ECLI:CZ:US:2017:3.US.1073.17.1
sp. zn. III. ÚS 1073/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Property Mojmírova 11, a. s., v konkursu, sídlem Košická 63/30, Praha 10 - Vršovice, zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem ml., advokátem, sídlem náměstí Míru 9, Šumperk, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2017 č. j. 21 Cdo 3697/2016-758, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a a) Jaroslava Lískovce a b) Infocredit s. r. o., v konkursu, sídlem Palackého 70, Dobřichovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že toto rozhodnutí (jakož i rozhodnutí soudů nižších stupňů, jež mu předcházela) porušilo její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnického práva zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 11. 2014 č. j. 6 C 227/2007-507 bylo k žalobě vedlejšího účastníka Jaroslava Lískovce rozhodnuto, že je neplatná veřejná nedobrovolná dražba, konaná vedlejší účastnicí jako dražebnicí dne 7. 9. 2007 v Dobřichovicích. Jejím předmětem byla stěžovatelkou posléze vydražená budova v katastrálním území Písek. Důvodem neplatnosti bylo její provedení přesto, že byla včas podána žaloba o určení nepřípustnosti prodeje zástavy, pročež nebyla jejím způsobilým předmětem (§166 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, §46a odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách). Okresní soud přitom vyšel z právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku ze dne 26. 9. 2013 č. j. 21 Cdo 3802/2012-370, kterým byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně vydaný v tomto řízení.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 9. 2015 č. j. 6 Co 1485/2015-643 byl k odvolání stěžovatelky a vedlejší účastnice rozsudek okresního soudu ve znění doplňujícího rozsudku jako věcně správný potvrzen (§219 o. s. ř.). Ve shodě s okresním soudem krajský soud uzavřel, že byla-li veřejná nedobrovolná dražba, kterou dražebník provedl (vykonal), ačkoliv tomu bránil zákaz uvedený v §166 odst. 3 občanského zákoníku, je taková dražba podle §48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách neplatná.
4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zamítl stěžovatelčino dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř., když dospěl k závěru, že námitka, že po zrušení INTERCORP LTD "je dán v řízení nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaných, jako jedné z podmínek řízení", není důvodná; tato námitka vycházela z argumentu, že soud musí rozhodnout jedním rozsudkem, který musí vůči všem nerozlučným společníkům (§91 odst. 2 o. s. ř.) vyznít stejně. Současně jím Nejvyšší soud odmítl dovolání vedlejší účastnice s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka namítá, že v důsledku prohlášení dražby za neplatnou byla protiústavně zbavena svého majetku. Vlastnické právo k němu nabyla vydražením, dražba byla konána dražitelem s řádnou koncesí a za přítomnosti notáře, takže byla v dobré víře, že tomuto nabytí nic nebránilo. O existenci soudního řízení o určení nepřípustnosti prodeje zástavy nebylo dražebnici ani jí v době konání dražby nic známo. Navíc vedlejší účastník jako žalobce v uvedeném řízení vzal tuto svou žalobu zpět, aniž by byla prokázána důvodnost zahájení tohoto řízení, takže lze usuzovat, že jediným cílem bylo dražbu účelově zmařit. Byla tak vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že řádně nabyla vlastnické právo k předmětu dražby. V této souvislosti vytkla obecným soudům, že se otázkou dobré víry nezabývaly, ačkoli lze na posuzovanou věc analogicky vztáhnout právní názor vyjádřený v nálezech Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2299/13 (N 64/73 SbNU 221) a ze dne 8. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 402/15 (N 105/77 SbNU 539).
6. Porušení práva na soudní ochranu stěžovatelka spatřuje v tom, že Nejvyšší soud chybně aplikoval ustanovení o nerozlučném společenství podle §91 odst. 2 o. s. ř., když oddělil jednotlivé účastníky na jedné straně sporu, ačkoliv "bylo prokázáno", že jde o nerozlučné společenství. Jestliže bylo rozhodnuto o neplatnosti dražby, je třeba podle judikatury Nejvyššího soudu (představované např. rozsudky ze dne 24. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 569/2005 nebo ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1638/2011) zohlednit otázku následku, resp. stejného vyznění rozsudku pro všechny účastníky tvořící nerozlučné společenství. Na navrhovatele INTERCOPP LTD rozhodnutí o neplatnosti dražby nemá fakticky žádný vliv, naopak ona se - v pozici vydražitelky - ocitla v situaci, která není shodná se situací před dražbou, ačkoliv by měl být rozhodnutím soudu o neplatnosti dražby obnoven původní stav. Bylo-li řízení zastaveno jen vůči jednomu z účastníků řízení, vznikl nepřiměřeně nespravedlivý stav. Zaplatila totiž dražební cenu ve výši 30 100 000 Kč dražebnici, která tuto použila na úhradu pohledávky navrhovatele dražby INTERCORP LTD, ten však zanikl bez právního nástupce a společnost Infocredit s. r. o. se nachází v konkursu. Vzhledem k tomu nemá možnost domoci se vrácení ceny dosažené vydražením, kterou uhradila, nadto je zavázána jako dlužnice z úvěru, z něhož byla cena za vydraženou nemovitost zaplacena.
7. Současně upozornila, že vydražením (podle jejího názoru) zaniklo zástavní právo zajišťující pohledávku věřitele ve výši 19 500 000 Kč, takže v důsledku rozhodnutí o neplatnosti dražby byla zbavena vlastnického práva i možnosti domoci se vrácení zaplacené dražební ceny, oproti tomu se nemovitost vedlejšího účastníka Jaroslava Lískovce jako zástavního dlužníka zhodnotila o výše uvedenou částku, neboť pohledávka včetně zástavního práva na nemovitosti zanikla.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz níže), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ty však Ústavní soud nezjistil.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že obecné soudy chybně posoudily otázku platnosti uvedené dražby, neboť nezohlednily její dobrou víru, že předmět dražby nabyla v souladu se zákonem, když o tom, že vedlejší účastník Jaroslav Lískovec podal žalobu na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, nevěděla, přičemž upozornila, že tak učinil pouze za účelem zmaření dražby, neboť tuto žalobu vzal později zpět. Stěžovatelka nezpochybňuje právní závěr obecných soudů, že dražba byla provedena v rozporu se zákonem, má ale za to, že ji nelze považovat za neplatnou, neboť je třeba chránit její dobrou víru. O tom, zda porušení zákona, který stanovuje podmínky konání dražby, má za následek neplatnost dražby, náleží posuzovat obecným soudům, a Ústavní soud je oprávněn do jejich rozhodování zasáhnout pouze v případě, že by daný závěr bylo možné považovat za "extrémní". To však v daném případě zjištěno nebylo.
12. Skutečnost, zda stěžovatelka byla oprávněně přesvědčena o tom, že nabyla své vlastnické právo k předmětu dražby v souladu se zákonem, významná není. K nabytí vlastnického práva nemůže dojít na základě neplatné dražby, přičemž zákon o veřejných dražbách (a příp. i občanský zákoník) stanovuje, kdy nedodržení zákonných podmínek dražby (ne)zakládá její neplatnost, přičemž dotčeným osobám stanovuje časově limitovaný prostor k uplatnění jejich práva u soudu. Údajná dobrá víra nabyvatele předmětu dražby není kritériem, jež by v tomto ohledu mělo hrát roli (srov. §984 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Jinak řečeno, zákon poskytuje ochranu nabyvateli (vydražiteli) jen v případě dražby platné, resp. dražby, jejíž platnost nebyla řádně a včas zpochybněna u soudu. Stěžovatelčiny odkazy na judikaturu Ústavního soudu tak nejsou přiléhavé, neboť ta řeší jinou situaci, a to (odvozeného) nabytí nemovité věci na základě jejího převodu učiněného "nevlastníkem".
13. Stěžovatelka dále namítla, že dané řízení mělo být zastaveno, neboť jeden z účastníků, s nímž tvoří tzv. nerozlučné společenství podle §91 odst. 2 o. s. ř., zanikl bez právního nástupce. Otázkou, zda lze v řízení dále pokračovat a rozhodnout vůči zbývajícím účastníkům, se obecné soudy zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vysvětlily, proč daný názor akceptovat nelze. Ústavní soud proto odkazuje zejména na závěry obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že se s nimi plně ztotožňuje. Poukazuje-li stěžovatelka na to, že navrhovatel dražby zanikl a že na majetek vedlejší účastnice Infocredit s. r. o. byl prohlášen konkurs, tedy zřejmě že nebude moci (plně) uspokojit svou případnou pohledávku (z titulu bezdůvodného obohacení či náhrady škody), jde o skutečnosti, které nejsou relevantní, neboť nastaly až po provedení dražby, a vedlejší účastník Jaroslav Lískovec, jenž byl neplatnou dražbou dotčen na svých právech, na ně nemohl mít žádný vliv. Případné zastavení řízení, jak se ho stěžovatelka v soudním řízení domáhala, by tak ve vztahu k němu zakládalo (ve svém důsledku) protiústavní stav označovaný jako denegatio iustitiae.
14. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud shledal, že napadeným soudním rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, jak bylo stěžovatelkou tvrzeno, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu