhradou dluhu ani jeho uznáním, mají význam pouze pro rozhodování o náhradě nákladů zastaveného řízení. Městský soud uvedl, že stěžovatelka plnila po podání žaloby, a to přesně žalovanou jistinu i příslušenství, které při platbě vedlejšímu účastníku také konkretizovala ("úroky ke sp. zn. 34 C 92/2016"); její subjektivní postoj k platbám i její vlastní právní posuzování nejsou relevantní.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že trvala na meritorním projednání věci, avšak soudy postupovaly pouze procesně a formalisticky. Z jejího podání ze dne 8. 6. 2016 jasně plyne, že jediným důvodem zaplacení žalované částky byla snaha zastavit nárůst úroků; danou myšlenku dále rozvinula i při jednání. Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. 20 Cdo 2298/2006, podle kterého není-li úmyslem splnit dluh, ke splnění dluhu nedojde, i když se poukázaná částka dostane do dispoziční sféry věřitele. Vedlejšímu účastníku byl uvedený důvod platby znám, přesto úmyslně vzal žalobu zpět ještě před prvním jednáním. Soudy nevyslyšely její argumenty, řádně se jimi nezabývaly, a porušily tak její právo na soudní ochranu; postupovaly přepjatě formalisticky a znemožnily meritorní projednání věci. Stěžovatelka považuje nájemní smlouvu za platně uzavřenou a nesouhlasí s žalovanou částkou bezdůvodného obohacení; v souladu se zněním nájemní smlouvy investovala do daných nebytových prostor a hradila nájemné a služby, přičemž uplatnila i námitku započtení těchto investic, které byly vyšší než žalovaná částka bezdůvodného obohacení. Nájemní smlouva byla i vedlejším účastníkem dodržována více než 10 let a nebránil stěžovatelce v užívání nemovitostí ani v investicích do tohoto předmětu nájmu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Rozhodnutí soudů vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozsudcích dostatečným způsobem vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
10. Stěžovatelka nevznáší žádnou relevantní argumentaci proti závěrům soudů o nutnosti zastavení řízení v případě zpětvzetí žaloby před prvním jednáním, a to bez ohledu na její stanovisko jako žalované. Stěžovatelka nevyvrací, že vedlejší účastník vzal žalobu zpět ještě před prvním jednáním ve věci. Jednoznačnou zákonnou dikci zastavení řízení v takovém případě bez ohledu na stanoviska dalších účastníků řízení stěžovatelka také nezpochybňuje; toliko namítá přílišný formalismus soudů. Soudy však postupovaly zjevně podle znění zákona a judikaturní praxe; extrémní formalismus v dané věci nelze shledat. Stěžovatelce, stejně jako vedlejšímu účastníku, muselo být znění zákona známo, a bylo tedy na každé ze stran, jak bude v řízení postupovat s ohledem na zákonem stanovený předvídatelný postup obvodního soudu. Je dispozičním oprávněním vedlejšího účastníka jako žalobce vzít svou žalobu zpět; zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby před prvním jednáním nepředstavuje překážku věci rozhodnuté.
11. Nelze přisvědčit stěžovatelce, že by se soudy nezabývaly její argumentací o tom, že její platby vedlejšímu účastníku nejsou splněním dluhu a jeho příslušenství. Naopak na tuto argumentaci soudy racionálně a konkrétně reagovaly; stěžovatelka v ústavní stížnosti jejich výklad nijak konkrétně nevyvrací. Soudy v otázce náhrady nákladů prvostupňového řízení řádně posuzovaly procesní hledisko zavinění zastavení řízení, resp. vztah výsledku chování stěžovatelky k požadavkům vedlejšího účastníka (tj. příčinnou souvislost). Z procesního hlediska není významné, zda stěžovatelka plnila ve prospěch vedlejšího účastníka, ačkoliv k tomu (podle ní) neměla právní povinnost; podstatné je, že žalovaný požadavek byl po podání žaloby, a to výlučně stěžovatelkou a přesně v požadované výši i formě, uspokojen (soudy se nemohly zabývat důvodností žaloby z hmotněprávního hlediska). Jedinou stěžejní námitkou stěžovatelky v ústavní stížnosti je tvrzení, že výhradním účelem jejích plateb bylo zabránění nárůstu úroků z prodlení, proto neměla vůbec úmysl žalovanou částku (dluh) splnit. Předně je třeba uvést, že tato námitka se jeví již z obsahu ústavní stížnosti i obsahu obou napadených usnesení nepřípustnou. Z napadených rozhodnutí neplyne, že by stěžovatelka před obvodním soudem a poté i v odvolání před městským soudem argumentovala právě svým jediným záměrem zabránit nárůstu příslušenství. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že danou námitku vznesla v podání ze dne 8. 6. 2016 (tj. toliko před obvodním soudem); na případné uvedení dané námitky v odvolání nijak nepoukazuje. Přesto však Ústavní soud k této námitce alespoň krátce uvádí, že i tato námitka by byla zjevně neopodstatněná. Bylo-li úmyslem stěžovatelky při zaplacení žalovaných částek zabránění nárůstu úroků z prodlení, předpokladem takových účinků je právě splnění dluhu. Jinými slovy, pokud by zde absentoval úmysl stěžovatelky dluh splnit, ke splnění by vůbec nedošlo, a nedošlo by tak ani k zastavení plynutí prodlení.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu