ECLI:CZ:US:2017:3.US.1066.16.1
sp. zn. III. ÚS 1066/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. L., zastoupeného Mgr. Martinem Slimákem, advokátem, sídlem Olivova 948/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015 č. j. 8 Tdo 1400/2015-50, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 1. července 2015 č. j. 14 To 136/2015-385, a proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 17. března 2015 č. j. 6 T 5/2015-283, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního státního zastupitelství v Táboře jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a dalších napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí soudů, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 3. 2015 č. j. 6 T 5/2015-283 byl stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu vyměřen úhrnný trest odnětí svobody v délce 45 měsíců nepodmíněně a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti let a podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 1. 7. 2015 č. j. 14 To 136/2015-385 bylo ke stěžovatelovu odvolání nově rozhodnuto o nárocích poškozených, v ostatních výrocích však zůstal rozsudek okresního soudu nedotčen.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015 č. j. 8 Tdo 1400/2015-50 bylo ke stěžovatelovu dovolání nově rozhodnuto o nárocích poškozených, v ostatních výrocích však zůstaly rozsudky soudů nižších stupňů nedotčeny.
5. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že poté, co požil přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů a koncentrace alkoholu v jeho krvi činila nejméně 1,76 g/kg, řídil osobní motorové vozidlo, ačkoliv nebyl schopen zcela bezpečně ovládat jeho řízení, což se projevilo tím, že při jízdě po ulici vyjel s vozidlem částečně do protisměru, kde v tu dobu projíždělo protijedoucí osobní motorové vozidlo, a s tímto vozidlem se střetl, přičemž řidička protijedoucího vozidla utrpěla smrtelné zranění. Stěžovatel po nehodě, aniž by se hodnověrně přesvědčil o stavu poškozené, z místa nehody odešel.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel zpochybňuje závěry obecných soudů, neboť má za to, že nebyla dostatečně uvážena jeho obhajoba, že poškozená vznik nehody spoluzavinila, když jela rychlostí 60,7 až 67,4 km.h-1 v místě, kde je povolena rychlost 50 km.h-1 a porušila povinnost stanovenou §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích jezdit při pravém okraji vozovky. Nelze toliko odkazovat na skutečnost, že stěžovatel jel v protisměru, když poškozená sice jela ve svém jízdním pruhu, nikoliv však již při jeho pravém okraji, což bylo její povinností a kde měla ještě jeden metr místa. Stěžovatel v těchto souvislostech také navrhoval provést doplnění dokazování znaleckým posudkem. Zamítnutí tohoto důkazního návrhu nepovažuje za přesvědčivé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Nutno konstatovat, že obecné soudy se stěžovatelem vznášené obhajobě věnovaly, vypořádaly se s ní, a Ústavní soud nenalézá důvodů, proč by závěry obsažené v jejich rozhodnutích nemohly obstát. Bez ohledu na to, že poškozená mírně překročila nejvyšší povolenou rychlost v daném místě, a zda mohla jet o něco blíže pravé straně vozovky, lze stěží označit za nepřiléhavý závěr soudů, že rozhodující pro celou nehodu bylo jednání stěžovatele, který pod silným vlivem alkoholu vjel do protisměru, totiž do jízdního pruhu, ve kterém jela poškozená, což bylo příčinou předmětné tragické nehody a jinak by k ní nedošlo. Jak uvedl Nejvyšší soud, objektivní stránka trestného činu je určována především účastí pachatele na určité události, ze které vzešel ohrožující nebo poruchový následek pro konkrétní společenský vztah. Stěžejní role stěžovatele při způsobení dané dopravní nehody je přitom nepochybně dána.
11. Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaného znaleckého posudku, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - jestliže jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Stran znaleckého posudku lze konstatovat, že soudy se tímto důkazním návrhem řádně zabývaly a jeho neprovedení řádně odůvodnily, když mimo jiné uvážily, že již dříve bylo provedeno dokazování odborným vyjádřením uvedeného znalce a skutkový stav věci se jeví být dostatečně zjištěn.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu